3.2.2013

Cadorna, Como a zase zpátky

Pomalu ale jistě se blíží konec neděle a většina lidí buď nadává, že musí zejtra zase vstávat nebo už rovnou spí. Já mám zítra na pořadu dne pouze italský instalatéry mezi 10 a 12 hodinou (který samozřejmě dorazej až kolem 13 hodiny), což mi dává skvělou příležitost zase se jednou pořádně vyspat po náročnějším dnu. Moje první neděle v Miláně se totiž nesla v duchu celodenního výletu do městečka Como na pobřeží stejnojmenného Lago di Como. Ano... další z mých článků, který stejně nikdo nečte, se bude věnovat právě výletu do Coma.

Poprvý od středečního příjezdu do Milána jsem svůj italskej den začal dřív jak v deset. Měli jsme v plánu zůčastnit se našeho prvního celodenního výletu z Milána a to vyžadovalo sraz na nádraží v devět, odchod z domova v osm a tím pádem vstávání v sedm. Jelikož v bytě pořád nemáme internet, kouknul jsem večer jen na dva díly Simpsonů a šel spát už o půlnoci. V sedm ráno tak nakonec ani nebylo tak těžký vstát. Rychlá hygiena, pořádná snídaně, sbalit si fotobaťoh a mohli jsme vyrážet. Na cestu nám poprvé v Miláně svítilo slunce...

                   

První zážitek nedělního dne byla jízda trolejbusem. On to teda nebyl až takovej zážitek, jak jsme čekali, ale i tak je pro Pražáky jízda trolejbusem něco ojedinělýho. Během 10 minut jsme byli na metru, metrem pak do centra a z centra na jedno z milánských nádraží Milano-Cadorna. Oproti mým normálním pražských zvyklostem jsme na místo dorazili s pěkným desetiminutovým předstihem a bohužel si opět ověřili, že v Itálii se na přestnost nehraje Grupa asi 90 lidí (převážně Amíků – a už na ně začínám mít alergii) se během půl hodiny nashromáždila a v půl jsme konečně vyrazili směrem k nástupišti. Musím říct, že alespoň co jsme mohli vidět, severoitalský vlaky vypadaj jak čerstvě nablejskaný elefanty z pražskýho nádraží. Moc pěkný, moc pěkný. Hodinová jízda za střídavýho spánku a mžourání do ranního slunce uběhla vcelku rychle a už jsme mohli o 60km severnějc vystupovat u jednoho ze tří největších italských jezer.

    

Městečko Como působí jako většina severoitalských měst relativně čistě, upraveně a elegantně. Ani jsme si ale nestihli prohlídnout první ulici a už nás organizátoři z ESN naháněli na loď. Projížďka za bůra opravdu stála za to. S větrem ve vlasech jsme si mohli prohlédnout vily např. Versaceho nebo George Clooneyho, obdivovat domy roztomile osázený kopce v okolí jezera a především majestátný Alpy v pozadí. Maličko kýčovitý, ale impozantní. Po krátký naučný procházce městem jsme udělali gruppenfoto a dostali rozchod. S kamarádem jsme se takticky drželi italských organizátorů až jsme s nimi skončili v jedný z mála otevřených pizzerií ve městě. Někdo se mě před pár dny ptal, jestli jsem už jedl tradiční italskou pizzu. Popravdě řečeno, nevím přesně jak má vypadat tradiční italská pizza, ale myslím, že po dnešku můžu říct, že jsem jedl nejpodivnější italskou pizzu. Že pizzaři občas ujede ruka a místo kulatý pizzy přinese šišoid, to není nic převratnýho. Tady už ale nešlo ani o šišoid. Tady se jednalo o nefalšovanou a především záměrně vytvořenou elipsu, která byla navíc podávaná na elipsovitých dřevěných prknech. Tak moc nás to zaujalo, že si to fotili dokonce i někteří z organizátorů. Po zdlábnutí musím bohužel konstatovat, že to žádnej gurmánskej požitek nebyl, ale najedli jsme se příjemně. Taky nás příjemně překvapilo, že točenej Moretti není vůbec špatný pivo. Ikdyž za 4,80 EUR je to pro českýho pivaře pořád trochu šok. Nicméně vydali jsme se dál...

                        

Na řadu přišla lanovka na jeden z kopců tyčících se nad městečkem. Cena 4,60 EUR nás zase trochu přizdila, ale stačilo deset minut nahoře a věděli jsme, že to za to stálo. Výhled ze 750m vysokýho kopce přímo nad městem a jezerem byl úchvatnej. Městečko bylo jak na dlani, navíc jsme viděli i další městečka osázený po pobřeží jezera, Alpy (nejspíš z části švýcarský a z části francouzský) byly ještě viditelnější a s trochou snahy by se snad daly vidět i Apeniny. Sněhobílý pahorky vyčnívaly zpoza zelených kopců kolem jezera a dokreslovaly výhled, kterej by jeden nevymyslel ani kdyby chtěl udělat sebevětší kýč. To byl rozhodně zlatej hřeb celýho výletu.

              

Po něm jsme se za trvalýho silnýho větru vydali lanovkou opět dolu mezi obyčejný lidi a za doprovodu krásnýho západu slunce si to pomalu kráčeli zpátky k nádraží. Zpáteční cesta už se v mým případě změnila na podřimování ze strany na stranu a neustálý padání hlavy. Večerní jízda přeplněným metrem a trolejbusem už jen dokončily, co celodenní Como načalo. Ofoukaný větrem, s krásnýma fotkama a spokojeností můžu jít v klidu spát a nabrat zase další energii. Zejtra se mi snad konečně povede registrovat se na výlet do Benátek.