11.3.2017

Kuželka a Pastelka, dvě nové radosti našeho života

Je tomu už přes pět měsíců, co jsme na Jarově poprvé uvítali nové spolubydlící. Po něšťastný smrti Žolíka koncem května je náš byt po 4 letních měsících opět trochu zabordelenější, veselejší a plnej kočičích chlupů ze dvou koťat pojmenovaných trochu neobvykle - Pastelka (jako pastelka na kreslení) a Kuželka (podle kuželek z bowlingu). Od října už sice pořádně povyrostly, bordel ale dělají pořád stejnej...

Když jsme si ještě v únoru loňského roku vybrali černýho kocourka Žolíka z kočičího útulku Sluníčko, mysleli jsme, že to bude láska na celej život... technicky vzato to tak sice bylo, jeho život ale kvůli ošklivý nemoci skončil už v cca 10 měsících. A tak jsme s Terkou zase zůstali sami... protože se jednalo o nemoc virovou, vyhodili jsme prakticky všechno, co Žolík jakkoliv používal a jediný co nám po něm tak zůstalo je velká fotka, kterou máme pověšenou nad postelí. No a pak jsme byli celý léto sami. Blbý je, že jak si člověk jednou zvykne, že na něj za všech okolností doma někdo čeká, že je potřeba někoho pravidelně krmit a vymazlovat, jakmile to nemá, tak mu to chybí. Léto jsme tedy přežili jen tak o samotě (kvůli inkubační době té nemoci), ale už už v srpnu se rýsovalo něco novýho, zajímavýho...

Po zkušenostech s kotětem z útulku jsme si říkali, že zkusíme tentokrát něco jinýho (nic proti útulku, jen jsme chtěli minimalizovat šanci stejnýho onemocnění podruhé, to už by nás asi položilo). Chtěli jsme zkusit vzít kočku přímo od matky, z kontrolovanýho prostředí a s jistou minulostí a ejhle... ono to vypadalo nadejně. Asi v polovině srpna se na Facebooku jedné kamarádky objevila fotka kočky se čtyřma chlupatejma přicucnutejma koulema a my měli jasno: „Chceme tu mourovatou... no jo, ale jedna bude sama doma smutná... tak si vezmem i tu bílo šedivou.“ Zeptal jsem se kamarádky, jestli jsou ještě volný a ta s radostí odpověděla, že jsou jenom naše =) A bylo to.

Protože se ale holky narodily teprve začátkem srpna, bylo potřeba se obrnit trpělivostí. Alespoň tak 8 týdnů, alespoň dokud je máma neodstřihne od mléka, a to vycházelo tak akorát na začátek řijna. Celý nadšený jsme začali kupovat dvě přepravky, dva záchody, dvě lopatky, dvě dečky, čtyři misky... no prostě jsme se trochu zbláznili. Ale... vydrželi jsme to a dočkali se. Pokud si to pamatuju správně, bylo to ve středu, 5. října 2017. Já skončil trochu dřív v práci, nabral Terku a už jsme jeli směrem k Roudnici. Po menším pokecu s dosavadní majitelkou prcků jsme obě holky naložily do jedný přepravky (ony nám tam vlastně holky vlezly samy během pokecu... a akorát ty dvě, který jsme chtěli). I když byly v přepravce obě najednou, asi by se tam v klidu vešly i jejich další dva sourozenci a s trochou snahy i matka... ona celá ta rodinka byla dost drobná a roztomilá. Zavřeli jsme tedy vrátka a jeli celý natěšený domu.

Když jsme dorazili domu, čekali jsme co se bude dít. Žolík například strávil první dva dny pod gaučem a vytáhnout ho se nám povedlo až po třech dnech. Holky, to byla o dost jiná pohádka. Narozdíl od Žolíka asi nikdy nezažily strach, stres a nedostatek a tak se vcelku záhy začaly osmělovat a zkoumat okolí. Jejich velikost byla víceméně tak na moji dlaň a ocásek připomínal takovej ten malej páreček, klausovky se to tuším jmenuje. Zezačátku samozřejmě kvůli velikosti nikam neskákaly, ale během několika málo hodin prozkoumaly snad celej byt. Hned se pustily taky do žrádla, takže spokojenost byla na místě... Během následujících týdnů jsme holkám zařídili ještě parádní prolejzačku a skrýš, a malo po malo se jejich tetitorium začalo rozšiřovat i do vyšších pater. Stůl, na kterým teď píšu mají nejčastějc jako drbací stanici, židli, na který sedím zase jako pohodlnej pelíšek. Tiskárnu už víc používaj ony než my a o gauči ani nemluvě. Občas ještě pořád schytaj facku když se odvážej na kuchyňskou linku nebo moc blízko k větračce, ale jinak už je tenhle byt opravdu víc jejich než náš. Ale to je asi celkem normální.

Zajímavější a prozatím poslední kapitolou v soužití s dvěma kočkami bylo nedávné mrouskání a následná kastrace. Jelikož jsme měli původně kocoura, jedinou naší obavou bylo, abysme zachytili okamžik těsně předtím než začne očůrávat rohy a zašli s ním na kastraci. Ta stála skoro až směšných 800 kaček a steh nedostal ani jeden. S holkama to bylo zase trochu jiný... Postupně jedna po druhý začaly docela hlasitě mňoukat, válet se po zemi, byly až podezřele přítulný a prospaly snad celý dny. To nám bylo podezřelý a tak jsme se poradili se strejdou Googlem. Všechny příznaky naznačovaly, že nám holky (alkespoň pohlavně) dospěly a mrouskaj. Ne že by to bylo něco co se nedá vydržet, ale když jsme se dočetli, že to bývá i každý měsíc a že to kočky hodně vysiluje, neváhali jsme a vytočili veterináře. Holky dostaly jakýsi intradermální stehy a jednou přepíchnutý antibiotika, ale zatím to vypadá nadějně ... ťuk, ťuk... a žádný komplikace by s tím snad mít nemusely. Ještě aby nám moc neztloustly a bude to paráda. Jen teda místo holek začala hlasitě skučet moje peněženka. Za kompletní řešení kastrace včetně kontroly jsme vyplázli asi 3600 Kč. No ale co bych pro ty chlupatý ksichtíky neudělal... ¨

A tak si tady žijem ve čtyřech ve 2+1 na Jarově a zatím nám nic nechybí. A snad to tak i na dlouhou dobu zůstane.
(Omlouvám se za horší kvalitu fotek, když byly holky malý... blbec jsem ztratil originály, tak mám jen fotky z Facebooku).

                   


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2017, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů