21.12.2015

Rekonstrukce bytu, šílenej dvousměnnej provoz

Je tomu už téměř půl roku, co jsem nastoupil v nový práci a za celou tu dobu je to teprve čtvrtej příspěvek. Smutný. Může za to samozřejmě z části nová práce, ale tenhle podzim je tu ještě další důvod. Po 26 letech jsem se konečně rozhodl odstěhovat do „vlastního“, což s sebou přineslo spoustu nekonečných týdnů dvojitých směn – dopoledne a odpoledne jsem trávil v práci, podvečery a večery pak doslova na staveništi. Ale… konečně můžu říct, že máme hotovo =)


Že se s Terkou po škole přestěhujeme jsme se rozhodli už někdy před rokem. Jedinou podmínkou v tý době bylo dodělat školu a hlavně sehnat normální práci, aby bylo z čeho platit účty a nakupovat jídlo. Během jara jsme už tušili, že by to mohlo vyjít někdy koncem léta. Když jsem pak 22. června konečně obhájil diplomku, už jsme věděli, že to pravděpodobně v létě nebude a posune se to na podzim. Výsledný datum nakonec bylo 30.8. – převzali jsme od odcházejících podnájemnic klíče a získali přístup do bytu.

Ještě před koncem léta jsem si jen tak pro sebe udělal jednoduchej a celkem realistickej (jsem si tehdy myslel) plán rekonstrukce. Týden na vystěhování starýho nábytku, týden na vymalování, týden na položení podlahy, dva týdny na nakoupení a sestavení veškerýho nábytku včetně kuchyně a po pěti týdnech hotovka. Říkal jsem si, že začátkem října by to mohlo být hotové… realita mě docela vyučila. Pro začátek řeknu, že jsme poslední kus základního nábytku koupili někdy koncem listopadu, tedy o cca 7 týdnů pozadu za plánem. Rekonstrukce netrvala ani náhodou 5 týdnů… zabrala poctivých 13 týdnů. A pořád to není úplně 100%.

První věc, kterou jsme museli udělat bylo vyklizení starýho nábytku. Na Facebooku jsem vystavil fotky s dodatkem, že dám vše za odvoz a během dvou týdnů nábytek přecejen zmizel. My mezitím začali s nejhnusnější částí rekonstrukce, bouráním. První co muselo zmizet byla zazděná špajzka, hned na to pak kus zdi mezi kuchyní a obývákem. Stavebního odpadu z toho bylo na solidně zaplněnou dodávku a vrtání příklepovou vrtačkou (na mě osobně to působilo spíš jako malá zbíječka) bylo slyšet o tři baráky dál. Naštěstí jsme to všichni ve zdraví přežili, sousedi na nás neřvali, barák nespadl a celý to zabralo jen jeden víkend. Moje představa, že to postačí zaplácnout nějakou omítkou a jít od toho byla hodně naivní… byli jsme teprve na začátku.

Druhá fáze, která taky stála zaprd bylo malování. Bylo mi řečeno, že to zvládnem sami, protože stačí zdi jenom umejt mýdlovou vodou a pak to zpátky natřít. Kéžby. Po chvilce nám bylo řečeno, že barva odpadává, že to budeme muset všechno seškrabat. A tak jsme škrabali a škrabali a škrabali. Jedno odpoledne nám dokonce pomáhalo asi pět lidí, ale stejně jsme pořád škrábali a škrábali. Nekonečný skrábání zabralo v každý místnosti dobrej tejden. A výsledek? Všude díry po hmožděnkách, vrypy od škrabátek, dřevěný hmožděnky a v několik místech dokonce opadaná omítka. Z jednoduchýho omytí byla najednou poctivá rekonstrukce všech zdí včetně nový omítky, kompletně předělaných rohů a spoustu metrů elektriky. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že ta oprava omítek spolkla dobrej metrák lepidla a jádrový omítky. Ale… alespoň jsme mohli říct, že jsme poctivě seškrabali všech pět vrstev barvy, který se tam kupily pravděpodobně 40, 50 let a všechno co šlo zahladili. Místo abychom za týden měli hotovo, malování každý místnosti zabralo ve dvou vrstvách tak tři dny, opravy zdí dobrej tejden a to ani nemluvím o kuchyni, kde bylo potřeba udělat komplet novou sádrokartonovou zeď, protože ta stará odešla společně se starejma dlaždičkama. No radost, která sama zabrala dobrej měsíc.

Musím říct, že někde kolem pátýho týdnu, koncem září, jsem měl fakt blbou náladu. Byli jsme pořád ve fázi, kdy jsme z toho bytu dělali větší a větší staveniště a konec se pořád oddaloval až už skoro nebyl v dohlednu. Já samozřejmě chodil každej den do práce, z práce, do bytu, tam si dát další šichtu a pak až někdy kolem osmý hodiny jsem frčel domu. Najíst a spát.

Třetí fází by se dalo označit pokládání podlahy. Té jsem se shodou okolností vlastně vůbec nedotkl. Terka ro zvládla buď se sestřenkou, s bratrem nebo se svým tátou. Předcházelo tomu samozřejmě dlouhý broušení (a prach úplně všude po bytě), ale stálo to za to. Podlahy jsme vybrali plovoucí a až na pár zádrhelů s vchodovejma dveřma to proběhlo celkem pohodově. Jakmile měl byt nabarvený stěny a položený podlahy, svítalo konečně na lepší zítřky.

Čtvrtá a prozatím poslední fáze začala někdy kolem poloviny listopadu. S Terkou jsme hledali všude možně na internetu, hodnotili praktičnost, vzhled i cenu všeho možnýho nábytku a potom jezdili a nakupovali a jezdili a nakupovali. Musím říct, že po tomhle období už znám snad úplně všechny prodejce nábytku, který v Česku působěj. Gauč a kuchyň jsme koupili v Ikee, postel v Kika, stůl, stěnu a komodu v Moebelixu, stolek ve Scontu, židli v Makru a výbavu pro kuchyň v několika různých kuchyňkách a v Globusu. Naštěstí jsem z toho všeho vyvázl s jedinou věrnostní kartou a to z Moebelixu =)

Dneska, tři dny před Vánocema, už můžeme říct, že máme v zásadě hotovo. Nábytek už máme prakticky kompletní, zabydlený to začíná být taky a už chybí opravdu jen několik dodělávek typu záclony, zrcadlo do koupelný, podlahový lišty, police do koupelny a záchoda nebo obrazy na zdi. Stálo to velký peníze, ještě větší úsili a nekonečný hodiny práce, ale zpětně samozřejmě nemůžu říct jinak, než, že to stálo za to. Byt máme krásně barevnej, sladěnej a vybavenej prakticky přesně tak, jak jsme si to vymysleli a bydlí se v něm prozatím opravdu dobře. Teď ještě přidat nějaký ty vánoční ozdoby, stromek a cukroví a první Vánoce by mohly být opravdu luxusní.

Jednou jsem z dlouhý chvíle přemejšlel kolik by nás to vlastně stálo, kdyby Terka neměla všehoschopnýho a neuvěřitelně šikovnýho tátu a museli jsme za všechno zaplatit řemeslníkům. Když počítám tak 15 za podlahy, 15 za malování, 10 za stavební práce a dalších dejme tomu 10 za sestavení všeho nábytku, ušetřili jsme svou pílí defacto dobrých 50 tisíc korun. Smutný je, že já k tomu přispěl možná tak z 15%. Dalších 30% určitě přidala Terka, která v bytě trávila celý dny po dobu celých 3 měsíců. O dalších 10% se pak zasloužili příbuzní Terky. Absolutně největším dílem se o naší rekonstrukci nicméně - a ne překvapivě - zasloužil Terčin táta. Jednoduchým počítáním na něj vyzbyde cca 45% veškerých zásluh, ale k tomu je potřeba přidat těžko vyčíslitelnou hodnotu toho, že to on všechno promyslel, naplánoval, zapůjčil nástroje a v podstatě nás všechny vedl. Jestliže můj táta umožnil rekonstrukci z finančního hlediska, Terčin táta se rozhodně postaral o druhou polovinu celku, o realizaci našich nápadů. Za to všechno oběma patří obrovskej dík.


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2018, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů