19.5.2015

VLTAVA RUN 2015: 30 kilometrů, bolest, málo spánku, osobní rekordy, neskutečnej zážitek

Je úterní odpoledne a já jsem se konečně dostal k sepsání jednoho z největších sportovních zážitků, kterej jsem kdy v životě zažil. Abych začal trochu zeširoka, začnu první myšlenkou na tenhle závod. Začalo to všechno někdy v lednu, kdy se nás kolega v kanclu zeptal, jestli bysme s ním nechtěli běžet jeden závod. Že prej na něm byl loni s partou a bylo to perfektní. Když z něj poprvý vypadlo 360km, následoval smích. Když jsme se potom dozvěděli co to obnáší - tedy trasa ze Šumavy do Prahy, 12 běžců, 36 úseků, každý cca 3x10km - docela nás to všechny zaujalo. I přes některý odpadlíky v průběhu jara jsme se nakonec dali dohromady v 7 lidech z Nissanu + 5 lidí různě z novinářských řad. Jedním z nich jsem byl i já... říkal jsem si zezačátku, že jsem už kdysi na gymplu běhal přespolňáky o délce cca 3 km a nebyla to taková tragedie. Dokonce jsem si matně vzpomínal, že mi to trvalo asi 15 minut, což je docela slušnej čas. Jojo, dobrej omyl =)
Během března jsem pochopil, že 10km najednou asi jen tak bez tréninku neuběhnu a tak jsem se rozhodl věnovat alespoň těch 6 týdnů běhání. Koupil jsem si parádní odlehčený a měkčený botky od Adidasu, pozdějc ještě nějaký běžecký oblečení a nakonec i ty sportovní hodinky, kterými si všechny údaje o svým běhání měřím. Během několika týdnů jsem běhání přišel docela na chuť a hlavně zjistil, že je to docela posedlost - u mě sice zatím především s neustálým dokupováním vybavení (naposledy návleky na lejtka, bandáž achilovky, běžecká čelovka - i když tu jsem dostal k narozeninám), ale postupně i s běháním. Týden co týden jsem natahoval své běžecké úseky a postupně se dostal až na vzdálenost 9km. Je samozřejmě potřeba dodat, že v podstatě vždycky s nějakou malou minutovou pauzičkou uprostřed, ale na druhou stranu proč ne. Člověk má běhat na pohodu a tak, aby ho to bavilo... ne aby se zničil. Všechna tahle snaha pomalu ale jistě směřovala k jedinýmu cíli. Přežít Vltava Run 2015 a ideálně i zaběhnout nějaký časy, za který se nebudu moc stydět. Zpětně musím říct, že se to v podstatě všechno povedlo.



Na Vltava Runu jsem celkově zaběhl 3 úseky.

První byl od Bučiny do Polky na Šumavě. Jednalo se o relativně pohodovej úsek s převýšením cca 60m nahoru a neuvěřitelných 380m dolu. Na první pohled sranda, ale jen dokud si to člověk nevyzkouší na vlastní nohy. Celková délka tohohle úseku byla oficiálně 10,2km, mými hodinkami pak naměřená 10,5km. Druhej úsek byl asi nejdrsnější, přestože nejkratší ze všech tří. Vyběhával jsem od parkoviště pod zámkem v Českým Krumlově a vydával se do kopců hned za městem. Oficiální převýšení bylo asi 170m nahoru, což při celkový dýlce 8,7km slibovalo celkem záhul - alespoň pro začátečníka jako jsem já. Třetí a poslední úsek byl nakonec asi nejjednodušší. Trasu o celkový dýlce 9,4km provázela celkem rovinatá krajina, jeden hnusnej, asi kilometrovej, kopec a na konci cca 2 kilometry nepříjemnýho klesání (nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale klesání opravdu NENÍ dobrý pro nohy a hlavně stehna, ještě dneska je cejtím... to radši rovinku nebo lehkej kopec)

Když to vezmu trochu podrobnějc, musím začít hned od začátku. Můj první úsek a celkově druhej úsek naší štafety začínal relativně brzo ráno, v cca 7:20. Situace byla o to horší, že jsem musel vstát a přijít na start s prvním běžcem, protože nás od úplnýho startu na naši předávku musely vézt speciální organizátorský auta (pro jiný auta tam nebylo místo). Takže vstávačka v 5:30, kolem šestý vyrazit na místo a od 6:30 už trochu adrenalin. Hned zezačátku mě čekaly asi 2 kilometr neustálýho klesání, kde jsem si poprvé ověřil, že to není žádná výhra. Nohy byly samozřejmě naprosto čerstvý, ale i tak bylo otravný pořád brzdit. Kdyby někoho napadlo proč jsem to nepustil, tak jednoduše proto, že kdybych to udělal, natloukl bych si držku. Už kolem třetího až čtvrtýho kilometru přišla první lehká krize a já se rozhodl, že je načase udělat si krátkou přestávku. Po vydejchání jsem zase přidal a během pátýho kilometru dostihl nějakou Slovenku, která měla taky co dělat, aby to uběhla. Chytnul jsem se ji a společně jsme se nakonec vyhecovali k docela hezkýmu výkonu. Ona mě tahala z kopce, já ji zase do kopce. Deset kilometrů nakonec uběhlo celkem v pohodě a i když jsem měl dost, byl jsem s časem 59:54 spokojenej. Celkový tempo 5:41, takže nebyl důvod nebýt rád.
Po celým dnu čekání, přejíždění a koukání na to, jak nás rozdrtila Kanada náš čas přišel zase večer. Tam jsem byl nasazenej na svůj nejkratší, ale pěkně nepříjemnej úsek, navíc od devíti, takže už relativně za tmy. První tři kilometry byly noční můra. Neskutečný převýšení, běh neustále do kopce a k tomu přicházející tma. Musel jsem zapnout čelovku a zpomalit až do chůze. Z časů jde celkem jednoduše vyčíst, že jsem v podstatě celých 20 minut praktikoval indiánskej běh. Po třech kilometrech, kdy jsem se konečně vyšplhal na vrchol, jsem začal pomalu klesat a už i plíce se pomalu ale jistě vracely na svoje místo. Měl jsem docela dobrou náladu a říkal si, že to vypadá, že ten svůj čas 58 minut stihnu. Předběhl jsem i jednu holčinu a nechal ji někde hluboko za sebou. A pak se to stalo... najednou jsem nikde neviděl žádný značení a rozhodl se mrknout na mobil, abych se ujistil kudy. Byl to asi nejdepresivnější pohled za hodně hodně dlouhou dobu. Zjistil jsem, že poslední kilometr a půl, kterej už jsem jel na "finišovací rychlost" jsem běžel úplně špatně a musím se vrátit. Tragédie. Čas v tahu, síly už taky dávno pryč a já měl ještě 1,5km zpátky na rozcestí a 2 kilometry odtamtud do cíle. Nakonec jsem to nějak přežil, ale nohy už kmitaly jen tak ze setrvačnosti a já byl jak po koupeli v moři. Nakonec jsem doběhl v čase cca 1:11:40 a v nohou měl místo 8,7km celých 11,67km. No, alespoň jsem si udělal další osobní rekord.
Po relativně krátký noci, kdy jsme se v tělocvičně stačili vysprchovat a alespoň na čtyři hoďky vyspat, jsme vyrazili na naše poslední úseky. Tentokrát už to bylo relativně na pohodu. I když se začínalo už kolem osmý ráno a mě čekalo 9,4km, byl jsem celkem optimista. Říkal jsem si, že se pokusím trochu nahnat ten ztracenej čas z nočního úseku a nasadil poměrně ambiciózní tempo. Krajina ubíhala a malej kopeček dolu střídal malej kopeček nahoru. Asi po třetím kilometru jsem se uprostřed jednoho ze stoupání přecejen přešel do chůze a snažil se nabrat dech, abych za chvilku zase vyběhnul a pokračoval ambiciózně dál. A pak přišla další šílenost. Kopec jako kráva a zdánlivě nekonečný stoupání. Někde mezi 6 a 8 kilometrem jsem nastoupal asi 130 metrů, abych poslední dva kilometry jenom brzdil a pokládal co nejrychlejc nohu před nohu. Klesal jsem z nějakýho kopce až k samotný Vltavě a Solenicím. Už jsem jenom přeběhl most a mocně finišoval =) Měl jsem za sebou i poslední úsek a tentokrát v rekordním tempu 5:29, takže s celkovým časem cca 51 minut. By jsem fakt spokojenej, stáhnul jsem svůj plánovanej čas o cca 7 minut, takže jsem alespoň trochu odčinil noc a ještě si parádně zaběhal. Bohužel nohy stejně nadšený nebyly. Jestli jsem ráno trochu kulhal, v poledne už to bylo definitivní.

Kulhajícím krokem jsem se belhal okolo ještě celej zbytek neděle a prakticky celý pondělí, ale musím říct, že teď už je to lepší a nohy se dávaj pomalu ale jistě zase do normálu. Během celýho víkendu jsem nakonec naběhal cca 3 hodiny čistýho času, cca 30 kilometrů a naspal za ty dvě noci všeho všudy ne víc jak 9 hodin. Na první pohled by se mohlo zdát, že jednou na zkoušku stačilo a už to nikdy nechci vidět. Je šílený, že pomalu ale jistě přichází myšlenka, že bych to možná za rok zkusil znova a zkusil vylepšit svoje časy. Byl to extrémní závod, hodně běhání, hodně ježdění okolo, málo spánku, ke konci docela ošklivá bolest. Byl to ale taky parádní zážitek, spousta nových osobních rekordů a v neposlední řadě taky hodně efektivní team building. Kdoví, co bude za rok. Na Vltava Run 2015 nicméně rozhodně nebudu vzpomínat ve zlým.

                               


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2017, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů