Zápisník z roku 2008

Novější příspěvky z roku 2009 a 2010 najdete v Zápisníku z roku 2009 a Zápisníku z roku 2010.

úterý, 30.12.2008

Rekapitulace roku 2008

Jooo, jooo... dělá to snad každej. Ať už je to nějaká reklama v televizi, shrnutí všech událostí za celý rok ve Střepinách, rekapitulace úspěchů kdejaký firmy nebo jenom shrnutí všech událostí každýho člověka zvlášť, jenom málokdo se tomu na konci roku vyhne. Je to takovej hezkej okamžik, přelom. Danej sice pouze a jenom společností, ale přesto.

Docela dlouho jsem přemejšlel čím ukončit tenhle rok. Jakej napsat článek... Přestože název tohohle článku je rekapitulace, měl bych vás hned na začátku upozornit, že to bude spíš taková nostaligcká chvilka. Stalo se toho fakt hodně a vzpomínky na tenhle rok si ponesu už po celej život. Tolikrát jsem zažil něco "poprvé", že to snad ani nejde spočítat. A to nejenom v takovejch těch běžnejch věcech =) Pokusím se to všechno shrnout jak to jen půjde stručně, ale obávám se, že to moc stručně nepůjde. Tenhle rok byl totiž v mnoha věcech převratnej, jedinečnej, skvělej, úžasnej, překvapující, plnej zklamání i nekonečných radostí. Začněme...

Všechno si samozřejmě nepamatuju, ale co tak šátrám v paměti a zápisníku, obrovským a prvním letošním zážitkem bylo Japonsko. Poprvý v životě v Japonsku... tam, kam se každej jen tak nedostane, jsem si to rozhodně užil a přestože mi tím utekly jedny český vánoce, hrozně mě to obohatilo. Je to něco uplně jinýho než zajít do asijský restaurace v Praze, věřte mi. I pro mě, jakožto kulturního barbara moderního věku, to byl krásnej zážitek. No a jelikož jsem ani neměl holku, cestování mi nedělalo problém.
Proto jsem mohl vesele pokračovat zimní Francií. Poprvý v životě jsem byl lyžovat ve Francii a a přestože toho sněhu moc nebylo, bylo to bombastický. S dalšíma pěti lidma jsme si ten tejden naplno užili. Nejspíš naposledy jako spolužáci... ale tenkrát jsme na to fakt nemysleli. No a po Francii mi do Prahy přijela Italka na výměnnej pobyt. Poprvý v životě bydlet pod jednou střechou s Italkou, to je taky docela přelom, ne? =) S Valentinou a dalšíma spolužákama jsme za ten tejden oběhli snad všechny hospody a kluby v Praze a měli jsme se fakt fajnově. Stejně tak mi to pak Valentina oplatila o měsíc pozdějc, kdy jsem byl pro změnu zase já v Itálii. Tou dobou už jsem se začal pomalu ale jistě zabejvat vysokejma školama, ale víceméně se i nadále nic extra nedělo. V dubnu jsme si poprvý v životě pořídil myšky, ale, i přesto, že jsem tuhle smutnou novinku na stránky nenapsal, po měsíci obě umřely =/ Za vinu to dávám prodejci, ale radši jsem to dál neřešil. A do jeho obchodu v prosecký Bille už jsem taky nevlezl. Tím ale smutný období alespoň na pár měsíců skončilo.
Začátkem května jsem si začal psát s jednou slečnou z Chrudimi a během dvou tejdnů už jsme byli spolu. O týhle záležitosti jsem napsal plllllllno řádků, proto to tady nijak extra rozebírat nebudu. Měsíc a půl trvající vztah byl sice jeden z mých nejkratších, ale stoprocentně jeden z mých nejaktivnějších a taky, abych se tak přiznal, jeden z nejnaučnějších =) Ale víc o tom prozrazovat nebudu, do toho vám, mí milí čtenáři, nic není.
Následovalo nejlepší vysvědčení v mým životě na gymplu a smutnej začátek prázdnin. První dva tejdny jsme byl na dně, ale pak jsem odletěl do Anglie. Poprvý v životě jsem sám letěl do Anglie a zůstal tam dva tejdny. Naučil jsem se krapet toho jejich jednoduchýho jazyka, poznal do detailů Londýn a vrátil se plnej dojmů domu. To mi připomíná, že jsem o tom pořád nenapsal článek. A to už je to dobrých 5 měsícu co jsem se vrátil. Musím to v lednu napravit, pokud bude čas.
Po dvou týdnech v Anglii jsem ale nezahálel a hned jsme se s máti přesunuli na jih, do Slovinska, na už tradiční letní dovolenou. Dva týdny na slunci mi rozhodně prospěly, trochu jsme s bratrancem zapařili, hodně se koupali a měli se dobře. Když jsem se vrátil domu, čekaly mě už jenom chlastačky a výlety do přírody (na Arpen s klukama, k Mácháči s Vojtou, Terkou a Eliškou, do Chrudimi s Luckou). No byly to parádní poslední letní prázdniny na gymplu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že je to fakt poslední rok na gymplu a že mi tak trochu hoří u prdele. Ale klííídek, jsem přece bejk, ne?
Novej školní rok začal s přehledem a v poklidu. Sem tam nějaký pivčo, sem tam nějaká čajovnička a hlavně jsem sehnal, nebo spíš máti mi sehnala, pravidelnou brigádu v Národní knihovně v Praze (nkp). Každý tři, čtyři tejdny vezmu jednu sobotu ve studovně a mám finančně, alespoň prozatím, vystaráno. No a s tím se samozřejěm pojí i plno dalších výhod. Letos na podzim jsem se na svoje poměry docela rozšoupnul. Kromě prochlastanejch prázdnin, který mi sežraly většinu z vydělanejch 6 litrů, jsem si pořídil draka. Cvičnýho komorovýho draka se kterým se lítá jedna báseň. A že jsem se s ním docela hezky vyřádil... to byly krásný chvilky, člověk by řekl až spokojený dětský chvíle. To ale není jediná tisícovka, kterou jsem utrousil jen tak pro radost. Ke konci listopadu jsem si navíc pořídil sluchátka KOSS Porta Pro. Vynikající záležitost, která za těch osm stovek rozhodně stála. Od tý doby mě nebolej uši a užívám si dokonalýho zvuku. Na Vánoce jsem si pak ještě přispěl na noťase a tím definitivně zlikvidoval poslední zásoby z léta. Ale nic mi nechybí, tak nač si stěžovat.
Trochu jsem ale předběh další významný věci, který se na podzim udály. Tou nejzajímavější je druhá návštěva Japonska. Tentokrát sice trvala "jenom" deset dní, zato ale byla o dost aktivnější. Ať už se jedná o přípravu recepce na českej národní svátek, výlet na hrad Himeji nebo cestování po japonským venkově, zase mi do sbírky přibilo obrovský množství zkušeností a zážitků. No a další poměrně důležitou věcí byl i kurz kreslení na Fakultě architektury. Mých 5 návštěv sice zrovna velký číslo není, ale rozhodně mi to v hodně věcech pomohlo. Kdybych jenom teď nebyl tak línej a kreslil si pilně i doma. Ať to zase nemusím dělat na poslední chvíli.
Tím se každopádně dostáváme k prosinci a Vánocům. Jak jsme psal už o příspěvek níž, tentokrát byly Vánoce trochu jiný, ale přesto krásný. A nejenom proto, že jsem dostal notebook. Celkově se nám atmosféra povedla a je to už několik dní, kdy jenom vegetim, piju, jim, koukám na filmy a užívám si posledních vánoc na gmyplu. Aaaaa, sladká chvilka než zase udeří škola. Říkali nám, abysme volno využili k učení a dodělání věcí, který nám chyběj. Abysme volno využili chytře k pročtení maturitních otázek a jejich vypracování. Ale kdo by se o Vánocích učil... maturita se sama neudělá, to je jasný. Ale když se něco dá posunout, proč to neposouvat dokud to jde,ne? =)
Poslední a nejdůležitější věc, která se mě v roce 2008 potkala je moje nová slečna, o který tu ale nepíšu. Zaprvý už necítím potřebu tady ventilovat svoje a hlavně její soukromý záležitosti, zadruhý to tak nechce ani ona a zatřetí... co je vám do toho =P Můžu vám jenom prozradit, že je skvělá, skvělá, skvělá... jak taky jinak, žejo =) A taky má jednu obrovskou výhodu, kterou poslední tři holky neměly. Je z Prahy. Ale už dost o ní. Chtěl jsem vám na závěr povědět o včerejšku, kdy jsme spolu byli u Vrchlabí trochu si "zaprknařit". To jsme tak v půl osmý ráno vyrazili směr Vrchlabí a dokonce jsme ani jednou nezabloudili. Celej den jsme se váleli na kopci a sjížděli to málo sněhu, co letos prozatím napadlo. Ve čtyři jsme to zabalili, převlíkli se do suchýho a pomalu vyrazili. A tady přichází ta horší část.
Před jízdou domu po celým dnu mě varovalo víc lidí, ale člověk si řekne: "když to zvládaj ty masy lidí, proč bych to nemohl zvládnout i já, no ne?". A tak se stalo, že jsme jeli pomalu domu. Jeli jsme už ve tmě, po malejch okresních silničkách a na mě pomalu ale jistě začal doléhat celej den na nohou. Čekal jsem něco jako že se mi budou zavírat oči, ale nic takovýho se mi nestalo. Spíš to bylo jako bych byl chvilkama v tranzu... začal jsem přemejšlet nad nějakým "problémem" a na chviličku uplně nevnímal auto a silnici. Stalo se mi to hned několikrát, ale naštěstí to nikdy nebylo moc dlouhý a nic se naštěstí nestalo. Rozhodně jsem ale cejtil, že by to chtělo změnu. Zastavil jsem u pumpy, trochu se nadejchal vzduchu, vypil trochu studený mattonky a jelo se dál. Ze silniček jsme vjeli na větší silnici, takže změna, ale i tam to začala bejt nuda a mě zase utíkaly myšlenky bůhvíkam. Naštěstí jsme po hodině a půl konečně vjeli na dálnici a tam už to bylo trochu svižnější a zajímavější. Přesto mě i na dálnici těsně před Prahou začaly myšenky utíkat mimo silnici. Trochu jsem zpomalil, přestal ostatní předjíždět, nechal si před sebou větší odstup a pustil si rychlejší hudbu. Teď si říkám, že je jediný štěstí, že jsme během chvilky přijely do Prahy na Černý most - nevím jak dlouho bych v tom mohl pokračovat. Na pražským okruhu už to bylo lepší. Lucka taky trochu ožila a spolu už jsme to na Barrandov doklepali. Přiznám se, že když jsem ji vyložil, docela se mi ulevilo. Mít zodpovědnost ještě za někoho dalšího není zrovna moc příjemný, kor když usínáte za jízdy za volantem. No a jestli čekáte, že se mi cestou domu chtělo spát ještě víc, musím vás zklamat nebo možná spíš potěšit. Zaprvý se mi hrozně chtělo na záchod =) a zadruhý je Praha poměrně záživný řízení. Pořád jsem musel někam odbočovat, čekat na semaforech a dávat pozor. Nakonec to bylo v pohodě. Domu jsem dorazil akorát na večeři a s klidem šel spát. Spal jsem na dnešek dvanáct hodin, což taky o něčem vypovídá. A proč že vás vším tím mučim? Vzešlo mi z toho jedno z nejdůležitějších poučení za celej ten rok. Nepřeceňovat se... Neříkám, že příště už na hory autem nepojedu, ale možná by stálo za to, trochu to promyslet tak, abych už se nemusel bát jet večer domu. Jezdit umim dobře, to zase jo, ale stejně tak umělo jezdit i plno těch, kteří už mezi námi nejsou. Chce to prostě víc myslet.

Sečteno podtrženo, letos jsem navštívil Anglii, Francii, Itálii, Japonsko a Slovinsko (a v každý zemi jsem bydlel aspoň týden), stihnul se dvakrát zamilovat, napsat 30 příspěvků do zápisníku a získal jsem víc zkušeností než za celej svůj předchozí život. A to se počítá... ikdyž nejdůležitější je moje momentální láska. Protože s láskou jde všechno ostatní samo a s touhle... to jde samo na druhou =)

Přeju vám všem do roku 2009 hodně štěstí, zdraví a podobných blbostí. Hlavně ale hodně tý lásky... Pokuste se přežít bouřlivý oslavy Silvestra a všechny jiný oslavy (víme a známe, že důvod proč se vožrat se vždycky najde =). Buďte hodný, ať na Vánoce zase něco dostanete, a hlavně... doufám, že se tady za rok zase sejdem.

Já osobně doufám, že v roce 2009 úspěšně ukončím osmej ročník, zvládnu maturitu tak, abych se za to nemusel stydět a hlavně, že se dostanu některou z šesti vybraných vysokých škol. Doufám, že mi bude moje láska ještě dlouho věrná, že poznám další super lidi a že se mi nestane nic, čeho bych musel litovat. Mějte se fajnově, děcka

úterý, 23.12.2008

Před nebo po Vánocích?

Tuhle otázku, která je pro naprostou většinu lidí nejspíš hodně nezvyklá, si můžu letos položit poprvý v životě. Jsou tyhle dny (21, 22. a 23.12) před nebo po Vánocích? Neradujte se, nezešílel jsem... letošní Vánoce jsou po mnoha stránkách jedinečný. Ať už se to týká dárků, celkový atmosféry nebo další okolností v mým životě, myslím, že na ně jen tak nezapomenu.

Tolik obecnejch a prázdnejch vět a žádný konkrétní informace. Začít bych měl nejspíš vysvětením nadpisu a prvního odstavce, co? Tedy... Vánoce 2008, jak jsem již uvedl výš, jsou pro mě jedinečný hned z několika důvodů.

První, možná trochu divnej (vždyť každej rok jsem jinde), je, že jsou to moje první a doufám, že i poslední Vánoce v maturitním ročníku. Jasně, je to sice ročník jako každej jinej, ale přecejenom je tý práce trochu víc. Já osobně jsem třeba ještě ve čtvrtek do noci tisknul seminárku na společenskovědní seminář, abych ho v pátek, poslední den před Vánocema odevzdal. To se dřív nestávalo - už jenom proto, že jsme žádný takový seminárky neměli.
Druhej takovej důvod z mýho okolí je fakt, že jsou to první Vánoce, kdy mám nejen chytrou, krásnou a po všech stránkách skvělou holku, ale navíc je z Prahy. Můžeme spolu bejt kdykoliv máme trochu času a prožití vánoční atmosféry se tak neváže jenom na víkendy nebo delší pobyty u rodičů. Kdo mě zná líp, ví moc dobře, že mít holku z Prahy pro mě rozhodně není normální. Přestože jsem sám z Prahy ;-)
Pokud trochu "přitvrdíme", dostanem se k dalšímu důvodu, kvůli kterýmu jsou tyhle Vánoce jedinečný (i když jak už jsem naznačil, každý Vánoce jsou v podstatě jedinečný, některý holt víc, některý míň - připomíná mi to větu "všichni jsme si rovni, někteří jsou si ale rovnější" =). Každopádně tím dalším je nejspíš nejdražší dárek, kterej jsem kdy dostal. S věkem se samozřejmě měněj preference ohledně dárků a jejich cena se nedá vyčíslit jenom penězma. Obrovský stavebnice LEGO, který jsem dostával v mládí ale přesto nemůžou konkurovat notebooku, kterej jsem dostal letos. Že jsem na něj musel trochu přispět asi nikoho nepřekvapí. I tak ale zůstává naprostou jedničkou v dárcích na Vánoce. O něm asi sepíšu další článek, nemá cenu to tady rozebírat.
Poslední důvod a v podstatě jedinej původce dnešního podivnýho nadpisu je fakt, že mám tatíka pracujícího v cizině. Konkrétně tedy v Japonsku, což není zrovna nejblíž. No a se vzdáleností přicházej i další problémy v podobě dovolený, kterou si samozřejmě chce vzít každej a bejt se svoji rodinou. Tak jsme se museli letos trochu přizpůsobit. Jelikož jsme spolu byli jako rodinka jenom od 13. do 21. prosince, udělali jsme si vánoce už v sobotu, 20.12., večer. Máti udělala už tradičně vynikající vánoční večeři, o pár dnů dřív samozřejmě upekla cukroví, já jsem ještě dopoledne dozdobil náš předpotopní stromek, kterej je snad stejně starej jako já... no a mohlo se jít slavit. Večer jsme si rozdali dárky, koukli na televizi (ikdyž vánoční pohádky tam ještě nebyly), pokecali a měli se hezky. Užili jsme si poslední večer a ráno už tatík frčel do Asie.

Vánoce to byly vskutku jedinečný a přestože jsem naprosto maximálně spokojenej (kdo by taky nebyl, kdyby dostal novýho noťase), normální termín, tedy 24.12. je asi přecejenom hezčí. Loni jsme si ověřili, že se daj Vánoce slavit kdekoliv, letos, že se daj slavit kdykoliv. Že je Vánoce nejvhodnější slavit právě toho "čtyřiadvacátýho prosince" je v podstatě jenom vliv společnosti. Reklamy, oslavy, pohádky v televizi, vánoční koledy a výzdoba... to všechno lidi naprosto jasně směřuje k 24.12. Loni, kdy jsme Vánoce slavili v Japonsku jsme byli bez koled, letos, kdy jsme Vánoce slavili o 4 dny dřív jsme byli jak bez koled, tak bez pohádek v televizi. Všechno se dá... pro mě za mě si můžem dávat dárky i v srpnu, ale na druhou stranu si říkám, proč jít proti systému, když je tak pohodlný se svést s davem. Dát si rybičku na Boží hod vánoční, rozdat si dárečky v rodinným kruhu, celej den poslouchat v rádiu koledy a večer se dívat na Mrazíka... co nám vlastně chybí. Přiznejme si soudruzi, NIC.

Toť vysvětlení nadpisu a vlastně i podstata celýho tohohle článku. Že se tu nedozvíte žádný převratný novinky, na to jste si snad už zvykli, takže nezbejvá než si nadále užívat vánoční atmosféru, netrápit se moc s dárkama a hlavně se mít rádi až to bude kýčovitý. =) Přeju všem, ať už jste měli vánoce 20.12., budete je mít 24.12. nebo i pozdějc, krásný prožití těchto svátků. Do novýho roku pak všechno nejlepší, ale do tý doby sem snad ještě něco napíšu, takže jen takhle krátce. Děkuju za přečtení, návštěvu a jistým osobám i za věrnost, kterou mým stránkám prokazujete.

neděle, 7.12.2008

Máňa roste a roste

Je to už několik měsíců co nám do rodiny přibyl novej člen a já o ní hned napsal menší článeček. Dneska mi z Tokia přišly další fotky, takže se o ně s vámi rád podělím. Prckovi (Máňe) budou odhadem tak 3,5 měsíce a už vesele poskakuje po širokým okolí Shibuyi. Předpokládám, že už i míň kouše lidi do prstů a celkově je poslušnější, takže z ní roste poslušná velká holka...

K tomu není co dodat, mrkněte se na fotky sami.

Máňa 1 Máňa 2 Máňa 3 Máňa 4 Máňa 5

pátek, 28.11.2008

Radosti života - KOSS Porta Pro

Podle mě se v životě věci a činnosti dělí na dvě skupiny. Jedna jsou ty, ze kterých máme radost, který si užíváme a který děláme, případně tedy máme, rádi. Do druhý skupiny pak patřej činnosti, který musíme dělat, ke kterým jsme nuceni, který nás nebavěj. Proč ale i z těch věcí co nás nebavěj neprofitovat a nezmírnit je alespoň něčím malým, co nám udělá radost... co nám trochu zmírní to nepříjemný.

Takže abych alespoň trochu navázal filosoficky. V životě jsme donuceni dělat plno věcí, který často nechceme. Musíme chodit do školy ( ikdyž to je samozřejmě pro naše vlastní dobro), musíme chodit do práce (ikdyž i ta nás může bavit), musíme uklízet, vařit, prát, přemýšlet (někomu se ani do toho nechce) a vymýšlet způsoby jak uspět a přežít. Jak vidno, nic není černý nebo bílý... někoho práce baví, dělá ji rád, někdo se přímo vyžívá v uklízení a praní. Mě osobně moje práce (nebo teda spíš brigáda) zrovna dvakrát nebaví. Stát celej den u pultu, běhat pořád dozadu pro knížky a občas se utkávat s cholerickejma a nespokojenejma lidma není zrovna moje představa ideální soboty. Přesto i to má svoje výhody. Tou hlavní jsou jak jinak než peníze... a tím se pomaličku dostáváme k tomu přízemnímu sdělení, který je za celým tím hezkým začátkem schovaný. Pracuju, vydělávám, vlastním peníze. A k čemu jinýmu jsou peníze dobrý než k utrácení?

Sluchátka KOSS

Rozhodně na mě nechoďte, že vás spoření baví a uspokojuje. Vidina výdělku a nahromaděných peněz je sice hezká, ale radost z toho přímo na místě mít nebudete. Chce to prostě vzít peníze a někde je rozfofrovat... někdo ujíždí v casinu, ti zámožnější si kupujou drahý auta a šperky, těm chudším postačí maličkosti, který jim prosvětlej den. V mým případě se jedná o sluchátka, o kterých jsem přemýšlel už pěkně dlouho.
Mám doma asi dvoje nebo troje pecky, jedny vetší sluchátka a našly by se asi i takový ty obrovský přes uši... tohle je ale něco jinýho. Doteď jsem nedával kdovíjak velkej důraz na kvalitu, značku nebo renomé sluchátek. Stačilo mi aby hrály. Tyhle samozřejmě taky hrajou... ale hrajou o třídu líp, vydržej... ale vydržej o poznání víc a hlavně... mám k nim doživotní záruku. Dneska jsem si koupil sluchátka KOSS Porta Pro. Tohohle velice známýho a oblíbenýho modelu jsem si všimnul už před léty, ale teprve nedávno, začátkem školního roku, jsem o tom začal uvažovat vážnějc. A jelikož Vánoce už mám pokrytý jinýma vymoženostma, rozhodl jsem se, že si ty sluchátka koupím z vlastních, těžce vypocených peněz =) Rozhodl jsem si udělat radost, pro někoho možná maličkostí, přesto skvělou věci... a troufám si říct, že vyhozený peníze to opravdu nebyly.

Sluchátka KOSS Sluchátka KOSS Sluchátka KOSS Sluchátka KOSS Sluchátka KOSS

Mám je doma teprve jedno odpoledne, ale první dojem na mě udělaly skvělej. Jsou velice pohodlný, vypadaj hodně promakaně (líbí se mi především šikovný skládání), působěj na mě celkem robustně a hlavně... hrajou naprosto dokonale. Četl jsem na netu bezpočet různých recenzí a v podstatě jediná větší kritika se týkala přehánění v oblasti basů. Jenže to je přesně to, co mě vůbec, ale vůebc nevadí. Rád poslouchám elektronickou hudbu (ať už popovej trance, dance nebo progressive či minimal), hip-hop nebo skáčko a naprosto ujíždím na basech. Takže ne že nevýhodou, ba naopak... obrovskou výhodu shledávám v silných basech a v neposlední řadě samozřejmě i v čistotě ostatních zvuků. Je to prostě třída.

pátek, 15.11.2008

Pokračování z Fakulty architektury

Po deseti dnech v Japonsku a dalších dvou týdnech plných písemek a jiných školních povinností jsem si konečně našel chvilku pro zápisník a hlavně, abych vám zase prozradil něco málo z mých nově nabytých poznatků z kreslení a samozřejmě i ukázal něco co jsem vytvořil. Ikdyž to je teprve začátek plnej nepřesností a špatnejch tahů, já myslím, že můžu bejt docela spokojenej.

Kurzy kreslení, na který chodim každej tejden ve čtvrtek, jsem si našel na poslední chvíli. A to v tak poslední chvíli, že jsem první lekci ani nestihnul. Výtvor z lekce druhý jsem vám tu ukazoval před necelým měsícem. Potom jsem Japonskem propásnul 3. a 4. lekci a tak jsem se tam ukázal až na lekci 5. a včera na lekci 6. Přestože jsem vyzvídal jak to šlo, co vlastně dělali, pořádný odpovědi jsem se nedobral. Pochopil jsem, že to za moc nestálo... tak snad to tak je. Každopádně poslední dvě lekce jsem si opravdu užil.
Po celkem jednoduchým zátiší v podobě hranolů, kvádrů a krychlí jsme přešli na další úroveň a tou byla drápérie (pro obyč lidi prostě látka... v tomto případě dva sloupy a přes ně přehozená deka). Na první pohled naprosto šílená a těžká věc, ale po třech hodinách stání u stojanu nakonec vzniklo něco, co se drapérii alespoň částečně blíží... no však posuďte sami.
V 6. a prozatím poslední lekci jsme měli za úkol procvičit studii obličeje. Začali jsme detailem oka, potom nos a pusa a nakonec ucho. Od profesora jsme se nejdřív dozvěděli základy anatomie a různý fígle, jak vytvořit iluzi odlesku, stínu nebo vypouklení a zanedlouho se pustili do práce. Oko by ještě šlo, ale to ostatní byla katastrofa a to nejen v mém podání. Proto radši ukážu jenom oko... že je ženský, to by se ještě dalo říct, ale konkrétní kamarádku byste v tom už asi hledali marně... no aspoň, že to jako oko vůbec vypadá.

drapérie očko

čtvrtek, 6.11.2008

Návrat domu

Desetidenní dovolená na druhým konci světa se pomalu ale jistě chýlila ke konci, přesto a možná právě proto byly poslední dny moc hezký. A jak jsem v minulým příspěvku skončil, tentokrát bych začal... někdy mám pocit, že bych v Tokiu chtěl zůstat. Ale tak je to vždycky a všude. Pokud jsou na místě pohodový lidi, se kterejma se kecá jedna báseň =)

Po dvoudenním pobytu mimo Tokyo a poklidnějším čtvrtku jsem se v pátek opět rozjehbali. Po celkem dobrým obědě v japonský restauraci, kde prej obědval dokonce i Klaus, jsme vyrazili na širší předměstí Tokya, na "důchodcovskou procházku" v Todoroki Valley. P5íroda sice hezká, ale přiznejme si upřímně, pro dnešní mladou generaci to prostě není čajíček o páté. Přesto byl tenhle výlet něčím významnej. Zařídil jsem si bohatýho ježíška =D
V sobotu, předposledníé plnej den v Japonsku, jsme začali trochu svižnějc. Po dobrým českým obědě doma jsme vyrazili na koncert nějaký americkýho dívčího orchestru (byla to celkem zajímavá show, něco mezi mažoretkama, obyč orchestrem, sborem atd...). Po polovině jsme se plynule přesunuli na zahradu Korakuen hned vedle, pro pár hezkejch fotek a samozřejmě i klidnou chvilku ve velkoměstě =) No ale ani po týhle klidný chvilce jsme nelenili a pokračovali na obrovskou designovou výstavu "Tokyo Designers week" nebo taky "100% Tokyo". Bylo tam plno inspirativních věcí od světel, přes židle až po různý hrnky a další blbosti, kterýma chtěli Japonci , ale i cizinci zaujmout. Některý nápady dobrý, některý horší... ale jako inspirace dobrý. Ta se hodí vždycky. Po dovu hodinách na výstavě jsme se pak přes sušárnu přesunuli celkem mrtví domu.
Na neděli, poslední den, jsme si naplánovali zajímavej a dalo by se říct, ž ei docela odvážnej výlet (i když jsme zpětně zjistili, že to za to nestálo. Ale tak další zkušenost). Ráno v sedet jsme vyrazili a přes Ebisu, Shinjuku, Ome, Mitake a Takimoto až v půl druhý dorazili na jakousi vyvýšeninu, která se nazývala horou Mitake (Mitake-san). Výhled celkem hezkej, teplík taky, ale za ty dvě hodiny jíázdy jsme toho viděli a zažili dost málo. V půl sedmý jsme se dost zničený vrátili domu a já už neměl sílu na nic jinýho než na večerní pokec - poslední, mžná poslední v životě. Ale bylo to dobrý. Tím jsme ukončili své působení v Japonsku v roce 2008.

Další a opět naprosto šílenou částí našeho putování byla cesta zpátky. Jestli jsme si mysleli, že byla cesta do Japonska dost špatná, tohle by se dalo nazvat tragédií. Po dvou hodinách, kdy jsem v metru klimbal ze strany na stranu jsme dorazili na Naritu, tokijský letiště. Na přepážce nás uvítala usměvavá Japonka, ale jak už to u tohohle národa bejvá, když jseš čelem, usmívaj se, když se otočíš, vrazej ti kudlu do zad. V tomhle případě se kudla rovnala letenkám bez míst (bez čísel sedadel). Teprve u brány do letadla jsme totiž zjistili jak moc s náma vyjebali... ani jsme se nerozkoukali a dostali jsme místa 10D a 33A. Tentokrát se vyhlídka 12 hodin o samotě vyplnila a co hůř, máti byla namačkaná někde vzádu u okýnka a já zase v první řadě před stěnou. Stevardovy slova o "great seat" se opravdu naprosto minula účinkem, pač já si ty nohy nemohl strčit prakticky nikam jinam než za krk. A seďte jak blbci v jedný pozici 12 hodin. Takže doporučení pro další generace - rozhodně si neberte sedačku před stěnou (první řada v economy class). S tím spojený mě napadaj dvě rady pro výrobce letadel. Chápu, že chcete narvat co nejvíc lidí na co nejmíň místa a kdyby to šlo, tak bysme byli zavřený do miniaturních klecí, ale minimálně dvě věci by se promyslet mohly. Zaprvé by stálo za úvahu udělat "lůžkový letadlo". Existujou přece lůžklový autobusy, tak proč by se to nedalo udělat i s letadlem? Ušetřilo by se místo a lidi by se vyspali. Druhá rada je o trochu skromnější, přesto velice závažná - udělejte ty zatracený opěradla na okrajích (do uličky) zvedací. Po dvanácti hodinách mám vždycky ve stehně otisknutou přesnou kopii toho posranýho opěradla. Tím bych ukončil cestu letadlem.
Další a zároveň poslední jobovka je návrat do ČR. Ten se nikdy neobejde bez šoku, ale tentokrát to bylo ještě lepší. Nejenom, že jsme na hodinovým letu nabrali půl hodiny zpoždění, než nám dorazily zavazadla, dali jsme si dvacet a to nejlepší nakonec, při východu z haly nás zadržel nějakej zjevně nespokojenej zaměstnanec letiště a bez jakýhokoliv smyslu pro hůmor nás donutilů strčit kufry i baťohy pod rentgen s podezřením, jestli něco náááhodou nepašujem. Po 23 hodinách na cestách jsem měl fakt sto chutí ho nakopat a strčit do toho rentgenu. Holt, první závistivej Čech hned při příletu... tím bych to ukončil. Na závěr přikládám menší fotoreport.

Yokohama japonská móda japonská móda obvyklá školní uniforma

tokyjský metro já, táta a Máňa hrad Himeji hrad Himeji

Šinkansen Ryokan Tori ve Fushimi Inari chrámu potravinová ulička Nishiki zahrada Korakuen

čtvrtek, 30.10.2008

Z Japonska podruhý

A máme tu pokračování přímo z Japonska... říkejme tomu třeba "live report" ;-) Přestože už je to vlastně celkově už 3. zápis, tedy už 3. část mýho poznávání Japonska, pořád se nestačím divit kolik je tu ještě věcí k poznávání a odkrývání. A že to teda stojí za to...

Minulej zápis jsem ukončil vyhlídkou výletu do Yokohamy, kterej se taky uskutečnil, a nebylo to vůůůbec špatný. Mrkli jsme se do čínský čtvrti (i když mi to příjde divný mít čínskou čtvrť v japonským městě), potom na historickou luxusní loď Hikawa Maru a krátkou návštěvu největší Japonskýho přístavu jsme ukončili celkem příjemnou procházkou starší částí Yokohmy - mimochodem hodně připomínající pobřežní velkoměsta Evropy.

To byla řekněme trochu klidnější neděle, která byla následovaná hodně velkou akcí na ambasádě. Ono z venku to ani tak nevypadalo, prostě obyč recepce na státní svátek (pro ty kdo to snad nevěděj, 28.10. je státní svátek a na českch ambasádách po celým světě se proto dělaj recepce), ale uvnitř to pěkně vřelo. Celej víkend se vařil gulášek, sladkosti, bramborovej salát, jatýrka, řízky atd. atd. a v pondělí, kdy jsme přidali ruce k dílu i my (já a máti) se dokončovaly poslední přípravy, nanosily se na plac basy piv a vín a několik flašek tvrdýho a všechno se to přichystalo na svoje místa. Byla to vskutku nádherná podivaná a toho jídla... pro 500+ pozvaných hostů =) Večer jsme pak my, podřadnější stvoření (rozuměj nediplomati a děti), obsluhovali za barem a potají ujídali ty dobroty, který jsme předtím připravili. Opravdu skvělá zkušenost... na recepci jsem byl asi tak třikrát, ale tentokrát poprvé jako staff.

Slavnostní pondělí jsme ukončili velice příjemným přípitkem s velvyslancem a menší noční žranicí v kuchyni. Večer jsem stihnul akorát tak zalehnout a to nás druhej den čekalo další zajímavý cestování. Podruhý v životě jsem se svezl superexpresem NOZOMI po trati Shinkansen-Tokaido. V úterý ráno jsme vyrazili směrem na Himeji (čti Himedži), nejhonosnější z 12 zachovanejch japonskejch hradů. 600 km jsme urazili za 3 hodinky a ve dvanáct už šplhali směrem na hrad. A ten byl opravdu honosnej... Nemá sice naprosto nic společnýho s vzhledem evropskejch hradů, ale rozhodně je co obdivovat. Obrovská šestipatrová hlavní věž, perfektně promyšlený hraniční zdi a matoucí bludiště, to všechno, přestože nikdy nevyzkoušeno (jakej vůl by taky takovou pevnost chtěl dobývat), sloužilo k obraně před nepřáteli ať už z vnějších nebo vnitřních řad. Fotek jsem udělal celkem dost, ale ty až po návratu ve fotoreprotu.
Po krásným slunečným dnu jsme si to nasměrovali zpátky směrem na Tokyo, ale stalo se něco, co se děje jen velmi zřídka pokud vůbec někdy. Vlaky Šinkansen měli obrovský zpoždění sahající až do 90 minut. Něco v Japonsku naprosto nevídanýho bylo nejspíš způsobeno rozsáhlým elektrickým výpadkem nebo prostě nějakým sebevrahem. Každopádně i s hodinovým zpožděním jsme se vlaku dočkali a svezli se do Kyota, kde jsme s matkou vystoupili (otec jel dál, protože měl volno jenom v úterý). V Kyotu jsme se taxíkem dovezli do Ryokanu (pension v japonským stylu), kde jsme přespali do druhýho dne. Ve středu jsme pak mrkli na další dvě svatyně a jednu dloooouhooooou obchodní uličku a v šest večer celý vyčerpaný zase nasedli na superexpres do Tokya.

Čtvrtek začal hezky... po probuzení ve dvanáct jsem se plynule přesunul do slavnostní haly, kde byla před několika dny recepce a přidal se k dalšímu osazenstvu, který už si pochutnávalo na zbytcích z pondělka (i když musím upozornit, že to nebyly zbytky v běžný slovasmyslu - když se uvaří 15 kilo bramborovýho salátu a zbyde ho dalších 5 kilo, nějak se to zlikvidovat musí a to já si teda rozhodně dám říct). Po obědě následovala prohlídka pivního muzea Yebisu. Tam jsme kromě prohlídky jejich kýčovitých reklam okoštovali čtyři druhy piva Yebisu za 500 těch jejich pindíků. Ochutnali jsme čirý 100% pivko jako v ČR, pak jedno světlý kvasnicový, jedno řezaný a nakonec i jedno zkaramelizovaný černý - všechno samozřejmě jenom po deckách, podobně jako u degustace vín. Po týhle nadmíru příjemný návštěvě muzea jsem se od rodičů trhnul a směřoval si to zpátky na ambasádu, zatímco oni se šli mrknout na nějakou historickou uličku. Odpoledne jsme strávil s Míšou, dcerou dvou zaměstnanců ambasády a s prckama, který jsme hlídali - mimochodem taky děti českých diplomatů. Celkově bylo odpoledne velice pohodový a příjemný... někdy mám pocit, že bych tu i chtěl zůstat.

sobota, 25.10.2008

První "japonský" zážitky

Kdo se o mě aspoň trochu zajímá, ví, že jsem od čtvrtka, 23.10, mimo Českou republiku, konkrétně tedy v Japonsku, u tatíka, kterej tu pracuje na ambasádě. Kdo umí číst, ví aspoň to, že v tom Japonsku jsem. Ať už je to jakkoliv, tentokrát podávám hlášení přímo z druhýho patra český ambasády v Tokyu, Japonsku.

Jsou to už skoro celý dva dny, co jsme dorazili do Japonska a já se ještě pořád uplně nevzpamatoval z toho časovýho posunu (kterej do dalšího víkendu činí 7 hodin, pak 8). Sedím tu v pokojíku, pozdě večer a snažím se alespoň pomocí ICQ a idnes.cz udržet jakžtakž kontakt s domovem. Začal bych ale čtvrtkem ráno.
Jelikož nám letadlo z Ruzyně letělo až ve 12:25, vstával jsem až v půl devátý. Pomalu se oblíknul, umyl, najedl a dobalil si poslední zbytky, který jsem shledal nezbytnými. Ležérním, mě vlastním, stylem jsem se sbalil a pomalu jsme s moji milovanou maminkou vyrazili směrem Nádraží Holešovice. Hned na schodech se mi ale utrhnul jeden držák na kufru. Joo, začalo to dobře. Tak jsem ty vyčuhující hřebíky zatlačil dovnitř, aby to někoho nezranilo, vzal kufr za jinej uchyt a pokračoval. Plynule jsme dojeli až na letiště, kde nás čekalo další překvapení. Nekonečně ochotná a příjemná pracovnice na check-inu nám sice zařídila místa v letadle do Amsterdamu vedle sebe, ale v letadle z Amsterdamu do Tokya nás chytře posadila o pět řad a dvě sedadla od sebe. Fakt příjemný sedět 11 hodin o samotě - asi tak příjemný jako ta pracovnice. Po měnším dohadování jsme to vzdali a s myšlenkou, že to snad na místě v Amsterdamu nějak zařídíme.
No a v co jsme doufali, stalo se skutkem... v Amsterdamu se nám na přepážce příjemnej Japončík třikrát uklonil, dvakrát se omluvil a během pěti minut nám sehnal sedadla vedle sebe. Zázrak !! Japonci 1, Češi 0. A tak jsme pokračovali dlouhým nizozemskm tubusem k letadlu, kde nám už poněkolikátý spadla držka. Malý obrazovky před každým sedadlem jsem viděl jenom jednou v životě, a to cestou ze Soulu do Singapuru na palubě Cathay Pacific. Teď jsem je viděl podruhý, a to dokonce u společnosti, u který bych je teda fakt nečekal. Velice příjemný překvapení nám zpříjemnilo a urychllo let a nejen to - já jsem si konečně prohlídnul všechny filmy, který jsem tak dlouho odkládal (Hancock, Love Guru, Kung Fu Panda a Narnia 2:Princ Kaspian). Jediný mínus těch obrazovek bylo, že jsem nepřečet ani stránku z Pasternaka. Ale to je detaaaaaaail ;-)

Po nakonec až překvapivě přjemným letu jsme vkročili na půdu Japonska a hned nás zasáhla vlna horka. Doufali jsme sice, jakožto teple oblečení Češi, že je to jenom přehnaná klimatizace, ale ono je tak i venku. 20 až 25 stupňů, trochu větší vlhkost a občas i monzunovej déšť. To je realita podzimního Japonska, který se nachází, jak jsem se dneska dozvěděl, na úrovni Sicílie - no šílený. A já si nechal plavky doma.
No ale i to vedro jsme vyřešili celkem pohodlně tím, že prostě chodíme jenom v tričkch. I tak jsem byl ale v pátek fakt nepoužitelnej. Po menším obědě v podobě kousku pizy (poslední vzpomínka na evropu) jsme chrněl asi tři hodiny. Po násilním probuzení jsme se šli projít do sušárny (tj tam kde dělaj sushi, prosím pěkně) a dali si první japonský jídlo. Musím uznat, že to celkem šlo. Ale bylo to taky tak to poslední, co jsem v pátek zvládnul.
Sobota byla o poznání zajímavější. Vstal jsem v jedenáct, udělal si něco malýho k obědu, pohrál si s Máňou (o který budu psát pozdějc) a už se šlo ven. Nejdřív jsme navštívili second hand s CDčkama, kde jsem si vybral dvě hodně pohodový dvojalba (chillout basscapes a NASe - Street's disciple) a můj milovaný tatínek mi je koupil. Potom už si se mnou mohli dělat co chtěli - já jsem byl spokojenej. Dvě pravý, nepřepálený CDčka už jsem nedostal ani nepamatuju. Takže se pokračovalo do japonský restaurace na celkem dobrej oběd (pork, rice, cabbage, pickles, tea, beer), pak na prohlídku jednoho designově vyvedenýho domu od Franka Lloyda Webera a nakonec na Tokyo Station. Když jsme se po šesti hodinách vrátili domu, měl jsem sílu akorát tak padnout. Naštěstí v noci vždycky ožívám a tak můžu psát i tohle.

No, zatím se mějte hezky, nezáviďte a držte mi palce, abych ten časovej posun konečně dospal a přežil zítřejší výlet do Yokohamy.

pátek, 17.10.2008

Kreslení na Fakultě architektury

Máme tu už třetí říjnovej příspěvek a druhej, ve kterým se budu opět věnovat umění. Přestože tentokrát z trochu jinýho úhlu pohledu. A rovnou dodávám - zvykejte si. Umění tu bude čím dál tím víc. A pokud se dokonce dostanu na architekturu, věřte, že se to na stránkách taky podepíše. Ale k věci, tentokrát jsem umění vytvářel já sám a jsem na to náležitě hrdej =)

Pokud jste četli článek pod tímto (v což doufám, byla to docela hezká výstava), už víte, že se celkem vážně zajímám o architekturu a především tedy o studium architektury. V mém případě tedy s urbanismem nebo stavitelstvím... no a jelikož už se pomaličku blíží čas přihlašování a v podstatě i talentovek, usoudil jsem, že bych pro to měl něco dělat. Po víkendovým hltání inspirací v Brně jsem se přihlásil na kreslení (teda přihlásil jsem se už před týdnem). Zní to asi trochu uhozeně, chodit kreslit v devatenácti letech, ale pokud řeknu, že chodím na Výtvarný kurz kreslení pořádaný členy Ústavu výtvarné tvorby Fakulty architektury ČVUT, už to zní trochu líp. A nakonec i náplň kurzu = "věcné kreslení se zaměřením pro studium architektury" nezní tak legračně, aby se na to přihlásil kdekdo.

No ale dost uvodních keců. Včera jsem tento kruz navštívil poprvé s celkem smíšenými očekáváními a musím se přiznat, že nakonec z toho mám velice příjemnej pocit. Těsně před pátou hodinu jsme se před dveřma ateliéru 304 začali scházet v hojným počtu a první co mě potěšilo bylo, že tam chodí i jedna kamarádka z paralelky. Spřízněná duše hned zezačátku by potěšila snad každýho =) Po pátý hodině jsme postupně nakráčeli do ateliéru, čapli si po jednom stojanu, vyfasovali jednu desku, umístili se kolem dvou zátiší (každý bylo na jedný straně ateliéru, takže jsme kolem nich udělali dvě "účka") a poslechli si hlavní, hrubej návod co a jak. Jakožto naprostej amatér, kterej nechodil v životě do žádnýho kurzu kreslení a nenavštěvuje ani žádnou umělecky zaměřenou školu jsem samozřejmě zezačátku spíš očumoval okolí (náhodou jsem kolem sebe měl plno holek, dokonce hezkých).
Nejdřív jsem si tedy nakreslil malou skicu toho co budu kreslit, potom jsem si to šel ještě několikrát detailně prohlídnout a pomalu začal. Dvě hodiny jsem se doslova sral se čtyřmi tělesy. Byla tam jedna krychle, jeden kvádr, jeden čtyřhrannej jehlan a jednoho "kolo". Jakoby širokej a zároveň velice nízkej válec. Když už talentovaný holky kolem mě pomalu končily se vším všudy, já jsem byl konečně aspoň trochu spokojenej s tím co na papíře mám a pustil se tak do stínování. Po další půlhodince, kdy jsem finišoval se stínováním jsem zjistil, že to bude asi moje silnější stránka. Spíš než přesnost a rovnost čar. Takže jsem to odlepil, přidal se ke svý kamarádce ze školy a těsně před osmou jsme konečně vyrazili domu. Domu jsem dorazil až po půl devátý, celej zničenej sebou hodil na gauč, položil si nohy na stůl a zakusoval pozdní večeři. Hodnocení: skvělý, stav: zničenej.

Nakonec přikládám důkaz toho, že to není jenom pohádka. Bohužel je to formát A3 a skener je jenom A4... a i tak se to tam nevešlo. Není to sice žádnej zázrak, ale na to, že jsem kreslil snad poprvý v životě na formát A3, na stojanu a jenom tužkou, si myslím, že je to celkem dobrý. Posuďte sami. (Jo a jen tak pro zajímavost jsem přidal i negativ, zdálo se mi to zajímavý.)

neděle, 12.10.2008

23. mezinárodní bienale
grafického designu Brno 2008

Jak jste si už možná někteří všimli, mám celkem vážný ambice po ukončení svýho působení v Bohnicích vstoupit na nějakou pořádnou umělecky zaměřenou školu. No a když už jsem tak línej se něco učit a zároveň tak málo zažranej, abych pořád něco kreslil, rozhodl jsem se tomu pomoct alespoň návštěvou známýho a celkem rozsáhlýho festivalu, souboru výstav, chcete-li.

Pro začátek bych chtěl zdůraznit, že jenom kvůli budoucí škole to není, ale lhal bych, kdybych řekl, že to není jeden z důvodů. Jelikož se chci během několika měsíců přihlásit na dvě architektury, ale hlavně na design na VŠUP, rozhodl jsem se trochu si prohloubit svoje znalosti v tomhle oboru - nu, možná by bylo lepší říct, že sem si chtěl nějaký znalosti vůbec vytvořit ;-) Jak jsem ale řekl, je to jenom jeden z důvodů. Dalším byla samozřejmě zvědavost, protože jsem na takovýhle akci nikdy nebyl, jako třetí bych uvedl už trochu podivnější možnost dočíst ve vlaku Hrabala na maturitu z češtiny a na poslední místo bych dal asi nejblbější důvod, a to je absťák z necestování.

Ať už je důvod jakejkoliv, faktem je, že jsem včera celkem brzo ráno (po devátý hodině) vyrazil z domova směrem na nádraží a odtamtud vlakem směrem na Brno. To byla mimochodem jedna z největší nevýhod celý akce... těch 255km mezi Prahou a Brnem se mi celkem prodražilo. Do Brna jsem dorazil asi v půl jedný a hned jsem rozpoznal okolí, ve kterým jsem se ještě před necelým rokem cejtil docela doma - to jsou ty vztahy po celý republice =) Můj první cíl byl mekáč na hlavní ulici - myslím, že ji říkaj Masarykova. Po lehčím "předobědu" jsem se konečně vydal směrem na Moravskou galerii a v jednu už jsem v ruce držel lístek za krásnejch 80 Kč. Navštívil jsem nakonec pět výstav, ale jednotlivým výstavám se budu věnovat podrobnějc níž, takže se posuneme rovnou na půl čtvrtou, kdy jsem s prohlídkama skončil.
Cestu z Moravskýho náměstí do mekáče jsem našel celkem snadno, takže jsem se mohl konečně pořádně najíst - ano, zase. Dopřál jsem si pořádný menu a mezitím prohlížel materiály, který jsem vzal / nakradl / koupil po všech těch výstavách. V půl pátý jsem to tam zabalil a směřoval si to zpátky k nádraží. Tam jsme si pokecal s pokladním a koupil lístek zpátky do Prahy a jelikož jsem skončil dřív než se původně čekalo (původně jsme dokonce měli jet dva), neškudlil jsem a koupil si místenku na Pendolino za 86 korun (k tomu mám samozřejmě kilometrickou banku). Do Prahy jsem dorazil velice luxusně už v půl osmý a říkal si celou cestu z metra domu, že doma je fakt nejlíp. Brno je sice velice příjemný, ale Praha je Praha a moje postel je na tom všem nejlepší (kor když tam třeba nejsem sám =)) A teď výstavy, který jsem navštívil... a pár slov o každý.

Brno Echo: Ornament a zločin od Adolfa Loose k dnešku

Po prohlídnutí celý výstavy jsem pochopil úvodní text výstavy. Tento německý designér sice hlásá, že ornamenty a dekorace se maj minimalizovat, ale přitom se tím sám zrovna moc neřídí. Důkazem budiž ukázka jeho díla v podobě hodně dekorativní budovy. Pokud ale odhlédneme od toho co je psáno, nejvíc mě asi zaujal plakát na propagaci nějakýho sportovního festivalu a velice zajímavý byly i různý druhy písma (fontu) na černým pozadí. Celkově vzato to byla velice inspirativní a povedená výstava. A to ode mě rozhodně není běžný hodnocení.

Fumio Tachibana

Kaligrafie mi nikdy moc nevoněla a i když je to ve světě braný jako velký umění, mě se to prostě nelíbi, nevidím na tom nic extra. Možná i proto mě výstava tohohle autora, podotýkám, že laureáta na hlavní cenu bienále, moc nezaujala. V úvodním textu jsem se dozvěděl, že se snaží o vyjádření věcí tak, jak je lidi vnímali ještě předtím než pro ně vymysleli znaky - ať už hieroglyfy nebo písmena a slova. Je sice pravda, že nejsem zrovna moc přemejšlivej a intelektuální typ, ale tohle podle mě obecně zaujalo jen malý procento návštěvníků. Občas mě navíc překvapuje co všechno lze považovat za umění (viz. 2. fotka).

Stefan Segmeister: Co jsem se zatím v životě naučil

Kdybych si měl z celýho dne vybrat autora, kterej mě nejvíc zaujal, byl to rozhodně tenhle Rakušák. Úvodní text si už sice moc nepamatuju, ale to je vzhledem k zážitku, kterej ve mě zanechaly jeho díla, celkem jedno. V rámci této výstavy bylo vystaveno asi 6 sérií jeho děl. Jednalo se vždycky o skupinku fotek, který spolu nesouvisely a zároveň souvisely. Každá fotka zobrazovala nějaký slovo nezávisle na zbytku, ale všechny ty fotky v jedný sérii dávaly dohromady ucelenou větu, moudro, přísloví. Nemám moc rád abstrakci, nemusím ani nějaký krajinky. Tohle se mi zdá jako pravý umění. Má to nápad a ten se dneska cení nejvíc. (Poslední tři fotky tvoří nápis "Trying to look good limits my life" a šest fotek před nima tvoří "Having guts always works out for me")

Výstava členů mezinárodní poroty 2008

Uspořádat výstavu porotců, kteří rozhodujou o soutěži aktuálního ročníku bienále se mi zdá už od základu jako velice dobrej nápad. Často jsou v soutěžích porotci, kteří nemaj ani šajna o tom co je dobrý a co ne... stává se tak například v soutěžích krásy. Tady to vyřešili jednoduše. Když už můžou kritizovat a vybírat co je dobrý a co ne, ať taky ukážou co uměj, ať dokážou, že jsou s to někoho kritizovat a rozhodovat o jeho díle. Z hlediska uměleckýho se mi díla všech porotců velice líbila, ale že by mě to nějak nadchlo, to zase ne. U čeho jsem se jako u jedinýho pozastavil byla slovinská porotkyně Petra Černe Oven, která mimojiné navrhla vzhled slovinských EURO mincí a taky jsem tam potkal učebnice, ze kterých jsem se sám učil ve druhý třídě. Tehdy jsem ještě netušil, že je designově navrhla právě tahle Slovinka. Příjemný zavzpomínání na dětštví.

Slovak Rep.

V poslední, třetí, budově jsem narazil na díla studentů VŠVU v Bratislavě. Nevím sice jaký měli zadání, ale z toho co jsem viděl jsem pochopil, to asi mělo něco společnýho se slovenským nacionalismem a předevšim jejich erbem. Musím uznat, že jsem se u toho docela pobavil a taky si všechny ty erby vyfotil. Některý návrhy byly trochu šílený, ale jiný by se pro změnu mohly využít... změna je přece život =)

Práce ze... Slovinska

Nejspíš nejslabší výstava z celýho bienále. Jestli ne uplně nejhorší, tak rozhodně velice silně konkurující Tachibanovi. Jakožto poloviční Slovinec jsem se na tuhle výstavu jak jinak než těšil a čekal velký věci, zajímavý věci, inspirativní návrhy. Nedočkal jsem se ani jednoho - i když to samozřejmě může bejt jenom moje osobní dojem a ostatním se to třeba líbilo. V úvodním textu je napsáno, že organizátoři vzali to nejlepší ze slovinskýho bienále a frkli to sem. Můj dojem je takovej, jakoby prostě vzali něco ze skladu, co už se jim nikam nehodilo nebo nevešlo a poslali to těm Čechům do Brna. Celkem mdlý plakáty, až zbytečně kýčovitý obaly na CDčka, sem tam něco trochu lepšího, ale pořád žádná sláva. Zklamalo mě to a jelikož jsem tím i končil, měl jsem tak trochu zkaženej pocit z celýho cyklu výstav. Je to škoda...

pondělí, 6.10.2008

Ono to žije! A lítá !!

No panic, please... i přes akční nadpis je tenhle článek spíš z kategorie obrázkových a informačních. Plynule navazuje na mnou v poslední době velice oblíbené téma - pouštění draka. Přináším nový zkušenosti, fotky, videa... no je toho plno. Je zajímavý, že se zrovna před maturitou vracím k vesměs dětský činnosti a vracím se v podstatě o několik let zpátky. Jako bych před tou maturitou podvědomě utíkal =) To jsou kecy,co??

Je tomu už tejden, co jsem si pořídil relativně drahou hračku - cvičnýho komorovýho draka. Docela jsem přemejšlel nad tím názvem. Drak je jasnej, komorovej celkem taky (má to komory na vzduch, překvapivě), ale proč cvičnej. Po prozkoumání webu s drakama jsem se dozvěděl, že stejný, akorát dvakrát nebo třikrát větší draci se používaj na činnost zvanou "powerkiting". Je to pouštění draka kombinovaný s jízdou na bugině, snowboaru, suru nebo kolečkových bruslích. Takovej sport je na první pohled docela náročnej, protož když je někdo na surfu na vodě, asi by se neměl soustředit jenom na draka. Toho by měl ovládat naprosto podvědomě a dokonale - podobně jako člověk nemyslí na řazení a pedály v autě a soustředí se spíš na dění na silnici. No a podobně jako řidiči v autoškole, u draků se tihle sportovci učí ovládat komorovýho draka na cvičnejch komorovejch dracích - tzn. na mým typu. Trochu oklikou, ale přece v cíli.

A teď konečně k tomu proč to píšu. Po větrným úterku a středě, kdy jsme urvali dvě šňůrky jsem s drakem zašel hned v pátek ke švadleně a světe div se, ona byla příjemná, opravila mi to za pět minutek na místě a peníze nechtěla žádný. Takže naprosto perfektní... no a s opraveným drakem jsme v neděli zase vystartovali na pole. Tentokrát bylo krásný počasí, příjemnej vítr, kterej sice v nárazech dosahoval až 12m/s, ale nebylo to tak divoký jako v tejdnu.
Drak lítal naprosto pohodově a nebejt různých pokusů, věřím, že bych ho ve vzduchu udržel klidně i hodinu bez jakýkoholiv karambolu. To bych ale nesměl zkoušet různý blbosti typu lítání těsně nad zemí, vybírání držkopádů těsně nad zemí nebo prostě jenom kličkování. Jednou, když byly šňůry ještě zamotaný se mi dokonce drak samovolně vznesl do vzduchu... no a pokoušením se o přetočení šňůr jsem se náhodou naučil další "trik" a to tzv. loop. Doteď jsem si říkal, že to nejde, ale i se zamotanejma drátama to jde s přehledem řídit. Jenom to chce neztratit přehled o počtu namotání. Každopádně ani to není nic moc, takže kdyby měl kdokoliv jakýkoliv zkušenosti, určitě se ovzěte (a nemusej to bejt jenom hezký slečny).



         

Chápu, že tohle téma plno lidí nezajímá a je jim to naprosto cizí. Těm můžu doporučit jedině to nečíst. Budu se snažit to trochu omezit, ale když má dítě novou hračku a navíc umí psát na internet, těžko ho zastavit ;-)

pondělí, 29.9.2008

Houska ala toust

Nemám ve zvyku psát do svýho zápisníku každej den, pro tentokrát udělám výjimku. Rozhodně si na to ale nezvykejte ;-) Jak už nadpis napovídá, dneska si z Filiwebu udělám takovej malej kulinářskej koutek. Někteří možná netuší, většina už ale určitě pochopila o čem to bude. Tousty zná každej a troufám si tvrdit, že snad každej je má rád nebo je přinejmenším může. Možná začnu v budoucnu víc experimentovat v kuchyni...

Jak už jsem napsal nahoře, tousty určitě zná každej. Ať už černý, málo opečený, s cibulí nebo bez, do trojuhelníčků nebo do čtverců. Je to takový rychlý, jednoduchý, celkem levný a hlavně hrozně dobrý jídlo. Teda... pro ty co jsou aspoň trochu uhozený na italskou kucyň. No a to já rozhodně jsem a od tý doby co jsme si pořídili toustovač/touster/sendvičovač nebo jak tomu kdo říká, je jím docela často. Odhadem tak 3-6x měsíčně. Pro někoho možná divný, pro někoho pochopitelný, přirozený.

Ikdyž maj housky jinej tvar, moc sýru nevyteklo. I po upečení jsou pořád krásně vidět čáry housky. Uvnitř bylo všechno jak má bejt. Včetně skvělý chuti. Přestože jsem pekl housky, tenkej profil to mělo.

No ale abych přešel k tomu na co tu všichni čekáte. Obvykle na tousty používám toustovej chleba. Dneska jsem se po prozkoumání kuchyně rozhodl, že tousťák je nuda. Rozhodl jsem se, že zkusím udělat tousty z housek. Ve škole už jsem se setkal s jídlem co se jmenuje "kuře ala bažant", takže když oni tak, tak já taky tak... udělal jsem si housky ala tousty ;-) Vím, není to nic originálního ani převratnýho. A jen tak mě to samozřejmě nenapadlo, už jsem to někde slyšel. Přesto jsem byl zvědavej, jak to dopadne. Místo měkkýho a tenkýho toustovýho chleba jsem strčil šunku, kečup a sýr do rozpůlených housek, pěčlivě je umístil na prostředek obvyklýho místa na pečení a zavřel.
Pravda, jelikož už máme trochu posranější toustovač, musel jsem celou dobu držet obě půlky stroje dohromady ručně, ale výsledek stál za to. Po dvou minutkách se z toustovače začala linout příjemná vůně a začalo to typicky syčet a praskat. Po otevření se žádný překvapení nekonalo. Housky sice vypadaly poněkud zdeformovaně, ale jinak skoro jako obyč tousty - tzn. výýýborný. Chuť byla podobná jako u toustovýho chleba, ale nutno podotknout, že to bylo trochu tvrdší než obvykle. Za to ale můžou spíš polotvrdý housky z pekárny. Zabít pekaře!!

Svý originální tousty jsem snědl na počkání, hezky to zapil a večeře byla minulostí. Možná to nebyl žádnej vodvaz, ale každej nějak začínal. Příště můžu do toustovače zkusit strčit třeba veku nebo rohlík. Třeba to bude lepší... Na závěr bych chtěl dodat, že pokud příjde někomu tenhle článek jako lehce vyšinutej, rozhodně mu musím dát za pravdu. Co jinýho byste ale taky čekali od člověka, kterej tráví půlku svých dnů v Ústavu v Bohnicích.

neděle, 28.9.2008

I ty draku !!

Moje snaha o dvojsmyslnej nadpis se sice moc nepovedl, ale jak jinak nadepsat tenhle podivnej článek? Hned zezačátku musím zklamat všechny fanoušky fantasy. Můj drak oheň rozhodně nechrlí a křídlo má tak maximálně jedno. Splnil jsem si svoje dávný přání, vrátil se zpátky do dětských let a zase utratil pár stovek. Tentokrát je řeč o drakovi na provázku.

Je podzim a stejně jako každej rok, i letos jsem měl strašnou chuť jít pouštět draka - ne, nešálí vás zrak, prostě jsem chtěl jít na Letnou a přidat se k dalším lidem, kteří tam pouštěj svý pomalovaný kusy papíru. Problém byl v tom, že já jaksi draka nevlastním. V životě jsem draka pouštěl možná dvakrát, třikrát a tak jsem si řek, že když už je mi 19 let a mám přecejenom trochu víc peněz, mohl bych si konečně udělat radost.

Několik hodin jsem serfoval po internetu, četl články a zkoumal internetový obchody, až jsem se zaseknul na jednom brněnským obchodě, kde měli obrovskej výběr a navíc i celkem slušný ceny (i když já se v tom zas tak moc nevzynám, no). Rozhodl jsem se, že si koupím draka...
Tady bych ale měl rozhodně vnést trochu světla na věc. Nekoupil jsem si pomalovanýho draka s širokým úsměvem a dlouhým, barevným ocasem. Rozhodl jsem se pro "sportovnějšího" draka, přesně tedy cvičného komorového draka. Já tomu říkám mini-padák. Je to takový široký "křídlo". Hlavní výhodou oproti tradičním dětským drakům je fakt, že je tento drak dvoušňůrkový. Tím, že se ovládá dvěma provazy se krásně zvýší jeho manévrovatelnost a už to není jenom tahání draka za sebou, ale v případě pořádnýho větru opravdová zábava.

No ale to už by k těm popisovejm kecům stačilo. V pátek mi můj objednanej drak konečně dorazil. Po dvou týdnech čekání (nebyl totiž zrovna na skladě) jsem se dočkal. Zajel jsem si na Ládví na poštu, stepoval pět minut ve frontě, zaplatil jeho cenu a už byl můj. (Pokaždý mě ta pošta trochu fascinuje... jak může během dvou dnů přenést balíček z nějaký firmy v Brně až ke mě domu. A navíc tak levně =) Hned odpoledne jsem si ho omrknul, ale protože jsme měli večer takovou menší třídní oslavu, nechal jsem ho prozatím radši v obalu.
Zato v sobotu po obědě jsme ho vytáhli a jeli ho provětrat na vyhlídku do Bohnic. Po několika minutách zkoumání co s tím, byl drak připravenej k letu. Ale chyběla jedna drobnost. Vítr. Asi čtyřikrát jsem sice svýho novýho draka úspěšně zvednul do vzduchu, ale nevydržel tam víc jak 15 vteřin. Holt bez větru to prostě nejde. Takže momentální stav je takovej, že čekám na orkán a jakmile příjde, vlítnu na to i se svým drako-padákem.

Kdyby měl někdo nějaký rozsáhlejší zkušenosti s komorovejma drakama, případně bydlel na Praze 8 nebo kdyby to byla dokonce krásná slečna mezi 17 a 20 lety, určitě jsem pro poučnej sraz ;-)

Aktualizace - 2.10.08

V sobotu to sice za moc nestálo, ale jakmile začal foukat vítr, hned jsme s kamarádama vyrazili na nejbližší pole. V úterý to bylo celkem pohodový, ale ve středu foukal fakt silnej vítr (letiště Růzyně hlásilo až 12m/s). Možná jsem to trochu podcenil a tak se odtrhly dvě tažný šňůrky od samotný látky draka (i když to možná nebylo tím větrem ale pádem na zem). Zejtra s tím jdu ke švadleně, tak snad to bude příští týden zase stoprocentní. Mohl bych to asi udělat i sám doma, ale chci mít jistotu, že to bude přišitý kvalitně. No a ze středy jsou i první fotky a video (draka řídil Milan, můj spolužák... a měl to v ruce poprvý =).

 

úterý, 9.9.2008

Puzzle "Česká republika"

Jsem sice jenom poloviční Čech, přesto myslím, že si můžu směle říkat vlastenec. A není to jenom o tom, že fandím český fotbalový reprezentaci. Je to poznávání český země a jejích krás. Na chování některých Čechů bysme rozhodně pyšný bejt neměli, ale historii, tradice a především hezký města, kterým se tentokrát budu věnovat o kousek víc, nám nikdo nevezme.

Nebojte se, nezachvátila mě vlna vlastenectví, nacionalismu. Nezbláznil jsem se ;-) Tenhle příspěvek mě napadlo sepsat dneska večer, cestou z Poděbrad do Prahy. Jel jsem si svou oblíbenou stočtyřicítkou po dálnici a přemejšlel a vzpomínal. Napadlo mě, že za posledního půl roku jsem možná navštívil víc měst a vesnic po Český republice, hlavně tedy ve Středočeským a Pardubickým kraji, než za celých 18 let předtím (teda spíš 10, když odečtu 5 let ve Slovinsku a první 3 roky, kdy jsem nevnímal).

Začneme otevřením starýho známýho téma Chrudimi a moji bejvalý, díky který to v podstatě všechno začalo ( jen tak mimochodem, když na ní teď myslím, už převládá vděčnost za otevření očí a lásku, kterou mi dala nad zlobou a smutkem, to je dobrý, ne? ). 17. května 2008 jsem čapnul naši věrnou mazdu a chystal se na svůj první samostatný výlet mimo Prahu. Cíl byl jasnej... okresní městečko Chrudim, Pardubický kraj (kdo nezná, ať mi ani neleze na oči), vzdálenost: 115km délka: 1h30min. Tehdy jsem snad poprvé koukal na oblast, kterou jsem dřív vždycky projížděl (jízdou do Olomouce). Uvědomil jsem si v jakým postavení jsou Pardubice a Hradece Králové, který jsem vždycky umisťoval skoro až do Polska, a samozřejmě přesný umístění Chrudimi, Slatiňan, Zaječic (přilehlých vesnice). Po cestě jsem si prohlídnul ještě další hrstku věsnic a celkem příjemný městečko Lázně Bohdaneč. Jelikož jsem do Chrudimi jel ještě několikrát, poznal jsem po cestě ještě další města jako jsou Přelouč, Kolín, Kutná Hora, Čáslav nebo třeba Heřmanův Měštec. Všechno velice zajímavý a mnou poprvý navštívený kraje.

Vztahem s "Chrudimkou" jsem tedy poznal celkem velkou oblast Pardubickýho kraje, ale to bohužel koncem června skončilo. Další velkou změnou bylo to, že to bylo první léto, kdy jsem měl auto kdykoliv k dispozici a k němu i řidičskej průkaz. To mi umožnilo zajet do takovejch vesnic jako je Nová Ves nebo Sázená na sever od Prahy nebo třeba Mělník, Doksy a Máchovo jezero ještě víc na severu Čech. Řekl bych, že jsem tři volný týdny v sprnu 2008 využil naplno a auto si rozhodně neodpočinulo.

No a když k těm všem novým poznatkům a krajům přidám ještě starý zkušenosti z okolí Olomouce a Prostějova, Brno, České Budějovice, Vodňany a okolí, dostávám celkem hezkou mapu Český republiky. A to všechno jenom díky čtyřem slečnám ve svým životě... kterým jsem samozřejmě nejen za to strašně vděčnej. Na závěr tedy nezbývá než se koukat dopředu. Ještě mi zbývá poznat Liberec a okolí, Jihlavu a okolí, případně ještě Karlovy Vary a jejich okolí. Hlásí se nějaká dobrovolně? ;-)

pátek, 5.9.2008

Shiba Inu v domě

Už jsme doma měli tři křečky, dvě krásný bílý myšky a plno rybiček. To všechno je ale i při troše nadsázky jenom drobotina. Konečně nám do rodiny přibylo opravdový domácí zvíře, opravdovej člen rodiny. Ve svých 19ti letech se dočkám psa. A ne ledajakýho... japonskýho ;-)

Téma samo o sobě není až zas tak zajímavý, ale rozhodně je to věc, se kterou se musím pochlubit i těm, kteří mě neznají. Ostatní už to totiž věděj.
Je tomu už rok co má naše rodina "konexy v Japonsku" a teprve teď máme v rodině opravdovýho Japonce. Váží odhadem asi 2 kila, měří do 50cm na dýlku a 20cm do vejšky, jmenuje se Máňa a jsou mu, nebo spíš ji, přibližně dva měsíce. Její budoucnost vypadá celkem jednoduše... První tři roky bude hezky doma, ve svý zemi, a potom se plynule přesune do Čech, kde zažije konec svý puberty a zbytek života. Prozatím je to sice jenom malá kulička, ale není snad nikdo, kdo by pochyboval o tom, že z ní bude už zanedlouho pěkná zrzavá liška - tedy fenka japonskýho plemene Shiba Inu (pro zájemce - odkaz na Wikipedii).
Vzhledem ke svýmu mládí prozatím moc fotek nemá, ale to co má opravdu stojí za to (především u dámského pohlaví mám zkušenost, že se nad malou chlupatou kuličkou uplně rozplývaj). Věřím, že budu moct přinášet nový a nový informace o našem prckovi, tak si na to radši zvykněte. Protože kdo nemá rád našeho pejska, ten jakoby nebyl =D Přeju příjemnej den.

Aktualizace 9.9.08 :

čtvrtek, 28.8.2008

Vopice na laně

Po deseti dnech se opět ozývám a přesto, že název tak trochu svádí k dvojímu významu, musím vás zklamat. Tentokrát jde o opravdový vopice - jsme přece v Praze (nebo alespoň někteří z nás), tak budem mluvit a psát hezky pražsky. Jooo, to jsem si zase jednou vyzkoušel něco co jsem opravdu neplánoval...

Dobře, už nebudu mlžit... po prochlastaným víkendu jsme se se spolužákama (nakonec teda jenom jednou spolužačkou) rozhodli, že se projedem na sever od Prahy, trochu si zasportovat na čerstvej vzduch. S přípravami jsme pro jistotu začali už v pondělí odpoledne. PRvní na řadě bylo namontování střešních držáků na kola. Po hodinový montáži (půl hodiny nám zabralo zjišťování jak na to) jsem domu odjel s úspěšně namontovanými držáky a už už jsem se těšil na druhej den. Přecejen u Mácháče, známýho to českýho turistickýho místa, jsem ještě nikdy nebyl... stejně jako na Slapech, Orlíku, Lipně atd. atd.

V úterý jsme konečně vyrazili. Z původně domluvený jedný hodiny se stalo půl, z půl druhý se stalo třičtvrtě a když už jsem teda v padesát pět vycházel z bytu, domluvili jsme se na druhý hodině. Nakonec jsem stejně přijel ve dvě deset, ale myslím, že to kamarádce ani moc nevadilo. Alespoň se tak tvářila. No a ve čtyři, po dvou hodinách jízdy těma nejzapadlejšíma řitěma severních Čech, jsme konečně dorazili na místo, do Doks. Tam jsme se ještě pěkně projeli lesíkem (snad to bylo určený i pro auta) a nakonec zaparkovali před chatkou.

No ale k jádru pudla. Zůstali jsme u Mácháče až do čtvrtka ráno a hlavní náplní po oba dny byla cyklistika a lanový centrum "Jungle Creek". Nesportovci by asi utíkali, ale my, jakožto velký sportovci, jsme byli ve svým živlu. Co cyklistika, tu může člověk provádět kdekoliv a kdykoliv, ale kdy se dostanu do lanáče tady v Praze? A hlavně... kdy se do něj dostanu zadara? Shodou okolností v tom lanovým centru pracovali naši spolužáci (to je náhoda), takže jsme tam mohli lízt vyloženě jak vopice. A že jsme toho náležitě využili. V úterý odpoledne jednou, ve středu dvakrát (ve středu jsme holt jeli ještě na cyklovýlet kolem jezera). Zdolání velkýho okruhu trvá turistickým tempem asi půl hodinky a člověk je z toho pěkně zpocenej. Výška je asi napoprvé pro každýho stres, ale jak si člověk trochu zvykne, už není žádnej problém pustit se klidně ze šesti metrů "volným pádem". Takže určitě super zkušenost. I když abych byl uplně upřímnej, poněkolikátý už se to začíná stávat rutinou a po tejdnu bych asi už ani lézt nechtěl. Jednou ročně je to ale super zábava... a když si ještě spočítám, že jsem tím ušetřil za každý lezení 300Kč, no kterej Čech by to nebral =D.

Závěrečný doporučení zní - lanový centrum v Doksech (u Máchova jezera) rozhodně doporučuju. Trocha adrenalinu, zábava a pořádný procvičení všech svalů... to je Jungle Creek. A kdybyste tam chtěli zadarmo, stačí se mi ozvat a nějak to zařídíme ;-)

pondělí, 18.8.2008

Pár prázdninových pivek

Po prvních dvou prázdninových týdnech plných trápení jsem si další měsíc, o kterým napíšu později, užíval dovolenou v zahraničí (ENG,SLO) a po měsíci a půl jsem opět v celkem dobré náladě vrátil zpátky do Prahy. A akcí je v druhý polovině srpna pořád víc než dostatek. Za poslední týden a den jsem spal doma jenom třikrát nebo čtyřikrát.

Začít bych měl tam kde jsem skončil a to v pondělí, 11.8. Neohřál jsem se doma ani 24 hodin a už jsem zase balil věci do kufru a chystal se zase použít naše věrný autíčko. Tentokrát jsem zamířil asi 30km na sever od Prahy, na pole mezi vesničkama Sázená a Chržín. Tam jsem si pozdě odpoledne postavil stan jenom pro sebe (nebejt to trochu z kopce, docela luxus =) a večer jsme si ještě stihli opéct pár klobás a hezky pokecat. Druhej den jsme začali doopravdy hrát (LARP - www.arpen.cz) a hráli jsme až do večera. Večer jsme pro změnu opekli pár buřtíků a spokojený a najezený zase ulehli. Ve středu ráno už jsme si jenom trochu zabojovali a po sbalení všech serepetiček jsme jeli probrat úspěch akce do hospody - malinovku, ani vinnou klobásu jsem ještě neměl, ale můžu vřele doporučit. Vynikající.

Tím bychom měli vyřízenej první výlet mimo Prahu. Přichází takovej menší chlastací maratónek (pro někoho slabota, já na to moc zvyklej nejsem). Začalo to ve čtvrtek, kdy jsem pracně všechno organizoval, abych si nakonec mohl spokojeně sednout na pivíčko se čtyřma spolužákama a třema spolužačkama. Osm lidí je takhle "uprostřed" prázdnin v naší třídě celkem úspěch a radost mi zkazil jenom fakt, že v Amarule za Stellu chtěli 35 korun a těch Stell bylo nakonec šest =). Každopádně jsme krásně pokecali, dozvěděli se zase pár novinek a spokojeně odešli domu kolem půlnoci.
Druhá a nejdůležitější část byl výlet do Chrudimi (ano, opět ta Chrudim, ale tentokrát to s bejvalkou nemá naprosto nic ale opravdu NIC společnýho). Tentokrát bylo v plánu stanování, ale silnej déšť nás "zahnal" domu. No a samozřejmě se nebudem nudit doma,takže nás déšť defacto "zahnal" kam jinam než zase do hospody. Básnit o kamarádce-hostitelce ani nemá cenu... zabralo by to moc řádků. Rozhodně ale musím zmínit super partičku, která se kolem nás (teda hlavně kolem ní =) sesbírala. Od prvního do posledního byli všichni super sympatický. Ať už se jedná o holky kaličky, tak i o kluky podivíny-sympaťáky. Druhej den jsme ještě zajeli na chatu na dobrej oběd a odpoledne už jsem se bohužel musel sbalit, rozloučit a zmizet. Klidně bych se do Chrudimi hend přestěhoval, ale to už je stará písnička =).
Třetí, trochu menší řást patří opět Praze a celkem plynule navazuje na můj návrat z Chrudimi. K večeru přestalo pršet a tak mě napadlo, že se půjdu kouknout jak vypadá Libimseti party v Kamikaze klubu na Štvanici. Sám bych se tam normálně asi neodhodlal, ale jelikož jsem tam měl spicha s kamarádkou z Přelouče, dlouho jsem neváhal. Kamarádka super, lidi (holky) celkem taky, ale jinak velkej propadák. Klub poloprázdnej, hudba nekvalitní, pití drahý a hnusný, až přehnaně ukecanej DJ a celkovej dojem špinavýho, chudýho pajzlu. Plus samozřejmě pověst Kamikaze taky není nejlepší... na záchodech se vykonávají všechny možný potřeby, nejen močový. Celkově to ale splnilo svůj účel... pokecal jsem s kamarádkou a ormknul ten slavnej pajzl.

Sečteno a podtrženo, za čtvrteční, páteční a sobotní veer jsem vypil odhadem tak 15 pivek, navštívil jeden bar, jednu hospodu a jednu diskotéku, najezdil necelých 400km, utratil asi 1400 korun ale udělal si dost novejch známejch - slovo "kamarád" je přecejenom trochu moc silný. Nedá se to takhle praktikovat pořád dokola, ale rozhodně to hodnotím pozitivně. Jediný co mě trochuá štve je to kolik pěněz se ode mě pořád kutálí... jenom za ten týden jsem utratil asi 1800 korun a když vezmu v potaz, že ještě zdaleka není konec prázdnin, to abych zase začal makat. Z toho nejvíc sežralo naše starý věrný autíčko... poslední tejden jsem totiž najezdil asi 500km. Což mi mimochodem připomíná, že máme na tachometru 83 150km a ještě uprostřed června to bylo rovných 80 000km. Bůhví kdo nám s tím jezdí tajně po nocích a nabírá kilometry navíc =D.

Uživejte prázdnin a chlastejte s Mírou... a pokud není k dispozici Míra, doporučuju Filipa.

neděle, 10.8.2008

Ljubo doma, kdor ga ima

Jsem si jistej, že ikdyž je to slovinsky, drtivá většina z vás pochopila oč jde. Home sweet home, všude dobře, doma nejlíp atd. Každej národ má svoje přísloví, který musím rozhodně podpořit, protože po měsíci mimo domov opravdu oceňuju jeho čistotu, ale zároveň i útulnost, prostě domácí prostředí.

Je tomu přesně měsíc, kdy jsem napsal poslední příspěvek a tak nějak symbolicky je to i můj první měsíc mimo domov v životě. (Tak mě napadlo, jak jsou tyhle příspěvky vlastně zajímavý. Do mezery mezi jedním a druhým se může narvat krásnej vztah, zkouškový období nebo i šílená hromada cestování a to většinou mezera mezi oběma příspěvky nebývá větší jak měsíc, měsíc a půl =) Jak jsem už celkem očividně naznačil v minulým příspěvku, cestování bylo tohle léto hodně. Od 13. do 26. července jsem byl v Londýně, kde jsem se učil anglicky, poznával nový lidi a tvářil se jako nadšenej turista. Potom jsem se na den přijel vyspat domu, do Prahy a hned druhej den, 27. července, jsem pokračoval s mou milovanou maminkou do Slovinska, naší rodný země (narodil jsem se sice v ČR, ale pořád jsem napůl Slovinec). Tam jsem strávil další dva krásný tejdny plný slunce, moře a jídla, abych se dneska konečně vrátil domu a i přes všechny skvělý zážitky, který mě v posledním měsíci potkaly zjistil, že doma je prostě doma.

Jelikož už je celkem fešná ranní hodina, rozhodl jsem se jenom pro takovej malej příspěvek - aby tu bylo alespoň něco. Během následujících tří dnů se totiž zase vypařim z domova. Sice už ne tak daleko (bude to jenom 40km za Prahou), ale přece mimo svoji super postel a ještě lepší počítač.
Můj poslední měsíc by se dal jedním slovem označit jako BOMBA, SUPER nebo BOŽŽŽŽŽÍ, přesto věřím, že uvítáte trochu podrobnější info a fotky. Rozsáhlejší příspěvky o Londýně a Slovinsku mám samozřejmě v plánu, ale budem si na to muset ještě pár dnů počkat. Fotek je plus mínus 300 a zážitků na celou knížků... rozhodně doporučuju sledovat dění a připravit si pořádný brejle na čtení. Prozatím vám popřeju dobrou noc a hezký prázdniny.

čtvrtek, 10.7.2008

Zmatek mého života...

Tak zase trochu o mně. Moje nálada se sice pohybuje nahoru a dolu jako u nějaký hodně náladový puberťačky, ale musím spokojeně říct, že už je to celkově pozitivní. Dokonce jsem se se svou bejvalou slečnou sešel a proběhlo to bez problémů... ale o tom víc v příspěvku. A bude to bordel =)

Takže pro začátek vás trochu uvedu do děje. Nebudu tady rozebírat nic z toho co tu bylo předtím... ani rozchod, ani chování a dokonce ani vtipný reklamy, který tu byly naposledy =) Mám prostě tak nějak potřebu vám prozradit dění posledního týdne. Od neděle, kdy jsem napsal poslední článek až do dneska a možná i trochu do budoucna. Co se dělo od konce školy do neděle moc podstatný ani zábavný není. V sobotu, hned po škole, jsem celej den stěhoval kancelář, v neděli jsem se byl projet na kole a nafotit pár fotek, v pondělí jsem konečně odpočíval, v úterý, středu a čtvrtek jsem makal v zahradnictví a od tý doby si spíš užívám prázdnin a samoty - ikdyž ta samota nezní moc hezky, defacto je to tak trochu vysvobození... ale o tom pozdějc.

Celej týden byl docela plnej, ač to zezačátku nevypadalo. Začalo to pondělkem, kdy jsem musel vstávat v sedm, abych zašel do zahradnictví, kde už jsem ale dávno nepracoval. Slečna, vedoucí, mi totiž nebyla schopná doručit pracovní výkaz ve čtvrtek odpoledne a uplně zbytečně mě hnala až do Záběhlic , na druhou stranu Prahy (jedu tam jedním metrem, druhým metrem a ještě busem dohromady 45 minut). Takže mi týden začal pěkně hnusným vstáváním a cestou do Záběhlic, potom moje cesta pokračovala na hlavní nádraží a do Růžový ulice, do agentury. Tam jsem dostal papírek, že mi pošlou prašule na účet a tak jsem mohl jít spokojeně dál. Trochu jsem se prošel po městě, koupil si nový sluneční brejle, stavěl se i v knihovně abych po dvou hodinách zase frčel na Skalku, k zubařce (mýmu nejoblíbenějšímu doktorovi - ironie). Ta se na mě koukla, zhodnotila, že přes všechnu snahu tam nemůže najít nic na vrtání a propustila mě už po deseti minutách. Odpoledne a večer pak patřily volný zábavě tzn. stránky, chat, hudba. Sečteno a podtženo, v MHDčku jsem strávil odhadem tak dvě hodiny, projel jsem půlku Prahy asi třikrát (takže vlastně 1,5 Prahy =), navštívil jsem příjemnou zubařku, příjemnou zahradnici, příjemnou slečnu v agentuře a nakonec jsem příjemně skoro chcípnul v busu domu. Den jako vymalovanej.

V úterý se toho zas tolik nestalo. Brzo ráno (v osm) jsem vstal, odvezl autíčko na pravidelnou 80 000km prohlídku na Spořilov a pak jel odevzdaně MHDčkem domu. No ale co mi opravdu udělalo radost, na Kobylisích jsem potkal kluky z Arpenu ( www.arpen.cz). Zajeli jsme na Ládví, dali jsme si každej něco dobrýho k obědu (ty moje lasagne byly sice malý, ale velice dobrý), pokecali o stránkách, táboru a pořádně všechno probrali. Odpoledne jsem zase prožil na libku, ale den bych az zabitej nepovažoval. Pohodička...

No a po "zčásti pracovním" začátku týdne měla přijít očekávaná nuda až do neděle. Ta se ale nekonala. Středu a čtvrtek bych mohl spojit do jednoho dlouhýho dne. Za celý dva dny jsem doma spal, snídal a večeřel. Začalo to ve středu, kdy jsem se rozhodl sejít se s jednou kamarádkou (která bydlí asi 35km od Chrudimi a píše mi recenze na stárnky =). Ráno jsem vstal v deset, v jedenáct odjel z Hlaváku a v jednu už byl v Chrudimi (dráhy zase zklamaly a musel jsem z Pce použít bus). Příjemně jsme pokecali, prošli se po městečku (který jsem si mimochodem docela zamiloval - a ne kvůli holkám) a v šest jsem ji zase odevzdal na nádraží jak kdybych tam byl domácí já =). Kluk, kterej je z Prahy se loučí v Chrudimi s kamarádkou, jak kdyby tam bydlel - přitom má sám domov dvě hodiny vlakem... řekl bych že docela šílená situace, ale asi už to ke mě patří. Chrudim je prostě super městečko, hned bych se do něj přestěhoval. Ale k věci. Potom co jsem kamarádku odevzdal, šel jsem se projít po městě a začal intenzivnějc otravovat svoji bejvalku. Ne že bych po ní chtěl něco zvláštního, jenom mi přišlo, že když už jsem v Chrudimi, byla by škoda se alespoň nevidět. Ikdyž pro mě byly poslední dva tejdny velice psychicky náročný, vůbec jsem se setkání nebál. Nakonec jsem ji přecejenom překecal a necelou půlhodinku jsme pokecali. A musím se veřejně pochlubit (ikdyž se to vůbec nehodí a možná ani není čím) že mě to vůbec nebolelo. Samozřejmě, že jsem trochu vzpomínal, trochu toho všeho litoval, ale nejdůležitější je, že jak jsem odjížděl, oproti dřívějškům mi vůbec nebylo smutno. Bylo mi s ní hezky, v rámci možností (který prostě jsou dva tejdny po rozchodu omezený) jsme i pohodově pokecali a nakonci se i upřímně zasmáli. Měl jsem z toho dobrou náladu a hlavně dobrej pocit, že jsem schopnej s ní mluvit a bejt na jedný lavičce aniž by se děly nějaký hádky a rozbroje. Mám skvělou náladu z toho, že s ní nemám rozhádanej vztah, že ji nenenávidím a hlavně, že můžem bejt kamarádi i dál. Jasně, už to nikdy nebude stejný, ale rozhodně není důvod, aby to i tak nebylo hezký. Nechci ji zpátky !! Nemiluju ji !! Nechci se ani mstít ani dělat jejímu novýmu klukovi naschvály !! Mám ji rád jako kamarádku a těší mě že je šťastná, že se umí smát i se mnou a hlavně že se mnou do budoucna počítá... jako s kamarádem samozřejmě. Myslím, že v Chrudimi mě ještě hodněkrát uviděj. Ať už kvůli jedný skvělý kamarádce nebo druhý skvělý kamarádce nebo jednomu pohodovýmu klukovi... tohle město je po Praze a Koperu nejspíš moje nejoblíbenější. Nekecám =)
No a abych ten "dvojden" dokončil (když jsem se tady zas tak blbě rozepsal o svý bejvalý =), domu jsem se z Chrudimi vrátil až v jedenáct (ten blbej vlak měl zase 20 minut zpoždění) uplně mrtvej. Říkal jsem si sice že půjdu spát dřív, ale to si říkám pokaždý a stejně jako dneska nepůjdu spát před třetí. Tak jsem teda ulehnul kousíček po třetí a spal... a spal a spal a spal až do půl třetí odpoledne !! Když se to matka dozvěděla, skoro to s ní švihlo, ale přežila to. Nestačil jsem se ani pořádně najíst a zase jsem musel pro auto na Spořilov. Cestou zpátky jsem se ještě nechal ostříhat a večer strávil v poklidu svýho počítače (ale slibuju, že zejtra už fakt půjdu pařit).Celkově sečteno a podtrženo jsem za celý dva dny naspal asi 20 hodin (7,5 a 12,5), snědl dvě housky v Chrudimi, dvě housky v noci doma, jednu bagetu v autosalonu na Spořilově a jedno rizoto doma, ve vlacích a autobusích strávil tak 4 až 5 hodin a víc času strávil v Chrudimi než v Praze (bdící tedy). Hezký,ne? =)

No a jak jsem psal na začátku, chtěl bych to celý ještě ukončit pozitivním nahlédnutím do budoucna. V mým případě to není až tak složitý. Dokonce je to i jednodušší než poslední týden. Následující měsíc se skládá ze dvou částí. Dvou tejdnů v Londýně, ve Velký Británii, kde budu každej den chodit na tři hodinky do škole, obdivovat památky, komunikovat anglicky, navštěvovat stadiony (Ars, Che, WHam, FHam, THam) a tak podobně. 26. pak v půl desátý přiletím zpátky do Prahy, abych druhej den sedl za volant a odjeli jsme s matkou do Slovinska, konečně na dovolenou k moři, k příbuznejm. Tam mám v plánu vynahradit si pařbu za celej rok, bavit se s bratrancem jako ještě nikdy, cestovat po Slovinsku i Chorvatsku, poznávat v rámci možností ty nejlepší DJe a nejhezčí slovinský holky a opalovat se =) No není to balada? Prostě strávím měsíc mimo Českou republiku a v podstatě kompletně spřetrhám jakýkoliv pozitivní ale i negativní vazby na ní. Budu si užívat léta plnými doušky, protože, přiznejme si, ne každej může bejt dva tejdny v Londýně a ve stejný léto i dva tejdny u moře. Mé slabší já by sice mohlo říct, že by to bylo ještě hezčí s bejvalkou, ale moje silnější hledí rozhodně vpřed. Mám skvělou kamarádku, volnost (možnost si užívat i ve Slovinsku naplno) a možnost konečně si sehnat někoho v Praze. Tak držte palce, mí milí a pilní čtenáři (kdo jinej by četl takový dlouhý kecy) a jestli chce někdo pohled z Londýna, stačí mi napsat adresu na e-mail. See you.

neděle, 6.7.2008

Reklama a nuda? Ani náhodou

Tak po delší době opět změníme téma. Už se tu nebudu rozepisovat o svým rozchodu ani o tom jakej jsem. Toho už máme myslím všichni plný zuby, takže mrknem na něco zábavnějšího. Původně jsem chtěl psát o film Wanted, kterej jsem viděl ve čtvrtek, ale tohle dá daleko míň práce a přitom mě to daleko víc pobavilo.

Že existujou i vtipný a velice originální reklamy na celkem pohodový věci, toho už jsme si, troufám si říct, všimli. A to i přesto, že jsme zavaleni tunama nudnejch a otravnejch reklam na všelijaký jogurty, margaríny a další blbosti.
Nejzajímavější reklamy dělaj, podle mě, operátoři. Počínaje Čtvrtníčkem a sobem u Vodafonu, přes dostávání se do rodiny u T-mobilu až po U-founa, kterej je ale prozatím, přiznejme si, trochu horší liga. Nejnovější "kvalitní" reklamy pak má dnes AXE. Jenže tohle jsou jenom oficiální reklamy, který jsou vpuštěný do veřejných televizí. Jsou vtipný, to jo, ale musej dodržovat nějaký limity slušnosti a brát ohledy i na to, že divákům nemusí bejt 18 let.

Brouzdal jsem si jen tak znuděně internetem (což v poslední dobou dělám nejčastějc), konkrétně tedy streamem a libimseti, a kromě jinak vtipných videí jsem narazil i na velice povedenou sbírku reklam. Obecně by se je dalo nazvat "zakázané reklamy", tedy reklamy, který často MAJÍ skvělej nápad, jsou dobře natočený a ani ne moc nechutný nebo sprostý, ale do televizí se prostě nedostaly. No a abych to nějak ukončil... Hodně mi to zlepšilo moji ne moc dobrou náladu, tak se tu o tyhle reklamy s vámi podělím. Snad se vám budou líbit. Nejlepší je jsou podle mě reklamy na AXE a Levi's.

Levi's jeans prášky Centrum pivo Brahma sprcháč AXE

úterý, 1.7.2008

Moc hodnej, vyměnit !

Ouu jéé, je to už týden a den od mýho prozatím nejspíš nejhoršího rozchodu po mým prozatím nejspíš nejkratším vztahu. Říct, že už je to v pohodě, lhal bych. Je to kapánek lepší, ale nově objevené skutečnosti mě včera zase dost přitlačily k zdi. Zjistil jsem mimojiné proč to vlastně všechno skončilo. Kde jsem udělal chybu.

Začneme tedy fakty, která jsem se dozvěděl z první ruky a jsou tedy (pokud dotyčná nelže) hlavními důvody mého smutku. Všimněte si, že v podstatě obě dvě věci jsou celkem přirozené a správně bych neměl mít ani nejmenší připomínku a držet hubu a krok. Přesto mi to nedá, musím to vyventilovat.
Prvním a nejspíš hlavním důvodem je jinej kluk - jak prosté. Poznáním novýho kluka (kdo ji tu brigádu sehnal má u mě doživotní útrum) se láska (zjevně ne až zas tak pevná) rozplynula v růžovej obláček a kterej okamžitě vylítnul oknem ven. Pevný pouto, který bylo ale ve skutečnosti pevný jen z jedný strany, se přerušilo a všechno šlo do kytek. Plus mínus dva tejden před koncem. Druhým důvodem, nazývejme ho spíše podpůrným, byla vzdálenost - 115km vlakem, 120km autem, hodina a půl jízdy v každým případě (chytřejší si hned všimnou názvu minulého příspěvku). Rozplynutí lásky a vzdálenost mezi a jedním a druhým srdcem zapřičinily zkrat a rychlý konec. Detaily rozepisovat nebudu, to jsou prostě fakta.

Dobrý. Jak už jsem psal, v životě pořád něco začíná a končí. I vztahy musej někdy začít a někdy skončit (třebaže až smrtí). Proti tomu bych neměl protestovat. Co mi ale vadí je řada důvodů, proč jsem byl shledán horším než dotyčný následující, můj "nástupce".

K většině těchto "chyb" se mi zdá velice hodící se kousek jednoho hezkýho článku v nejmenovaným pánským časopise. Je samozřejmě třeba ho brát tak trochu s rezervou a především s prvními a posledními dvěma větami se neztotožňuju. Ale jinak se tam vidím (možná naivně). Cituji:
Milovnik - "Jde o muže s velkým M. Takového, po němž touží každá žena. Zamiluje se do ženy na první pohled a tato vášeň se mu stane životní náplní. Láska k vyvolené milované ho naplňuje energií, kolem niž se točí celý jeho vesmír. Na rozdíl od romantika milovník plánuje. Nestačí mu okamžik, chce budoucnost. Jeho vyvolená by měla zpočátku klást alespoň trochu odpor, neboť právě ten dobíjí baterie jeho lásky. Svou lásku a vášeň prožívá milovník jako umelecké dílo, jako sen o splynutí s druhou půlkou svého vlastního já. Energie, kterou v něm probouzí jeho horoucí cit, mu dává sílu překonávat sám sebe. Mozek mu začně pracovat na plné obrátky a on hledá způsoby, jak přetvořit všední realitu. Láska pravého milovníka nemusí být nutně ztělesněním dobra a soužití s ním rozhodně není vždy procházka růžovým sadem. Má vysoké nároky a stejné klade na partnera. Pro ženy je velmi přitažlivý, i když některé z něj mají strach. Bojí se, že taková intenzita nemůže trvat dlouho, bojí se i toho, že po takovém vztahu se každý další muž bude zdát všední. Mají pravdu. Zažít přízeň velkého milovníka alespoň jednou za život však stojí za to."

Ale zpět do reality. Už jsem se mnohýmu naučil a pochopil, že ne každá žena stojí o to bejt středem mužovi pozornosti, dostat od něj všechno čeho je schopen. Pochopil jsem, ač je mi to stále trochu podivný, že ne každá žena chce bejt hýčkaná a bezmezně milovaná. Některý slečny potřebujou ke svýmu životu i velký hádky, rozepře a trucování partnera. Možná proto, aby nezapomněly, že ho nemají jistýho, možná proto, že jim to ke vztahu prostě neodmyslitelně patří. Uznávám, že jsem docela často submisivní, ale nikdy, nikdy to nevycházelo z vlastní neschopnosti nebo nesamostatnosti. V tom mám naprosto jasno. Tato submisivní pozice vycházela z toho, že jsem byl bezhlavě zamilovanej a dotyčná slečna toho řádně využila (bejt taky tak zamilovaná, podle mě toho není schopná - nejspíš naivní myšlenka).
Jsem možná naivní, až moc hodnej, důvěřivej až blbej, optimista a nenapravitelnej snílek, ale věřím, že to jednou někdo ocení a nezneužije... snad.

Aktualizováno 5.7.

Pročetl jsem pár webů, pár článků a pár komentářů týkajících se věcí, který tady rozebírám, a došel k závěru, že bych asi opravdu měl trochu přehodnotit svoje chování. Že bych měl trochu změnit svoje postoje a názory. Zní to asi dost blbě, ale už nebudu tak hocdnej. Doplácím na to akorát já sám. Třeba mi to pomůže... a nejen ve vztazích.

Jako i v předešlém článku bych vás poprosil o minimum urážek a blbejch narážek typu že si tu stěžuju, brečím vám na rameno, že jsem si to stejně zavinil sám, že jsem blbej, citlivka atd. Nechte si to pro sebe a ventilujte to třeba někde jinde. Ne na Filiwebu. Dík.

úterý, 25.6.2008

Zasranejch 115 kilometrů !!

Po hodně dlouhý době vám sem opět frknu jeden článeček, tentokrát však nepůjde o nic konkrétního ani zábavnýho. Abych byl přesnej, vlastně to bude jenom taková obsáhlejší zpověď a uvolnění stresu a smutku, kterej mi momentálně hodně zhoršuje dýchání.

Začalo to vlastně všechno docela nedávno. Do období mezi tímto a minulým příspěvkem se totiž vešel celej jeden můj vztah. Další "záležitost", která mě teď na několik dní až týdnů prakticky ochromí a vezme mi všechnu radost ze života. Ne, nepřeháním, ale na druhou stranu chci říct všem těm, kteří mě znají blíže, že není důvod mě nějak litovat, pomáhat mi nebo mě nedejbože povzbuzovat, že příjde další... o to opravdu nestojím !!
Nechci tady řešit nějaký podrobnosti nebo prozrazovat víc než NIC. Nepříjde mi to fér vůči slečně a ani mi nepříjde vhodný, aby to věděl někdo další koho se to vůbec netýká. Spíš tady trošku nahlas popřemejšlím. Začnu rozborem vztahu dvou lidí, jak ho vidím já.

Drtivá většina vztahů začíná, co já vím, seznámením, sblížením, případně flirtováním, což je taky svým způsobem sbližování. Tohle a další fáze jsou ty naprosto nejkrásnější momenty v životě, na tom se shodneme (a kdo nesouhlasí je hlupák). Po sblížení nastává fáze, která trvá v závisloti na typu vztahu od několika týdnů až po několik měsíců. Jde o fázi zamilovanosti, o období, kdy je člověk slepej ke všem chybám partnera, kdy mu příjde všechno ideální, každej den je slunečnej a ikdyby pršelo jak z konve, kapky jsou přece takový malý srdíčka padající k zemi. Růžový brýle jsou v tomto období pevnou součástí těla a jakejkoliv narušitel, kterej by je chtěl sundat je ihned eliminován.
Po týhle krásný fázi přichází horší část, která většinou pořádně prověří pevnost vztahu. Po několik týdnech až měsících mění nasazené brýle opět barvu k normálu a najednou se vynořuje celý moře chyb (až na bezchybný výjimky samozřejmě =). Pokud je i v tomto období láska silná a hlavně OBOUSTRANNÁ, vztah přežije, upevní se a z "chození" je v podstatě "trvalej vztah", pozdějc případně i manželství a šťastný stáří. Ale přiznejme si, tuhle fázi překoná jen malej zlomek vztahů a ikdyž ji vztah překoná, stejně nemá nikdo nic jistý. Konec může nastat kdykoliv.

To bychom měli strukturu vztahu. A kde že se stala chyba v mém případě? Upřímně, asi bychom tady měli zavést jednu výjimku a tou je vzdálenost. Není tajemstvím, že jsem trochu "porouchanej" a většina mých vztahů byla na dálku. Což o to... to by nebylo tak šílený, kdyby všechny tyto vztahy na dálce neztroskotaly a já se z toho stejně nikdy nepoučil a dál se svoje srdce napichoval na ostrý bodce. Je sice pravda, že to několikrát nevyšlo kvůli jiným příčinám, ale vzdálenost tomu rozhodně vždycky napomohla.
Tentokrát je to čistě o vzdálenosti. Nebo mi to tak bylo přinejmenším řečeno - jak tomu bylo doopravdy se už asi nikdy nedozvím. Krásně fungující vztah plný lásky, porozumění, tolerance a sexu zničehonic přestal fungovat. Během několika dnů se všechno zhroutilo a z mých prázdnin plných radosti se stala vynucená dovuměsíční dovolená. A přiznejme si soudruzi, pokud středoškolák takto označuje letní prázdniny, někde se stala velká chyba. Pro mozek to bylo naprosto nepochopitelný, pro srdce pak naprostý kolaps. Buď je to pro akta-X nebo jsem byl opravdu slepej a blbej zároveň.

A momentální stav? Nejradši bych vyběhl na nějakou horu, na kterou by bylo vidět z celý Český republiky a ze který by byl hlas slyšet všude. Tam bych se zastavil, nabral dech a z plných plic řval. Řval a nadával světu hodiny. Řval bych jak by mi jenom hlasivky a plíce dovolily, proklínal bych osud, sebe, ji, sebe a zase sebe... a potom se únavou sesunul na zem a spal několik dní v kuse, zaspal celý prázdniny, zaspal všechno dokud by mě nějaká krásná princezna opět neprobudila polibkem.

Každopádně život jde dál (tedy snad) a musíme si uvědomit, že pořád něco končí a něco začíná (samozřejmě, jsou i věci, který trvaj, ale těch moc není =). Když skončí jeden vztah, předpokládá se, že v budoucnu začne další. Proč to ale při každým konci tak bolí? Proč srdce není schopno pochopit, že se najde někdo jinej kdo ho zahřeje láskou? Proč je člověk vůbec tak závislej na lásce? By mě zajímalo, kterej vůl ji vymyslel. Jeden slovinskej písničkář kdysi zpíval, že pro každý koště se najde násada (velmi volně přeloženo). Já už jsem vystřídal mnoho "násad", některé vydržely rok a půl, některé půl roku, některé pouze měsíc. Ne všechny ale byly "vyměněny", protože se "ošoupaly". Většina jich utekla za jiným "koštětem"... tak mi ale prosim vás někdo řekněte, kde je sakra ta moje pravá "násada", která se mnou bude zametat prach života už napořád !!

Jsme u konce... jestli jste to fakt přečetli celý, musím vám pogratulovat a taky poděkovat. Potom co jsem to sám několikrát pročetl, dospěl jsem k názoru, že je to dost slušná změť blbostí. Takže opravdu dík. Jenom bych chtěl ještě upozornit, že to nemá bejt nějaký stěžování si. Jak jsem napsal na začátku, potřeboval jsem to ze sebe jenom dostat. Nepovažujte mě prosím za citlivku, měkotu, zkrachovalce, trapáka a podobně. Nebo mi o tom alespoň neříkejte =). Ponaučení: Láska je to nejkrásnější co může člověka potkat, ale za cenu toho, že když ho opustí, je to to nejhorší, co ho může v životě potkat a občas se z toho dotyčný dostává hodně, hodně špatně nebo vůbec.

Trocha

trapně-smutný

poezie

z osobáku

Sluníčko zapadá,
přichází vzpomínky,
láska žel upadá,
zbyly jen kamínky.

Šutráky hnusný,
brečet mě nutí,
dech mi teď dochází,
jsem zavalen sutí.
Srdce bolí,
oči pálí,
nos je silně ucpanej,

špetku soli,
hezky z dáli,
jsem teď hodně zničenej

neděle, 11.5.2008

Co je moc, to je moc !!

Byl jsem už v mnoha zemích Evropy i Asie a i když to nijak extra pozorně nesleduju, jediná země, kde jsem si všimnul týhle nechutný kombinace je Česká republika. Pomalu přichází léto, dny jsou čím dál teplejší a na ulicích se začínaj objevovat ponožky v sandálech. No fujtajbl !!

Přiznám se, že k tomuhle příspěvku mě inspirovaly stránky Evropy 2 a tamější moderátor Libor Bouček se svým blogem. Vyjadřil na něm jasnej odpor vůči zvyku, kterej je v Čechách, zdá se, celkem častej a hlavně nijak nepohoršující.
Problém je vcelku jasnej. Máme tu několik typů obuvi. Uzavřenou (tenisky, holinky, vany, polobotky...), polouzavřenou (sandály s malejma dírama na větrání, kde víceméně není vidět co je uvnitř) a zcela otevřenou (otevřený sandály, žabky, pantofle). No a k obuvi už tradičně patří i "vložka", tedy ponožka. Je ale třeba dělat rozdíly mezi různými typy obuvi. Do uzavřených bot ponožka samozřejmě patří... saje pot, vytváří "ochrannou vrstvu" mezi kůži a botou a v neposlední řadě taky zabraňuje, aby vám boty páchly, že to svět neviděl. Co se týče polouzavřený obuvi, tam si myslím, že by se to ještě taky dalo snést... uzavřenější sandály se můžou používat i na jaře nebo na podzim a vzhledem¨k tomu, že je vidět jenom málo toho co je uvnitř, ani to nepůsobí kdovíjak hnusně. Teď se ale dostáváme k jádru pudla, k poslednímu typu, tedy otevřený obuvi. Tady (PODLE MĚ) už nemá ponožka co dělat. Kromě toho, že je tahle obuv určená hlavně na léto (tudíž by tu ani neměla bejt nutnost použít teplý ponožky), ponožky v sandálech prostě vypadaj hrozně !! Sakra lidi, dyť to je skoro jako nesundat si ponožky při sexu !!
U dam je to sice taky občas vidět, ale hlavní vinu nesou pánové. Dejme tomu, že doma nebo ve škole v pantoflích bych to ještě snesl, ale když vidím tlustý bavlněný ponožky, který jsou narvaný do uplně otevřených sandálů, chytá mě amok. Pokaždý si říkám jestli si to ten člověk uvědomuje... asi ne, nejspíš mu to příjde normální.
No ale jelikož je lidí nosisích tuhle šílenou kombinaci poměrně hodně, objevil jsem i zastánce ponožek v sandálech jako je např tento na svici.cz. Na jednu stranu je jeho teorie ohledně hygieny celkem logická, ale na druhou stranu si nemyslím, že by to bylo až zas tak tragický. Doma si člověk může nohy umejt a je hotovo. No... udělejte si o tom názor sami. Mě osobně to prostě příjde hnusný a nikdy si na sebe nic takovýho nevezmu ikdybych měl umrznout a měly mi upadnout obě nohy...co je moc, to je moc!

středa, 30.4.2008

Anna Henrietta a Marie Terezie

Myši jsou odedávna braný jako škůdci, paraziti, něco nechtěnýho. Nejčastějc jsem myšku vídával v pohádce Tom & Jerry, kde Jerry u paní domácí nebyl zrovna moc oblíbenej. =) Každopádně myši můžou bejt i užitečný, ba co víc, můžou to bejt i domácí miláčci nebo byznys. Ale to vy určitě už víte.

Možná se trochu divíte, proč najednou načínám téma "myši" a jen tak to samozřejmě není. Docela dlouho jsem si začátkem roku 2008 pohrával s myšlenkou, že bych si po delší době zase pořídil křečka, v pořadí už čtvrtýho. No a když jsem tak chodil po zverimexech, zahlídnul jsem jinýho živočicha, malou bílou myšku. Přesně řečeno celej houf malejch bílejch myšek. Třetina spala, třetina se drbala a třetina zvědavě poskakovala po stěnách akvária a zkoumala co je venku.

Shodou okolností byl tenhle zverimex ve stejným centru, kde každej víkend nakupujeme, takže jsem tam byl jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát a pak už mě přestalo bavit jenom se koukat a rozhodl jsem se do toho praštit. Koupil jsem si dvě myšky (celková cena za 32 Kč,-), nějaký to zrní, pyliny a pitítko. Přinesl jsem je domu, ubytoval je a pomalu se s nima seznamoval. Co bylo zapotřebí udělat jako další bylo pojmenování. Jelikož to nejsou kdejaký myši z kanálu, rozhodl jsem se jim dát jména, za který se nebudou muset stydět. Drobnější myška se jmenuje Anna Henrietta, tlustší je pak Marie Terezie - domácky tedy Áňa a Máňa. Pravda, nejsou to zrovna moc originální jména, ale vsadim se, že myší takhle pojmenovanejch moc není.

Nechci tady působit jakkoliv citlivě, roztomile nebo snad dokonce zženštile, ale musím se přiznat, že po 4,5 dnech co mám tyhle dvě holky doma, jsem si je docela zalíbil a dívat se každý ráno, jak na sobě spěj srolovaný v toaleťákový ruličce je opravdu moc hezký. Troufám si dokonce říct, že jsem roztomilejší zvířátka neviděl. K tomu by se opravdu hodilo slovo "ťuťuňuňu". =) Přeberte si to jak chcete. Na závěř přikládám pár fotek, abyste mi taky věřili.

pátek, 25.4.2008

Byli jsme v Lodi - (ne na lodi)

Sono contento che siete arrivati e leggete quest' articolo, ma non pensate che so scrivere tutto in italiano senza gli errori. Allora continuiamo in ceco... možná jste si všimli, že tu bylo minulej tejden ticho. Já jsem si totiž zaletěl do Itálie... na kávičku a skleničku italskýho vína.

Ale dost srandy... chtěl bych všechno uvést na pravou míru. Kafe ani víno nepiju a do Itálie jsem letěl se školou na necelých osm dní na výměnnej pobyt. Bydleli jsme každej ve svý rodince (předtím jsme ubytovávali Italy tady v Praze) a jezdili každej den na výlety. Je ale taky třeba hned dodat, že ty výlety nebyly ve flákacím stylu jako před měsícem tady v Praze. Vstávání v sedm, oběd venku, návrat v osm večer, večeře v devět a chlastačka do dvanácti, jedný - tak by se dal ve stručnosti popsat náš typickej den v Itálii. Ale začněme postupně od úterý až po úterý.

Začalo to v Praze, v úterý, 15.4. na ruzyňským letišti v 5 hodin ráno ( !!! ) Po hodince letu se SkyEurope (kteří na mě teda nezapůsobili vůbec špatně) jsme se uvítali s několika studenty a italskou profesorkou a vyrazili ještě hodinku busem směr Lodi (asi 40 000 městečko jihovýchodně od Milána). První den byl spíš takovej odpočinkovej. Omrkli jsme základní památky města, ubytovali jsme se v rodinách a večer si objednali první italský pivko (teda ono bylo dánský - italský piva jsou prej lepší moč).
Druhej den byl o poznání zajímavější, protože jsme jeli k moři. Bylo to sice asi 300km a tři hodiny v buse, ale výsledek stál za to. Krásný italský pobřeží, městečka Portofino, Camoglie, Santa Margherita, sluníčko, moře - prostě super. Pak jsem byl teda další dva dny trochu spálenej, ale naštěstí už mi to zhnědlo (zase budu pruhovanej jak zebra... sakra).
Ve čtvrtek jsme pak poprvé zavítali do jejich školy a i když to byla celkem hezká, historická budova, naše rychlokvaška v Bohnicích je lepší. S tímhle spokojeným názorem jsme strávili poledne v Lodi a odpoledne se jeli podívat na další starý město - Bergamo. To už bylo o poznání horší hlavně protože jsme tam jeli hodinu a půl, na místě pršelo, po dvou hodinách jsme zase nasedli do busu a jeli zase hodinu a půl domu. Drobátko nepromyšlený,no. To nejlepší ale mělo teprve přijít... návštěva Milána, druhýho největšího města Itálie, finančního a hlavně módního centra celý Itálie.
Musím se přiznat, že z toho dne mám asi nejvíc zážitků... začali jsme v milánským dómě, pak jsme se trochu prošli po ostatních památkách (La Scala, galleria Vittorio Emanuelle II...) a odpoledne, kdy jsme dostali rozchod, jsme se šli s klukama mrknout na (pro nás) nejzajímavější a nejnovější památku - stadion San Siro. Celej komplex byl opravdu gigantickej a už jenom protože jsme ještě nikdy neviděli stadion s kapacitou 85 000 lidí, do pusy nám nalítalo docela dost much. To byl opravdu vrchol naší návštěvy (někdo si možná řekne, že jsme barbaři, ale ten nerozumí fotbalu). Večer jsme pak zase okusili nějaký to NEitalský pivko.
No a tím jsme se plynule posunuli k víkendu. V sobotu jsme se hromadně projeli na kolech po Lodi, odpoledne si zakopali v parčíku, v neděli jsme pak spali do oběda a odpoledne šli trochu nakupovat (caffeteria, vína, Mulino Bianco - kdo zná, ví). V pondělí jsme dopoledne ve stylu Bergama navštívili ještě Pávii a odpoledne už se balili.

Proběhlo to celkem rychle a aniž jsme si to uvědomili, všem se zlepšila italština, vylepšili jsme jim tam průměr v pití piva a vína, omrkli odhadem asi tak 7 italských měst a udělali si další kamarády a zestárli o 8 dní. Celkově výměnu hodnotím známkou 1-. To mínus je tam hlavně proto, že jsem denně nespal víc jak šest hodin, počasí bylo takový nějaký všelijaký a organizace taky trochu vázla. Ale jinak super. Vřele doporučuju.

středa, 9.4.2008

ČVUT FA FS , VŠE FIS FMV, VŠUP...

Pro někoho to možná vypadá jako důmyslnej kód, ale každej kdo studuje, vystudoval nebo se zajímá o studium na vysokých školách by měl bejt v obraze. Dneska jsem navštívil veletrh Gaudeamus 2008 a zase se dozvěděl něco novýho, zase jsem si zamotal hlavu. Proč je těch škol tolik?

V ranních hodinách jsem se ve škole dozvěděl, že se dneska koná jakejsi veletrh vysokých škol na Výstavišti a tak jsme si s kamarádama řekli, že to zajdem omrknout. Napsali jsme si na poslední hodinu omluvenku a vyrazili. Na místě jsme byli kolem třetí hodiny odpolední, když jsme ještě předtím strávili deset minut hledáním toho správnýho pavilonu, a před náma se objevila hromada malých koutků reprezentujících hromadu škol.
Po několika minutách, kdy jsme se rozkoukávali, jsme se pomalu pustili do zkoumání stánků především notoricky známých škol (UK, ČVUT, MU...), ale i uplně cizích škol (a to jak zahraničních, tak neznamých českých). Po hodině a čtvrt, kdy už jsem měl plný ruce letáčků, časopisů, nálepek, propisek a podobných blbostí, jsme už byly celkem sežvejkaný a tak jsem velel ústup. Cestou domu jsme se ještě zabavili diskuzí o přestupech Chelsea (což byl teda docela drsnej offtopic) a nakonec jsme v pět dorazili zničený a spocený domu (bylo docela hezky... sluníčko, teplo a narvaná, zapařená tramvaj).
Celkově bych ten veletrh zhodnotil známkou 3-. Na to, že to byl první ročník to nevypadalo zas tak špatně, ale pokud bych měl subjektivně okomentovat rozmístění stánků, celkovou reklamu veletrhu nebo prostě jenom účast škol, stálo to za prd. Školy byly umístěný naprosto chaoticky a jedině nepřehlednej plánek nám mohl troch poradit, reklama na to možná nějaká byla, ale rozhodně ne dostačující. Zajímám se o vysoký školy celkem aktivně a o tomhle veletrhu jsem dodneška nevěděl... někde asi nastala chyba. No a v poslední řadě bych měl určitě zmínit, že na Gaudeámu nebyla ani VŠE, jedna z největších českých škol, ani Univerzita Palackého, třetí nejznámější univerzita v ČR, ale třeba i UK nebo ČVUT tam měly sotva polovinu svých fakult. Je to trochu škoda... nutí mě to jet na podzim do Brna na pořádnej veletrh vysokých škol.

Ale popojedem... na veletrhu jsem se zaměřil hlavně na ČVUT a její fakultu architektury a stavební. Obě školy mě lákaj, ale na obě jsou poměrně náročný a hlavně talentový zkoušky. (Tak mě napadá, že bych možná mohl sem tam něco nakreslit a vrznout to sem ke zhodnocení.) Na jednu je navíc matika-fyzika, na druhou historie umění a na obě jsou pohovory. A to ani nemluvím o tom, že už bych teda měl pomalu začít pracovat na deseti dílech, který si tam obhájím a "předvedu" svoji prostorovou představivost. Na druhou stranu, i když na veletrhu nebyla, hodně sázím na VŠE, konkrétně tedy na fakultu mezinárodních vztahů a fakultu informatiky a statistiky. Obě školy maj sice docela vysoký procenta přijatých, ale ani tady se nevyhnu matice, kterou (ikdyž s ní nemám zas takový problémy) moc nemusím. Vypadá to skoro, že celej svět stojí na matice... jediná možnost, jak se jí vyhnout, je poslední škola, na kterou mám zálusk - VŠUP. Jenže to je spíš trochu sci-fi. Tam mi sice matiku odpustěj, ale zato berou jenom 9% lidí. Takže když to vezmem českým způsobem, 5 jich bude mít protekci, 3 budou umelěčtí géniové a o poslední místečko se můžu poprat s další stovkou stejně nebo klidně i daleko víc nadanejch lidí. Ehm... trochu natahuju, co... prostě a jednoduše, stojí to za prd a já si asi jen tak nevyberu. Proč je těch škol tolik?

pondělí, 7.4.2008

Pípni ! Chcípni !

Ač jsem již podobný název na českým internetu viděl, pro Filiweb jsem ho vymyslel sám. Sběhlejší asi chápou, pro ty méně sběhlé prozradím, že PIPNI.CZ je jeden z největších poskytovatelů webhostingu v ČR. Možná právě proto se chovaj jak blbci a ochotu viděli tak maximálně z rychle projíždějícího vlaku...

Určitě nejsem na tomhle internetu jedinej, ale já některý věci prostě jinak než osobně brát neumím. Začalo to celkem jednoduše. Jelikož jsem měl na pipni.cz 1500 MB volnýho místa a Filiweb zabíral skromných 90 MB, rozhodl jsem se, že to nenechám jen tak ležet a nahraju si na server tři velký videa (rozuměj 30 až 50 MB). Záměr celkem nevinnej, ale výsledek šílenej.
S nahráváním jsem se mořil celý odpoledne a když už jsem si fakt nevěděl rady (videa se mi nahrávaly z půlky), tak jsem se rozhodl, že využiju svýho poskytovatele webhostingu a zeptám se ho na pár rad. V dosavadním životě jsem to tak vždycky dělal... když něco nevím, tak se prostě někoho zeptám na radu. Jenže tentokrát jsem narazil. Na pipni.cz si totiž lidi, kteří maj free program nesměj ani uprdnout. Po odeslání e-mailu na support@pipni.cz mi sice přišla odpověď, že začnou na mým problému co nejdřív pracovat (dole bylo menším písmem dodaný, že uživatelé s free programem nemaj na technickou podporu nárok), ale ve skutečnosti se dělo něco úplně jinýho. Reakce na takovou odpověď, která by napadla snad každýho, byla taková, že jsem si řekl "Buď jsou to pohodový lidi a poraděj mi, nebo to budou ignorovat, protože na podporu nemám nárok."
Počkal jsem tedy pár minut, jestli se něco bude dít a ono se opravdu dělo. Ne, odpověď nepřišla... zablokovali mi Filiweb!! Od 5.4. přibližně 18:30 se mi místo stránek zobrazovala chyba 403 - forbidden. Po několika minutách pátrání co se stalo jsem přišel na to, že jsem asi porušil (nepsaný)pravidla - napsal jsem na technickou podporu - a to se trestá zablokováním stránek. Začal jsem zuřivě komunikovat s kamarádama, napsal jsem dokonce na forum pipni, ale výsledek žádnej... dál jsem přicházel o návštěvníky.
Večer stejnýho dne jsem si uvědomil, že to teda asi fakt jen tak neodblokujou a tak jsem začal hledat. Hledal jsem jinej free hosting a hledal jsem tak dlouho až jsem nakonec skončil zpátky na ic.cz. Byl jsem docela překvapenej, když jsem zjistil, že hostujou i doménu 2. řádu a jelikož jsem s nima poslední dobou neměl vůbec špatný zkušenosti, rozhodl jsem se vrátit "domu". Po náročným vyřízení změn na DNS serverech a jiných blbostech se nakonec Filiweb 6.4. dopoledne konečně rozjel na serverech ic.cz.
Z celýho, možná trochu nepřehlednýho, příběhu bych vyvodil pár ponaučení. Pipni.cz už nikdy! Největší neznamená vždycky nejlepší! Skromnost s ochotou je vždycky lepší než nabušenost a neochota! Za všechno se musí platit, penězi v tom lepším případě. (znáte z TV =)

úterý, 11.3.2008

Bonjour, buon giorno, arrivederci

Je tomu už měsíc co se tu objevil poslední článek a tak jsem se rozhodl, že zase něco napíšu. No a když už jsem předminule tak hezky načal cestovatelský téma, rozhodl jsem se v něm pokračovat. Tentokrát se jedná o Francii a Itálii, i když to druhý je trochu sporný...

Jak všichni jistě víte, chodím do školy do Bohnic, v Praze 8 a tak nám prázdniny vyšly na poslední únorovej tejden. Každej rok se snažím jet někam na hory a ani letos tomu nebylo jinak. A vyrazili jsme hned v pátek, po škole... S dalšíma šesti spolužákama jsme se rozhodli, že si dopřejeme trochu luxusnější sníh a tak jsme se nasměrovali na francouzský hory, konkrétně do střediska La Norma umístěnýho v jihovýchodní Francii (je to 6km od Modane, pokud to někomu něco řekne). Cesta lůžkovým autobusem probíhala naprosto hladce, takže těch 16 hodin přes noc celkem uteklo a druhej den už jsme mohli jezdit. Musím se přiznat, že mimo ČR jsem byl na horách snad jenom v Rakousku (2x), takže jsem očekával docela rozsáhlý a nepřehledný středisko, tuny a hlavně metry sněhu a šílený množství turistů. Shodou okolností se skoro nic z toho nesplnilo. Středisko La Norma bylo na můj vkus příjemně kompaktní a přehledný, lidí tam taky moc nebylo, ale zároveň tam teda nebylo ani moc sněhu - v porovnání s ČR asi hodně, ale vůči moji představě o Alpách spíš málo. I přesto to ale bylo celý dohromady moc příjemný a sluníčko, který nás doprovázelo první čtyři dny nám z vleků dělalo opalovací sedátka (občas teda spíš spalovací). Menší změna v podobě výletu do střediska Valfrejus taky bodla a s volnou středou nám dodala síly na konec týdne, kdy už to tak veselý a hlavně prosluněný nebylo. Přesto jsme jezdili až do posledních hodin v sobotu a užili si sněhu na celej další rok. Cesta zpátky už byla jenom poslední nepříjemná povinnost a v neděli ráno zase hurááá doma, ve vlastní posteli, s pořádným jídlem, počítačem a vším co k tomu patří. Doma je prostě doma...

A tak skončila moje první zkušenost s francouzskejma horama a já byl jsem v neděli upřímně řečeno mrtvej. Další takovej tejden by mě asi přivedl do rakve...

Takže jsem si v neděli pořádně odpočinul, zařídil některý povinnosti po návratu, dal prát špinavý věci a... chystal se na "scambio". Stačil jsem se vyspat jenom jednou a už přede mnou byl další náročnej týden plnej italštiny, Italek, paření, chození po památkách a jiných činností, který chce dělat každej mladej turista v Praze.

Myslím, že nemá cenu nějak detailně popisovat co se mi to přijelo na tejden ubytovat do pokojíku. Malá vymóděná Italka s velkým kufrem a ustrašeným výrazem mě v pondělí ráno následovala z letiště k autu, aby tu tejden pobyla, viděla alespoň něco málo z tý slavný, starý Prahy, aby se se svejma kamarádkama po večerech bavila, poznala taky trochu českou kulturu a samozřejmě pivo. Začátky s Valentinou (tak se ta moje Italka jmenovala) sice byly řekněme trošku pomalý, gramaticky dost šílený a slovní zásobou na úrovni pětiletýho italskýho dítěte (všechny problémy praměnily z mojí italštiny =), ale během týdne jsem se rozpovídal a další pondělí už jsme mohli v klidu diskutovat nejen o počasí, ale třeba i o politice a jinejch blbostech. Co se týče programu, je teda třeba dodat, že organizace naších profesorů byla hodně katastrofická. Stihli jsme sice většinu památek, ale na to, že jsme měli tejden tak nic moc. Ještě že máme v rodině italsky mluvící průvodkyni =) První část výměny jsme tedy mohli po osmi dnech úspěšně ukončit a odevzdat italský kamarády na letišti. Když to celý shrnu, myslím, že jsme byli nakonec spokojeni všichni. Doma se celej týden mluvilo víceméně italsky, takže jsme si s máti pořádně vylepšili italštinu a Valentina se navíc mohla cejtit skoro jako doma. Kromě toho vepřo-knedlo-zela v neděli teda. Celková známka první části : 9/10. Uvidíme jaká bude druhá část s názvem : Češi v Itálii.

Po dvou týdnech "relaxu" jsem tedy musel v úterý zase do školy a normálního života. Tam se na mě na dalších sedm dní navalilo asi 5 písemek, takže bych to shrnul jediným italským slovíčkem : "MERDA !!". Ale to už je jinej příběh...

čtvrtek, 7.2.2008

Koláče, koláčky... mmmm

I když to možná na první pohled vypadá jako další trapnej programátorskej vtip s "cookies", není tomu tak. V tomto příspěvku bych se s váma rád podělil o několik poznatků, dalo by se říct zajímavostí, z oblasti statistik, měření a sledování.

Jako první by se nejspíš slušelo uvést, že Filiweb není žádnej rozsáhlej a často navštěvovanej web, takže pokud čekáte velký čísla, zklamu vás. Přesně řečeno, s návštěvností to jde od léta 2006 dost z kopce. Tenkrát jsem se mohl chlubit celkem slušnejma 200 lidma denně. Dneska už bych přeháněl, kdybych tvrdil, že mám pravidelně víc jak 150 lidí denně. No ale i tak vám ukážu pár obrázků, abyste měli představu čím se po nocích bavím, když na mě všichni ostatní prděj. =) V prvním grafu je docela hezky vidět návštěvnost od 12/06 až do 02/08 (dřív jsem to bohužel nesledoval, takže tam uplnej vrchol není). Snad se blížej lepší časy - zanedlouho proběhnout velký změny.

Návštěvnost každopádně až zas tak zajímavá není. Co spíš stojí za řeč jsou opravdový "koláče". A to jak ty, který sledujou browsery, tak i ty co sledujou odkud lidé přicházej, na co se slítávaj jak mouchy na h*** a další.
A teď trochu konkrétnějc. První je menší koláček ukazující odkud lidé obecně přicházejí - anglicky, předpokládám, všichni umíme. V dalších dvou koláčích jsou technický informace - browsery a rozlišení návštěvníků Filiwebu. Všimněte si kolik lidí má rozlišení větší než 800x600 px. Občas si říkám, jestli se na uživatele s takovým rozlišením nevyprdnu. Ale zatím asi ne. Čtvrtej koláč nám ukazuje na co sem lidi choděj (těší mě hlavně 3. místo Chelsea) a pátej je zase o lidech. Tentokrát je tu přehledně vidět z jaké země jsou mí návštěvníci. Kromě Japonska USA je tu jen Evropa, ale už jsem zaznamenal i lidi z Jižní Ameriky.

Na otázku proč vám to všechno říkám je odpověď dost nejistá. Berte to prostě jako malou exkurzi do zákulisí Filiwebu. Ukázal jsem vám zde pouze malý zlomek toho, co Google Analytics sleduje. Ve skutečnosti je toho daleko daleko víc, až se sám divím, co všechno se dá zjistit. Třeba se někdy dočkáme fotogalerie návštěvníků. =) Prozatím jsou pro mě nejexotičtější statistiky loajality návštěvníků nebo délka jejich návštěvy. Nad tím mi opravdu zůstává rozum stát. Na závěr bych chtěl zmínit, že koláčky jsou za poslední měsíc. A dík za přečtení =)

čtvrtek, 10.1.2008

Do Japonska a zpět

"Zemi vycházejícího slunce" známe snad všichni především jako technickou velmoc, jako jednu z nejbohatších zemí, jako terč atomových bomb a možná i jako zemi rychlých vlaků, samurajů a animovaných komiksů. Málokdo však ví, jak se tam žije a jací vlastně Japonci jsou...

Těm, kteří to ještě neví nebo tomu doposud neuvěřili, musím potvrdit, že jsem v Japonsku skutečně byl a poznal ho z mnoha zajímavých úhlů. Přesto, že tam mám otce, jel jsem tam pouze jako turista prahnoucí po prozkoumání uplně všeho... V tomto příspěvku bych Vám o tom chtěl prozradit víc, ale jelikož se znám, aby nevznikl uplnej border, radši rozdělím už teď text na více částí : cesty, první dny, Kyoto, Silvestr, druhý týden a shrnutí.

Cesty

Psal se pátek 21.prosince 2007 a já musel i přes volno ve škole vstát už v půl sedmý ráno. Čekala nás dlouhá a náročná cesta. Jízda na letiště a let do Frankfurtu ještě docela ušli a člověk měl příjemnej pocit, že je zase trochu v pohybu (neletěl jsem letadlem asi 4 roky). Pak ale nastoupila ta horší část... 11 hodin ve stísněným letadle, kde jsem si uvědomil, jak se asi cejtěj chudinky sardinky v plechový krabičce. No a když jsem konečně celý sežvejkaný dorazili na Naritu, největší Japonský letiště, čekala nás ještě hodinová jízda vlákem do Tokya a dalších 25 minut v Tokyjským metru. Celou cestu jsme pak završili 15 minutovým pochodem k ambasádě.
Cesta zpátky začala obdobně (vstáváním v šest), je ale pravda, že čas v letadle uběhl o poznání rychlejc, ikdyž to ve skutečnosti bylo dokonce o hodinu víc. Až na drkotající letadýlko, který nás nakonec dopravilo do Prahy by se tak cesta dala považovat za velice elegantně zvládnutou. Letět, ale zase dlouho nechci =)

První dny

Abych se přiznal, z prvních dnů v Japonsku toho moc nemám... tedy přesně řečeno, z prvního víkendu. S trochou nadsázky by se totiž dalo říct, že jsem ho celej prospal. Ze soboty si pamatuju jenom cestu a těstoviny k večeři, z neděle pak milánský tousty k večeři a večerní výlet na Mori building (do 52. patra).
Naše zkoumání Tokya začalo až pondělkem, ale zato začalo pořádně. Jeli jsme přes celý město do chrámovýho komplexu v Asakuse (asi Vám to nic neříká, nezoufejte, je Vás hodně). V ten samý den jsme se ještě stihli projet na lodičce po řece Sumidě a domu dorazili asi v pět. Druhý den jsme si dal odpočinkovější tempo po nedalekým parku Yoyogi a omrkli několik dalších drobností kolem Shibuyi. Ve středu jsme pak Shibuyu vyměnili za možná o drobátko známější Ginzu, kde mě ale zaujal jenom Šinkansen a Sony building - 6 pater plných techniky. Putování jsme nakonec zakončili v parku Hama-rikyu a tím skončila naše první a intenzivnější část pobytu.

Kyoto

Kyoto je jedno z mála japonských měst, který nebylo za války bombardovaný a navíc je to i bývalý císařský město... prostě historickej skvost. Mě přesto cesta do Kyota zajímala z trochu jiného hlediska. Měli jsme tam totiž jet vlakem Šinkansen. Super-expres (jak se samotný vlak správně nazývá) jsem viděl už ve středu z dálky, ale tentokrát jsem si na něj doslova šáhnul. A samozřejmě vyfotil ze všech stran, z venku i zevnitř. =) Přiznám se, že jsem fakt skoro sral maggi v kostkách (slabší povahy prominou). Je to opravdu úžasnej vlak, hlavně když stanicí pouze projíždí a člověk si drží všechno, aby něco náhodou neuletělo. Ale popojedem... V kyotu, který má asi milion obyvatel, jsme bydleli v tradičním pensionu tzv. Ryokanu. Leželi jsme na zemi (na nějakých rohožích), jedli rýži, sushi a plno zeleniny a tvářili se jako nadšený turisti, který si chtěj zkusit japonský tradice. Během tří dnů, který jsme v Kyotu strávili jsme obešli asi tak šest templů (detaily ode mě nečekejte - temply nemusím) a přesvedčili se, o krásách Japonska i mimo Tokyo. V sobotu odpoledne jsme se Šinkansenem opět vrátili, a myslím, že jsme byli všichni tři moc rádi za měkký postele a normální stravu.

Silvestr

Jeden den zdánlivě nemůže nic znamenat, přesto to celkem vážně ovlivnilo můj pobyt. Po návratu z Kyota jsem si říkal "Prošli jsme už skoro všechno, docela bych jel domu. Co tady...". Po Silvestru se to ale trochu změnilo. Ozvaly se mi totiž holky, který na ambasádě bydlej se svejma rodičema. Věk 17 a 18 je vskutku nejlepší a tak jsme šli večeř hezky zapařit a oslavit příchod roku 2008 v klubu. Musím uznat, že to byl můj snad nejlepší Silvestr a ikdyž jsem za jednu noc utratil 10 000 yenů (1600 Kč), určitě to stálo za to. S holkama jsem se pak viděl ještě dvakrát.

Druhý týden

Druhý týden našeho pobytu v Tokyu se vyznačoval pohodlným stylem. V úterý jsme šli omrknout tokyjskej magistrát ve čtvrti Shinjuku, ve středu jsme byli v národním muzeu a parku Ueno a ve čtvrtek ještě v jednom parku. Čtvtek byl přesto něčím výjimečnej. Z vyprávění holek jsme se totiž dozvěděl, že je poblíž menší zábavní park. Tak jsme to šli s mámou omrknout a ono to tam fakt bylo. Fronty byly sice od nevidím do nevidím, přesto jsme si počkali na "Big O" - velký pomalu se pohybující kolo s kabinkama. Já jsem pak ještě vlezl na Horskou dráhu s velkým H. Žaludek v místech, kde se obvykle vyskatuje mozek a naprosto neuvěřitelná rychlost mě opravdu nadchly. Škoda front. Večery jsem pak tenhle týden trávil buď za počítačem nebo s holkama... ty mi pobyt opravdu moc vylepšily. Děkuju.

Shrnutí

Co říct závěrem... Po zkušenostech s Jižní Korejí jsem neměl Asiaty zrovna moc v lásce. Japonci to ale hodně napravili. Přestože mě celý dva týdny mátli chozením a ježděním vlevo a neznalostí angličtiny, zatím jsem nepoznal ochotnější národ. Chápu, že to maj jako takovou "vrozenou povinnost", přesto musí každýho cizince v Japonsku zaujmout, jak se o něj staraj. Jak se staraj o každýho člověka. Kde jsou evropský neochotný prodavačky, který člověka seřvou, když se jim něco nelíbí. Kde jsou tagama zničený zdi (graffiti beru, tagy ne) nebo odpadky povalující se v parcích. Něco takovýho v Japonsku neznaj. Ale kdyby jenom to... Co mě jakožto Čecha velmi příjemně překvapilo je bezpečnost na ulicích. Tam se člověk opravdu nemusí bát, že ho někdo okrade nebo podvede. Po týhle zkušenosti naprosto chápu, proč je ve všech průvodcích varování, že se v ČR krade - protože Japonci nic takovýho neznaj. Tento pracovitej, technicky dokonalej a lidsky velmi příjemnej národ jsem si i za tu krátkou chvíli velice oblíbil.


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2018, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů