Zápisník z roku 2009

Starší příspěvky z roku 2008 najdete v Zápisníku z roku 2008, novější pak v Zápisníku z roku 2010.

čtvrtek, 17.12.2009

První zimní semestr pokořen

Vánoce jsou za rohem a já můžu - sice jen den před oficiálním koncem, ale přesto s předstihem - spokojeně prohlásit, že můj první zimní semestr na Vysoký škole ekonomický je úspěšně za mnou. Nebyl to sice žádnej horor, ale několikrát jsem se rozhodně zapotil. Naučil jsem se učit se jinak, naučil jsem se vnímat učivo jinak, naučil jsem se mnoho novýho a v neposlední řadě i potkal plno skvělých lidí.

Přestože to zní, jako bych za sebou měl první půlrok z pětiletýho (nebo tříletýho) studia, musím všechny neznalý okolností upozornit, že oficiálně trvá semestr pouze 13 týdnů, tedy jen o něco málo víc než tři měsíce. I tak jsem ale za tu dobu zase o něco chytřejší, zkušenější a hlavně už nejsem tolik vyplašenej jako na začátky. Alespo%n co se týče samotnýho učení a zápočtů... zkouškový období a ta "nejhorší muka" jsou ještě stále přede mnou. To ale teď není důležitý... to rozeberu zase někdy za měsíc ;-)
První věc, která mě zarazila hned zezačátku je efektivita výuky. Všechny věci, který na gymplu zdržovaly a protahovaly učení a hlavně výklad učiva tady mistrně odstranili. Normální hodina na gymplu obvykle začínala o pět minut pozdějc, pak se zapisovalo do třídnice a pomalu začalo. Než se vůbec začalo s výkladem, byla už čtvrthodinka pryč. Pak se přinejlepšim vykládalo půl hodinky, zvonek, konec, přesun a zase odznova. Tady se začíná (obvykle) na čas, třídnici tu neznaj a s výkladem se začne okamžitě... navíc jedna hodina trvá hodinu a půl (ano, celých 90 minut v kuse). Obsahově náročnější předměty jako jsou ekonomie nebo právo pak maj dokonce dvě takový dlouhý hodiny v kuse. A to pořád není všechno... co pro mě bylo jakožto zlenivělýho gymnazistu naprosto šokující je rychlost, jakou se látka probírá. Během třinácti "čtyřhodinovek" jsme probrali tolik učiva, že to vydá na dvě dvousetstránkový knížky a přibližně sto stránek výpisků. To by se na gymplu probralo možná tak za dva roky, tady jim stačily tři měsíce. Awesome, jak by řekl Karel =)

Každopádně, když popojedem o kousek dál, musím zopakovat, že to žádná dávačka nebyla. Většina studentů odsuzuje VŠE jako podřadnou vejšku. Možná právě proto jsou tu Pražáci v naprostý menšině, možná právě proto mám většinu kamarádů Slováků - ale mě to rozhodně nevadí. Pražáci jdou prostě na "prestižější" školy. Kdo ale VŠE nezažil, radši by ji ani hodnotit neměl. Ano, testy jsou tu dost o náhodě, někdo může mít štěstí, umět hovno a stejně projít, někdo může mít smůlu, umět to dobře a stejně neprojít. Vesměs se tu ale člověk naučí hodně a o to přece jde... základy mikroekonomie, makroekonomie, základy práva, obchodní právo, základy managementu, ekonomickou situaci světa a hlavně... plno jazyků. To všechno jsem stihnul už během prvního semestru. Co se týče jazyků, s těmi jsem spokojenej uplně nejvíc. Kde jinde bych měl možnost hned od prvního semestru studovat tři cizí jazyky? Když se ale vrátíme k původnímu tématu, možná je na VŠE lehčí se dostat, možná jsou některý testy lehčí, ale co se ostatní byť jenom bojej vyslovit je u nás realita... jeden jedinej pokus na zkoušku studenty přinutí učit se a nespoléhat na víc pokusů. Většina studentů VŠE se kvůli tomu samozřejmě rozčiluje, s trochou nadhledu lze ale říct, že je to dokonalá příprava na život. Pochybuju že vám někdo v drsným ekonomickým, ale i normálním životě nabídne víc než jednu možnost. Není to vysokoškolskej přístup, je to realita.

Konečně se ale dostáváme k osobnějším informacím. Jak se dá lehce usoudit z nadpisu i prvních řádků tohohle článku, doteď šlo všechno bez větších komplikací. Jazyky jsem si hodil tři... angličtinu, italštinu a francouzštinu. První dva povinně, třetí dobrovolně a taky na nejnižší úrovni. Angličtina mi naštěstí nikdy nedělala problémy, takže 76/100 beru jako výsledek s rezervou (kdybych se na to pořádně učil, mohl bych mít i víc). Francouzština mě i přes svoji náročnost taky zaujala a i tam jsem dosáhl přes 70 bodů. Menším problémem byla italština, kde jsem se musel naučit plno novejch ekonomickejch názvů a v závěrečným testu byly úplně jiný věci. Přesto i tam jsem se nad hranici 60% dostal. Jiná kategorie jsou základní čtyři předměty - geoekonomika, management, právo a ekonomie. První se mě ještě nedotkl, to příjde až ve zkouškovým. Z managementu už jsme psali jeden testík (a byl to ten případ hodně uměl, měl smůlu, napsal to nic moc) a další mě čeká ve zkouškovým. O čem se ale konečně dá mluvit jsou právo a ekonomie. U práva jsme prošel oběma zápočtovejma testama, zkouška mě čeká koncem ledna. Poslední, ekonomie je specialitka sama pro sebe. Prakticky každej tejden jeden testík, dva větši testy z mikra a makra. Ekonomie je nejdůležitější předmět prvního semestru a naštěstí zatím můžu prohlásit, že jsem celkem v pohodě. Z celkovýho počtu 40 bodů jsem získal 29... vzhledem k tomu, že máme jednoho z největších buzerantů na škole (buzerantem rozuměj člověka, kterej ostatní buzeruje, ponižuje a vyžívá se v tom, když to ostatní neumí) je to ale dobrý. O dalších 60 bodů budu bojovat ve zkouškovým. Tak mi držte palce...

Za tejden jsou vánoce, do tý doby už se asi neozvu, tak vám všem přeju krásný prožití svátků, hodně cukroví, hodně dárků a žádný učení =D

neděle, 22.11.2009

VŠE vs. gympl

Život je jedna velká a neustálá změna. Člověk se vyvíjí z batolete do dítěte předškolního věku, do žáčka základní školy, středoškoláka, vysokoškolskýho studenta a nakonec přecejen do dospělého jedince, od kterého se očekává práce, práce a zase jen práce. Už jsem slyšel nesčetněkrát, že si mám užívat každýho tohohle "stádia" třebaže si nemyslím, že je to ideální. Smutný je, že člověk až zpětně zjišťuje, jak ideální to vlastně bylo...

Nechci si tu stěžovat, nemám v podstatě nač. Škola šlape (plný počty nemám, ale to asi ani nikdo nečekal), rodina šlape, zábava šlape, láska šlape (obrazně samozřejmě). Přesto se neubráním menší sentimentální chvilce - a nepotřebuju k tomu ani vzpomínkový video, ani starý fotky. Ano, jedná se o sentimentální vzpomínky na osm dlouhých let na střední škole, o čemž už jsem tu popsal plno řádků hned po maturitě a zkouškách.
V životě musí člověk změnit "kolektiv" hned několikrát. Ze základky na střední, ze střední na vejšku, pak v práci a to většinou i několikrát. Jedno z mých největších a nejhorších loučení bylo asi v mých 10 nebo 11 letech, když jsme se stěhovali ze Slovinska, kde jsme žili 5 let, zpět do Čech, kde jsem nikoho neznál, nikdy ve škole nebyl, pořádně Prahu ani neznal. Dlouho jsem si myslel, že to bylo moje nejhorší loučení, ale když se tak koukám zpátky, možná tomu tak není. Už když vezmu v potaz, že tenkrát to byly tři a půl roky, tentokrát je to osm let, téměř půlka mýho života. Je ale taky pravda , že svý slovinský kamarády narozdíl od těch pražskejch už asi mockrát neuvidím... no a taky jsem o poznání vyspělejší. Každopádně...

Na VŠE chodim už devátej tejden, testy jsou asi v půlce, kamarádi přibejvaj, všechno se zatim daří... S gymplem se to ale nemůže ani náhodou srovnávat. Samozřejmě, je to krok kupředu, kterej, aby byl opravdu kupředu, nemůže bejt lehkej. Znám i plno lidí, kteří lamentují, že už je ten gympl sere, že chtěj pryč. Celkem je chápu, taky jsem se na vejšku těšil, ale jak už jsem psal nahoře, člověk je "tady a teď" vždycky nespokojenej. Až pozdějc si uvědomí, jak se měl skvěle...

A tak si teď říkám... JO, NA GYMPLU TO BYLO SUPER !!

Nejdůležitější byli samozřejmě kamarádi. Lidi, kterým jsem věřil, lidi se kterejma jsem "žil" osm let, který jsem potkával každej den ve škole a troufám si říct, že už jsem je po takový době znal všechny velice dobře. Scházeli jsme se ve škole, po škole, na zápasech, v hospodách, v klubech, o víkendech na chatách a výletech, o silvestru ve Hvězdonicích, případně ve Francii, Rakousku nebo ve Špindlu na sněhu. Spojili jsme svoje "profesní" i "soukromý" životy, jelikož v tý době škola, podle mě, pro většinu lidí znamenala život - ve smyslu, že škola jsou kamarádi plus nějaký drobnosti, čemuž se říká učení. To už na vejšce tak uplně nejde. Ikdyž si člověk vytvoří širokej okruh známejch, už jenom rozdílnej a každýho půlroku měnící se rozvrh člověku nedovolí vzít si třeba páteční kurz angličtiny jako svoji třídu, bavit se s nima o přestávkách a chodit ven jako jedna velká spokojená skupinka.
Dále tam byla další pro mě podstatná věc a tou je rodinná atmosféra. Jasně, v době, když jsem tam byl, jsem si to úplně neuvědomoval, ale teď, když je nás 200 v jedný jediný místnosti, je to víc než cítit. Člověk šel po chodbě a každýho druhýho mohl pozdravit... nemluvě o tom, že "vysokejch kluků s piercingem" a pozdějc "vysokejch kluků s piercingem a samejma na maturitě" v tý škole podle slov kamarádky moc není a nebylo a tak není divu, že člověka zdravili i lidi, se kterejma neměl prakticky nic společnýho. K tomu patří samozřejmě i profesorskej sbor, kterej člověk zná, ví co od něj čekat a koneckoncu s nima je i normální řeč i mimo jejich "konzultační hodiny". Jsou tak nějak dosažitelnější.
Třetí a poslední důležitá věc je samotný známkování. Nedávno jsem jel busem ze školy na Chodov a slyšel dva týpky: "Ty vole, už mě ty body fakt serou. Furt počítám body sem, body tam. Kde jsou ty časy, kdy jsem dostal čtyřku, byl jsem spokojenej a na úču ve zbytku hodiny sral." Musím říct, že s tímhle se víceméně ztotožňuju. Už mi ty body taky vymejvaj mozek a to hlavně protože se člověk v podstatě nic reálnýho nedozví. Jenom další změť bodů... utěšuje mě jenom to, že v lednu se ty známky konečně dozvim. Jenom je otázka, jestli je v lednu skutečně budu chtít slyšet =D Ale i mimo body je tu jedna poměrně významná věc. A to jest důležitost každýho prdu. Doslova a do písmene. Díky již zmíněným bodům, který se za celej semestr načítaj nemůže člověk vynechat nebo vypustit prakticky žádnej testík, žádnou zkoušku. Už tu nelze praktikovat styl, že člověk dostane pětku, kterou si pak spraví třema dvojkama a je vymalováno. V teorii by to samozřejmě šlo... kdybych jednou dostal nulu a na dalších třech testech 75%, tak se ke zkoušce asi taky dostanu, ale to je irelevantní... tady se kritizuje =) Poslední věc, kterou rozhodně nesmím opomenout, je naše slavná jedna možnost na každou zkoušku. Jsme sice Vysoká škola ekonomická, v angličtině dokonce univerzita (University of Economics), ale průběžný testy přes rok a jeden jedinej pokus na závěrečnou zkoušku z nás pořád dělaj školu, která je přinejmenšim divná. Funguje to prostě. Máš 1,2,3,4+ a mužeš si to zkusit znova. Dostaneš 4 (což je mimochodem 50% a míň), můžeš se jít leda tak vycpat.

No, uklidňuje mě fakt, že většina těch nepříjemností postupně zmizí nebo minimálně trochu zbledne, jakmile se trochu posunu a nebudu jenom vystrašenej prvák, kterej má velký oči z nový školy...snad. Navíc lidi se maj i daleko hůř. Asi nemusím připomínat, že na právech nebo medicíně si sice relativně válej šunky (no dobře, medicíně bych křivdil), ale v lednu bude jejich sklon k sebevraždám o dost vyšší než můj =) Hezkej večer...

pátek, 30.10.2009

Jak jsem se stal sparťanem

Že mě jakožto Pražáka nenávidí většina republiky (respektivě všechny ty vesnice kolem Prahy =D ) jsem si už celkem zvyknul. Občas je celkem chápu, my pražský kurvy jsme občas opravdu nesnesitelně sobecký a povýšený. Musím ale taky říct, že od tý doby co mám většinu kamarádů na VŠE Slováků, V plný sparťanský výzbroji... brzy dodám fotku ze zápasu =) celkem se moje společenská pozice zlepšila. No a tak jsem nelenivěl a přidal jsem si další "vlastnost", která po ČR vyvolává znechucení a nenávist. Stal jsem se sparťanem...

Říká se že příznivcem klubu, konkrétně tedy sparťanem, se člověk nemůže jen tak stát, že se tak už narodí. Minimálně to tak vyznívá ze všech těch marketingovejch taháků v Tesla aréně. No já tohle "pravidlo" tak trochu porušuju hned dvakrát. Jednou jako zarytej fanoušek Chelsea - to ale není předmětem dnešního zápisu - podruhý jako fanooušek HC Sparty Praha (všimněte si toho HC !! to je tam důležitý, pač z fotbalový Sparty je mi občas na blití). Napsal jsem ale jenom trochu... Já jsem totiž vždycky tak nějak upřednostňoval Spartu. Ať už proto, že mě tam táta vzal na můj první hokejovej zápas, proto, že je Tesla aréna suverénně nejblíž mýmu současnýmu bydlišti nebo proto, že Slávii rozhodně a vůbec nemusím (což z člověka tak Sparťanský webový stránky www.hcsparta.cz trochu samo o sobě dělá sparťana =). Nikdy jsem neměl sparťanskou šálu, když se mě někdo ptal komu fandím, odpovídal jsem, že je mi to celkem jedno, nikdy bych ale nefandil někomu jinýmu než Praze a když už Praze, tak Slávii fakt ne. Asi to není moc "patriotický", ale je tomu tak.

No a tak jsem tak nějak nestranně proplouval prakticky celým gymplem až mě v septimě vzal můj dobrej kamarád a spolužák Milan na hokejovej zápas Sparty. Hokej jsem obecně nikdy moc neuznával, ale tohle docela změnilo můj názor. Samozřejmě, fotbal je pořád na prvním místě, ale velkým množstvím gólů, efektním bruslením a v neposlední řadě i parádníma rvačkama si mě hokej docela získal. Od tý doby jsem byl na Spartě ještě několikrát, obvykle s kamarádkou Katkou (celkem věrnou sparťankou) a pomalu se ze mě "stával" sparťan. Nutno říct, že ona na tom měla asi největší podíl. Postupně jsem si koupil šálu, pak ve slevách sparťanskej cylindr a nedávno i poslední věc, kterou jsem si fakt přál, sparťanskej dres. Od jara pravidelně sleduju výsledky Sparty, od podzimu jsem pak začal sledovat zápasy online a sem tam si i zajdu na zápas. Takovej blázen, abych si koupil permici za čtyři litříky (ono to pak i nepříjemně zavazuje chodit tam pořád) ještě nejsem, ale myslím, že když se mě dneska někdo zeptá komu fandim, bez váhání řeknu, že Spartě, hokejový Spartě. Ve fotbale pak i nadále zůstává anglická Chelsea, pač jak se kopou do zadku ti naši čutálisti v Gambrinus lize, na to se nedá koukat.

Život mi to nezměnilo, většinu z vás to asi ani nezajímalo, ale přesto musím říct, že jsem rád, že jsem sparťan. A prdím na všechny co nemaj rádi Prahu a Spartu... my vás taky nemusíme =P

středa, 14.10.2009

Sbírám body a voňavky

Uznávám, že kombinace bodů a voňavek zní dost šíleně, ale je tomu tak. O tom, že můj vysokoškolskej život už začal, jsem psal minule. No a přestože se říká, že se na vejšce člověk může přes rok flákat a na konci si akorát odbyde zkoušku (třeba i několikrát), pravda je uplně jinde. Pravidelný testíky a jeden jedinej pokus na zkoušku, to je realita VŠE. A ohledně těch voňavek? O tom dál...

Jsem akorát uprostřed 4. týdne (ze třinácti - pozn.red.) a troufám si říct, že už se v kreditech, předmětech, vyučujících a ISISu celkem vyznám. Taky aby ne, když se tím zabejvám prakticky každej den. No a co tak zatím pozoruju, žádná sranda to rozhodně nebude. Kdo to ještě neví, v současný době se zabývám třemi cizími jazyky (angličtinou, italštinou a francouzštinou) a k tomu mám celoškolskej základ (právo, management, geoekonomiku a ekonomii). Když to vezmu kolem a kolem, všechno probíhá celkem pohodově až na poslední jmenovanou, ekonomii. A právě to jsou ty body, o kterých má být řeč. Předmět 3MI101, tedy ekonomie 1, je nejnáročnější a taky kreditově největší předmět prvního semestru (a možná i dál). Co je ale nejdůležitější je forma "zápočtu". Obvykle se jedná o jeden nebo dva testy a pak ústní zkouška... u ekonomie je těch testů 7. 5 je takzvaných mini-testů, 2 testy jsou větší. Celkově se dá získat 40 bodů, z čehož 25 je minimum, aby byl člověk připuštěnej ke zkoušce. Chápu, že tohle asi většinu z vás nezajímá, ale je to zajímavý pozadí mýho prvního minitestu. Byl to totiž malej velkej úspěch. Z prvního mini-testu jsem získal plnej počet... a teď se podržte... čtyři body =D Malý krůček pro člověka (4 z 25, nic moc), ale velký krok pro lidstvo (4 body ze 4, paráda). Celkově jsem spokojenej a snad to tak půjde i dál. A tak začalo moje sbírání bodů...

Co se týče voňavek, tam už se víceméně není čím chlubit. Pro začátek bych asi měl říct, že jsem si ANI JEDNU nekoupil sám. Co je ještě horší, paradoxně ty smrady ani moc nepoužívám. Jenže i tak mě lidi (teda převážně slečny) celkem hezky zásobujou. Ani nevím, jakej je takovej průměrnej počet voňavek (dam se radši ani neptám), ale já osobně vlastním stejně voňavek jako mám bodů z ekonomie. Jedna, od Avonu, je už tak čtyři roky stará. Tenkrát jsem si ji přivezl z Olomouce a dodnes ji mám na poličce, spotřebovanou maximálně tak z půlky. Druhá voňavka od Bruno Banani je stará asi půl roku. Dostal jsem ji od Lucky k vánocům... jenže to si asi představovala, že budu voňět jak parfumerie každej den a hravě to spotřebuju. Třetí voňavka je od Tonino Lamborghini a je velice velice čerstvá. Tu jsem dostal k prvnímu výročí našeho vztahu... a musím teda uznat, že voní z těch všech asi nejlíp. No a poslední, aby toho nebylo málo, je eau de toilette od Playboye. Tu jsem dostal teprve před pár dny jak jinak než od Playboye (asi za to předplatný). Hezkej seznam, ne?
Když nad tím teď tak přemejšlím, ani nevím proč se tu vybavuju o voňavce. Asi jsem se musel podělit o otázku... "Nejsem divnej?" (z hlediska počtu voňavek a přístupu k nim, ne z hlediska toho proč sem píšu takový blbosti. odpovídat můžete v guestbooku =)

Toť moje poslední dny. Za zmínku už stojí snad jenom to, že jsme s Luckou měli 8. října jednoletý výročí, že jsem poznal novej a dost dobrej klub Futurum a na závěr, že je většina mých nových kamarádů Slováků, šílený. O spotřebě piva radši mluvit nebudu.
Mějte se krásně, pařte a pářte se co to jde ;-)

pátek, 25.9.2009

První vysokoškolskej tejden

Ano, je to tak. Škola začala už i mně. Jakožto vysokoškolák jsem to sice oproti středoškolákům měl o tři tejdny prodloužený, přesto musím zdůraznit fakt, že UKčko se ještě furt fláká. A co je nejhorší, další dva tejdny, kdy já budu potit krev, se oni budou dál flákat... hajzlíci =) Každopádně, jak už jsem několikrát slyšel, vejška není ani zdaleka jenom učení a tak jsem musel vyzkoušet i další věci jako jsou menza na vysokoškolský úrovni, pařby na vysokoškolský úrovni, sport a další...

Hned zezačátku se musím přiznat, že jsem se na školu těšil asi jako starej štamgast na zavíračku v hospodě. Jednou to ale přijít muselo. Naštěstí jsem měl hned první den, v pondělí, "trochu volnější". Spal jsem do jedný, udělal si oběd, relaxoval a čekal na úterý =D V úterý už to ale opravdu začalo. Ze všeho nejdřív šok ze vstávání za tmy v šest ráno, potom nezvykle dlouhá cesta do školy, čtyři hodiny nudnýho práva a dvě hodinky trochu zajímavějšího managementu. Odpoledne jsem díky nádherně krátkýmu rozvrhu mohl Lucku doprovodit s její třídou na exkurzi Prahou. Večer jsem pak ještě stihnul zajet k zubaři a aby toho jo nebylo málo, v noci jsme šli s Láďou zapařit do Kamikaze na onu slavnou nation2nation párty. Bohužel již zmíněná sláva byla alespoň pro mě osobně jenom mlha, která se záhy rozplynula a objevila se normální tuctovká diskotéka. Nic extra... tak jsme to v jednu zabalili a já už se tetelil do postele. Po cirka 21 hodinách vzhůru.
Středa, čtvrtek a pátek probíhaly víceméně v podobným rytmu. Škola, cestování po Praze, odchod v brzkých ranních hodinách, příchod v pozdních večerních hodinách. Jedinou řekněme světlou výjimkou byl čtvrtek, kdy jsem po ranní italštině odjel s kamarádem zahradničit. Hnali jsme si to Prahou od zahrádky k zahrádce v rozklechtaným VW Transportéru (kterej jsem teda řídil já, celkem drsná zkušenost) a celkem příjemně si vydělali.
Dnešek byl nakonec z těch všech dní asi nejmíň náročnej a navíc i docela příjemnej. Po dvouhodinovce angličtiny a čtyřhodinovce ekonomie (to bylo teda celkem zabijácký) jsem se šel projít s Luckou a odpoledne vyrazil s kamarádkou na hokej. Po dvou a půl hodinách Sparta Karlovy Vary udolala a já jsem si samou radostí zašel koupit dres, poslední blbost, která mi k tomu fandění ještě chyběla. Utratil jsem sice prakticky všechno co jsem si včera vydělal, ale jakmile jsem zamáčknul slzu, úsměvy jsem prej jenom rozdával. Cestou domu jsme příjemně pokecali, trochu zapřemýšleli a spokojeně tak ukončili můj první vysokoškolskej týden.

Kdybych měl hodnotit jednotlivý záležitosti tohohle tejdne známkama, asi bych dal škole 2-, večerním akcím 3-, hokeji 1- (ještě jsem tu slzu kvůli penězům uplně nezamáčknul) a práci 3.
Bejt vysokoškolák má spoustu výhod, ale taky hodně nevýhod. Co se mi na tom systému rozhodně líbí je anonymita a z ní pramenící možnost nicnedělání, nepostižitelný neúčasti a obrovský svobody (můžu přijít na jakoukoliv přednášku od kohokoliv a na cokoliv... na konci musím jenom složit zkoušky). Zároveň má ale taková anonymita plno negativních efektů. Asi nejznatelnějším je pro mě samota (já sice jsem samotář, ale jíst sám v jídelně je prostě po osmi letech na gymplu divný). K tomu je pak zapotřebí přičíst fakt, že na přednášce se s 200 lidma nemám nikdy šanci seznámit a zůstávaj tak jenom cvičení, který jsou jednou týdně. Mojí největší zbraní tak i nadále zůstává internet a ICQ, kde můžu pokecat s kýmkoliv z i vně školy. Takhle už jsem několik příjemnejch duší potkal... a to jsme se snad ještě ani neviděli na přednášce. Chápu samozřejmě, že po prvním tejdnu je ještě brzo dělat nějaký závěry ohledně přátel, proto tomu nadále dávám šanci. Svých potenciálních 700 spolužáků asi nikdy nepoznám, ale jestli se do roka skamarádím s padesáti z nich, budu to považovat za solidní úspěch.
Co se týče konkrétně Vysoký školy ekonomický, není tajemstvím, že se nepovažuje za přestižní školu a už vůbec ne za nějakou, kam se není možný dostat. Řekl bych, že je to spíš taková lidovka. Normální profíci s lidským přístupem, plno zajímavejch lidí k poznání, plno hezkejch holek na koukání, příjemný prostředí pro studium. Občas je možná tenhle pocit důležitější než jakkoliv úžasnej zvuk uznávaný fakulty... řlověk má dělat jenom věci, který ho bavěj a který chce a pobývat jenom tam kde je mu příjemně.

pondělí, 14.9.2009

Slunce, palmy, moře, Sagrada Familia

Pokud jste alespoň trošku vzdělanější (anebo jste si prostě přečetli minulej příspěvek), je vám asi jasné kam jsem se to vydal tentokrát. Poslední dobou, především na facebooku, vídám plno fotek, recenzí z tohoto prosluněného přímořského města. ¨Je to jako epidemie. Barcelona je prostě letos IN a kdo ji nenavštívil je OUT. A já chci bejt samozřejmě vždycky IN... a tak jsme se rozhodli, že si tam prostě zaletíme.

Krásný večerní nebe nad dloooouhatánskou pláží Barceloneta Večerní 'seznamovací' procházka po pláži Barceloneta. Nakonec tam Láďa i skočil. Dokonalej výhled z našeho balkónku. Popelnice, palmy, pláž, moře... Náš multifunkční stolek v apartmá. Na sledování filmu, jezení, plánování výletů atd. atd. Výhled z našeho apartmánu podruhé. Okno v Sagrada Familia. I na takový 'drobnosti' je vidět rukopis Gaudiho. Strop kostelu Sagrada Familia. Sloupy jsou projektovaný jako stromy a strop je jedna velká změť květů.

Teď ale z trochu vážnější jamky. Oficiální prázdniny nám skončily a jakožto čerstvým vysokoškolákům nám ještě pořád pár tejdnů volna zbylo. No a tak jsme se rozhodli využít trochu nižších cen a stále ještě krásnýho počasí a vyrazit do Španělska, přesněji tedy, jak už jsem řekl, do Barcelony.
Z růzyňskýho letiště jsme vyletěli v sobotu odpoledne 5.září. Během prvního školního víkendu, kterýho si užívali středoškoláci, už jsme se potápěli ve středozemním moři, zkoumali místní obchody a okolní uličky. Během následujících sedmi dní jsme se ještě několikrát koupali a užívali slunce plnými doušky, ale taky poznávali samotný město. Navštívili jsme Gaudiho stále ještě nedostavěný kostel Sagrada Familia, jeho nejznámější dům Casa Milá neboli La Pedrera, prošli jsme si nejslavnější barcelonskou ulici La Rambla (plno suvenýrů, živé sochy, pohledy atd.), prohlídli jsme si Barcelonu z kopce Montjuic, žasli nad Nou Campem s kapacitou 120 000 sedících diváků a spoustu dalších zajímavostí. Ve čtvrtek jsme dokonce navštívili zapadlou internetovou kavárničku kvůli škole (potřebovali jsme potvrdit svoje rozvrhy na VŠE).
Ráno jsme chroustali jejich tvrdý bagety se španělskou šunkou (teda ona je asi stejná jako česká), obědy jsme obvykle přečkávali všemožně venku nebo s českejma polívkama (pytlíkovejma, fuj) a večeře jsme si vařili sami "doma". Palačinky, těstovinovej salát, rizota... tím vším jsme si nahrazovali chybějící polopenzi. Co nám ale chybělo u jídla, to stoprocentně nahradil výhled z okna a apartmán celkově. Příjemný okolí, útulnej byteček a hlavně nádhernej výhled přímo na palmy, písek a moře nám za ty peníze rozhodně stály. Takhle jsem teda já osobně ještě nikdy nebydlel. Pár kroků od moře, pár kroků na rozsáhlou tržnici plnou ryb, zeleniny a jiných blbostí a hlavně uprostřed tradiční malebný čtvrti Barceloneta. Balada...

Impozantní Sagrada Familia zespoda. Pohled na 'naši' čtvrť a moře z věže kostela Sagrada Familia. Krásná socha na vrcholu Sagrady Familia. Točité schodiště typu plži mlži ve věži. Nic pro výškofobiky. Důkaz o naší přítomnosti v Barceloně a u Sagrady. Láďa, Jana , já. Dokonalá La Pedrera. v Takovým baráčku bych opravdu chtěl žít... Balkóny Pedrery jsou promyšlený do posledních detailů. Včetně podlahy a zábradlí. Olympijský náměstíčko na kopci Montjuic. Ta tyč má bejt asi nějakej pomník.

Celková cena za těhle 9 dní plných zajímavostí a koupání byla sice poměrně vysoká, ale rozhodně to stálo za to. Dokonale jsem se nakoupal a užil si vln otevřeného moře, konečně jsem viděl tak dlouho probíranej kostel Sagrada Familia (přecejenom během příprav na zkoušky na architekturu jsem na Gaudiho narážel často), zjistil jsem, že španělština rozhodně není těžkej a naopak moc hezkej jazyk a v neposlední řadě jsem přišel na jiný myšlenky a úplně vypnul před prvním (a podle většiny nejtěžším) semestrem na vysoký škole. Začala nová etapa mýho studentskýho života. Načal jsem ji hodně luxusně a v podstatě i docela tradičně... vždyť cestování s přáteli patří k jednou z mnoha výhod vysokoškolskýho života.

Nou Camp. největší fotbalovej stadion v Evropě. Prej pojme až 120 000 lidí. Výhled na Barcelonu a kostel Sagrada Familia z kopce Montjuic. Pohled z kabinový lanovky, která vesele jezdila z věže do věže nad mořem. 'Naše' čtvrť Barceloneta a 4kilometrová písčitá pláž z věže kabinový lanovky. Ulice La Rambla. Nejznámější ulice Barcelony protkaná turisty, suvenýry a živými sochami. Jedna z živých soch. Takzvaný neviditelný muž se pohnul vždycky když mu někdo hodil peníz. Zajímavý sprejerský doupě. Jeden takovej obraz stál asi 15 euro a měla ho hotovej během pěti minut. Dokonalý úsměvy nasprejovaný na nějakým zavřeným obchodě. To jsem prostě vyfotit musel. Barcelonská katedrála připomínala kostel Sagrada Familia... věčný staveniště. Přesto impozantní. Pouliční umělci, jedni z mála, kteří nepoužívali playback jako doprovod. Katalánský národní protest (asi proti Španělský 'nadvládě'). Ale tancovali moc hezky. Flamenco v jednom dost malým a stístěným klubu. Byl to celkem zážitek.

neděle, 30.8.2009

Prázdniny končí, hurá na VŠE

Týden se s týdnem sešel a už tu máme pomalu, ale jistě konec letních prázdnin - pro mě osobně nejdelších prázdnin v životě (pokud nebudu někdy v budoucnu nezaměstnanej). Je teda pravda, že fakticky končej jenom gymnazistům (heč, heč), ale i já tak trochu cejtim, že to v září už nebude tolik letní. Pomalu, ale jistě se na mě valí škola a další drobnosti každodenního života... naštěstí ještě léto úplně neskončilo. Tak nač stahovat kalhoty, když brod je ještě poměrně daleko =)

Myslím, že nadpis, kterej jsem dnes zvolil, je celkem výstižnej. Přestože podle všech informací začíná můj školní rok až 21. září, cejtim, že jakmile zajdou středoškoláci do škol, už to nebude to pravý léto. Srpen nám končí a s ním i nejkrásnější léto, který jsem zažil (i když loni to bylo v Anglii taky super... bohužel však bez Lucky). 20. srpna jsem byl na zápise na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE, ve čtvrtek se nám konečně otevřely brány k úpravě rozvrhů a už za několik dní se dozvím jak moc budu muset letos do tý zatracený školy vstávat. O dva tejdny pozdějc mě pak čeká instruktáž na Jižním městě, slavnostní imatrikulace a samozřejmě, opravdovej start školního roku... vlastně teď už zimního akademickýho semestru. Jenom škoda, že dokud nebudu alespoň Blbec (rozuměj Bc.), jsem vlastně pořád stejný hovno jako mý mladší kamarádi středoškoláci. Každopádně... před těmahle všema povinnostma mě čeká ještě jedna záležitost, která to celý zkrášlí. Barcelona !!

Když jsem si naposledy na facebooku upravoval mapičku měst, který jsem v kdy navštívil, všimnul jsem si, že mám zapíchaný špendlíky převážně v Asii a v jedný dlouhý evropský linii táhnoucí se od Londýna, přes Paříž, Českou republiku až na jih k Řecku. Ale Španělsko, to tam zatím není. A tak jsme se se spolužákama rozhodli využít toho "vysokoškolskýho prodloužení prázdnin" a zaletět si do Barcelony. Trochu se vykoupat, trochu se kulturně vzdělat. Láďa tam navíc jede cvičit španělštinu a Španělky, samozřejmě =)
Upřímně řečeno, těšim se na to jako malej kluk. Bydlet budem v apartmánu pro čtyři, jezdit budeme jejich MHDčkem, koupat se kousek od apartmánů a vařit si budem sami - třeba konečně využiju svoji zálibu ve vaření. Už jsem si i půjčil tři různý průvodce Barcelonou, takže připravený rozhodně jsme. Vysokoškoláci jdou do světa !! A že nejsme žádný sračky dokazujou i naše školy... všichni čtyři jsme se dostali na tři a víc škol, přesný zastoupení pak bude 2x FMV VŠE, 1x ekonomie na FF UK a 1x 2.LF UK. Takže bude Barcelona na tejden bohatší o čtyři velký mozky... to aby bylo jasný, že já se vytahuju rád a často =D

Rozvrh fajnovej jak se to vezme.. předmětů a hodin mám určitě míň, ale ty časy jsou občas šílený.

Ale zpět do reality. Konec tohohle tejdne jsem strávil celkem dost času na třech adresách. fmv.vse.cz , vseborec.cz a isis.vse.cz. Všechny tři se samozřejmě týkaj školy a konkrétně jsem "řešil problem" se svým novým rozvrhem. Člověku po osmi letech na gymplu s fixním rozvrhem celkem změkne mozek a něco jako logisticky poskládat celej rozvrh se jeví jako naprosto nesplnitelnej úkol. Naštěstí nám to jakožto prvňáčkům (achjo, už potřetí) navolila škola automaticky a my jsme si museli zvolit jenom druhej jazyk, v případě zájmu i další volitelnej předmět a tělocvik. Musím se přiznat, že v tom jejich systému jsem tápal celkem dlouho a dokonce jsem musel i dvakrát volat referentce. Naštěstí jsme na to s Láďou dva a tak jsme to zmákli. Ikdyž každej s naprosto odlišnejma předmětama. On má jako druhej jazyk němčinu, jako třetí si dal španělštinu a jako tělocvik si plánuje dát kick-box. Já jsem si naopak zvolil italštinu, francouzštinu a pokud to jenom trochu půjde, malá kopaná by byla ideální.
Po dvou dnech přemejšlení a zkoušení jsem nakonec svůj rozvrh slavnostně uzavřel s tím, že si holt budu muset trochu přivstat. Nejenom, že budu mít školu na opačným konci Prahy, ono mi to ještě navíc začíná dvakrát v půl osmý. V celkovým součtu to znamená že budu muset vstávat v šest nebo dokonce v půl šestý. Vynahrazuje mi to pak fakt, že mám v pondělí volno, ve středu od devíti do jedenácti a v pátek od devíti do čtyř... ikdyž to zrovna moc na chlubení není. No ale zvládnul jsem to celkem s přehledem a tak můžu jenom netrpělivě čekat, jestli mi systém schválí všechny zvolený předměty a termíny. A tím já teda končim... ozvu se zase až po Barceloně, ať se mám zase s čím pochlubit.

S žáky základních a středních škol soucítím, nechtěl bych jít v úterý do školy. Co se týče ostatních - ať už vysokoškoláků nebo pracujících - vy si užijte konec léta a následný babí léto co to jde.

pondělí, 17.8.2009

Mácháč překvapil

Léto je v plným proudu a při takovejch tropickejch vedrech by byl hřích zůstávát v zaprděný betonový džungli s názvem Praha. Jednou tejdně fotbálek, jednou tejdně posilka a jednou tejdně koupání... to je můj ideál. Jenže co v Čechách, kam Bůh jaksi zapomněl umístit moře? No, možná udělal líp... představa že by se k nějakýmu pidi pobřeží nahrnulo 5 miliónů Čechů je dost hororová. Naštěstí tu ale máme plno děr zatopených vodou, takzvaných jezer. Jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších je právě Máchovo jezero.

Přiznám se hned zezačátku, že co se týče cestování po rodný zemi, jsem docela barbar. Jak to u nás, Pražáků, bejvá zvykem, známe Prahu, jediný to město v Český republice (ostatní jsou jakože vesnice =) a sem tam něco z jejího okolí, případně nějaký opravdu vyhlášený destinace. Já osobně jsem rád, když na mapě označim Lipno, Mácháč a možná bych si poradil i se Slapskou přehradou. Na všech těch třech vodních plochách jsem byl v životě jednou - CITUJI: JEDNOU - a tak jsem se rozhodl, že to musíme napravit. Kromě toho, jak už jsem uvedl vejš, v Praze je to v létě fakt k nevydržení. Tak jsme s Luckou vyrazili na Mácháč, konkrétně do Doks a kempu Klůček, kde s ek nám připojili další dva páry. Přijeli jsme tam celkem luxusně za necelý dvě hodinky busem v pátek odpoledne, užívali si sluníčka celej víkend a v pondělí se zase vrátili.
Řeknu vám teda, že ta doprava stála za prd. Byla to asi nejhorší část celýho toho rozšířenýho víkendu. Mít k dispozici auto (rodiče jsou jaksi ve Slovinsku i s moji milovanou Mazdou), hned do něj naložím kupu lidí a jedem. Holt, takhle jsme museli využít socku. Směrem tam to bylo ještě dobrý. Zpátky to bylo horší... Lucka si totiž nevšimla, že bus, kterým jsme chtěli jet domu, nejede až do Prahy, ale jenom do Dubý. Tak jsme trochu panikařili, zjistili, že do Prahy už v pondělí nejede přímou linkou nic a obvolávali. Nakonec jsme o hodinu pozdějc chytili jinej bus do Dubý a tam počkali na další bus do Prahy. Tu poslední hodinu z Dubý do Prahy jsme bohužel stáli doslova na jedný noze. Ale náladu nám to moc nezkazilo.

Fajnový brejle a slamák za šest pětek. Ideální výbava na pláž. Brejličky si zkusila i Lucka. Kontrola prsou... Uloženi v písečných hrobech... celkem dobrej pocit. Vylejzání bylo celkem náročný, ale úleva potom parádní. Krásná poloprázdná písčitá pláž. Vaříme s úsměvem...

K věci, proč se tu vůbec rozepisuju. U Máchova jezera jsme byl v životě jenom jednou, a to loni, kdy jsme jeli se spolužačkou za dalšíma dvěma spolužákama, který tam zrovna pracovali v lanáči (myslím, že jsem o tom dokonce napsal příspěvek - srpen 2008). Tenkrát mi bylo řečeno, že pláž stojí za vyližprdel, vstupný je tam 40korun, nedá se vyjít a zase vejít, že je voda špinavá atd. atd. Tenkrát jsem to ani nezkoumal a jenom to přijal jako fakt. Letos jsem se proto ještě na poslední chvíli ptal, jeslti potřebuju plavky. Lucčin výraz mi napověděl, že asi jo... ještě cestou tam jsem se ji ptal, co budem celej víkend dělat. Její výraz nevypadal o moc jinak než když jsem se ptal na plavky. V pátek jsme se lehce vožrali a v sobotu hned dopoledne vyrazili směr hlavní pláž. Musím se přiznat, že mi hned při prvním pohledu na tu zátoku skoro vypadly oči. Dlouhá, písčitá pláž, zaplněná tak akorát, lehátka, deštníky, plno lidí ve vodě, šlapadla, bary, restaurace a hlavně na první pohled celkem čistá voda... tohle bych bejval čekal spíš někde u moře, ale ne uprostřed Čech. Na pláži jsme strávili celý dva dny. Od jedenácti do pěti, šesti hodin večer jsme se z ní nehli. Opalovali jsme se, občas zašli na pivčo, občas do vody, kolem druhý hodiny jsme si zašli na něco lehčího k obědu, v neděli jsme si navíc na hodinku vypůjčili šlapadlo a došlapali až k ostrůvku uprostřed jezera. To co jsme loni okukoval z povzdálí a s opovržením jsem letos okoštoval na vlastní kůži a jsem nadšenej !! Doslova mi přitáhli "mořskou atmosféru" do Čech. každoročního Slovinska ani moře se samozřejmě nevzdám, ale tohle je velice velice povedená česká alternativa. Sem letos ještě alespoň jednou musíme. Když k tomu navíc přidám partu, kterou ve Slovinsku jenom těžko seženu, vychází mi z toho dokonalej víkend.

úterý, 4.8.2009

O2 SÁZAVAFEST 2009

Po hodně dlouhý době jsem byl zase jednoou na obří hudební akci a tak mi to prostě nedá, abych se nepodělil o svoje dojmy a pojmy. Hned ze začátku musím říct, že to bylo v celkovým součtu všech okolností parádní. Nic ale samozřejmě není jenom černý nebo jenom bílý. Problémy tam samozřejmě byly, ale především tam byly pozitivní zážitky... no však to všechno rozeberu podrobnějc.

Takže zezačátku pro naprostý neznalce, Sázavafest je multikulturní hudební festival, jeden z největších v Čechách. Trval v podstatě pět dní. Ve středu, 29.7. byl tzv. Warm-up den (zahřívací den), ve čtvrtek, pátek a sobotu probíhaly desítky "koncertů" a v neděli se skončilo a zase mizelo. Loni měli prej organizátoři napočítáno přes 20 000 lidí, takže letos to bylo nejspíš zase o trochu vyšší. Věc se odehrávala v Kácově, na břehu řeky Sázavy, hrálo se na pěti pódiích a v celkovým součtu vystoupilo přes 100 interpretů. Na závěr je ještě nutno dodat, že největším tahákem letošního ročníku Sázavafestu byl americkej interpret, Moby.

Neskutečně horký dny vybízely plno lidí ke koupání... ale věřte mi, to bahno bylo nechutný. Museli jsme prostě udělat nějakou fotku, aby nám všichni uvěřili, že to v tom Kácově opravu je. Ve Zruči nad Sázavou jsme objevili moc hezkej zámeček, tak jsme se kolem něj trochu prošli. Vyfotit se spolu u zámečku bylo povinností. Zlatá samospoušť =) Na místě jsme zjistili, že je naše autíčko použitelný i jako ložnice... pro případ nouze.

To by bylo k úvodnímu představení pro neinformovaný, teď z trochu osobnější stránky. My (s Luckou) jsme se letos rozhodli jet na Sázavafest poprvý. Jakožto naprostý začátečníci jsme pro jistotu přijeli hned první den, abysme hned záhy zjistili, že je to naprosto zbytečný a že něco se začne dít až ve čtvrtek, kdy dorazila další polovina kempu. Přesto jsme si středu celkem užili. Na místě jsme byli asi ve dvě, rozdělali stan, omrkli okolí a jeli se projet po širším okolí. Díky luxusu vlastního auta jsme si udělali výlet do Zruče nad Sázavou, městečka asi 9km od Kácova. Tam jsme vočíhli zámeček, trochu se prošli a udělali si celkově hezký odpoledne. Z hudební stránky to stálo za prd. Na kácovským zámku vystupovaly naprosto neznámý a bohužel i dost slabý kapely.

Ve Vlašimi jsme objevili nádhernej parčík, tak jsme zase hodili procházku. Výhled z našeho stanu byl pětihvězdičkovej... akorát v noci to byl rámus. Prague Ska Conspiracy byli parádní. Jenom škoda, že jsem nakonec neuspěl s tím podškrábnutím. Odhadem tak tisícovej dav celkem hltal UDG. A taky bylo co hltat. Pečená kravička byla jedna z jídelních atrakcí u hlavního stage...chudák malá.

Druhej den, ve čtvrtek, to nebylo o mnoho lepší, takže jsme se zase rozhodli pro výlet do okolí. Tentokrát jsme se zajeli podívat na Vlašim, která je od Kácova asi 12km daleko. Vrátili jsme se až odpoledne a hned vyrazili do festivalovýho městečka. K moji radosti tu mělo vystupovat hned několik věcí, který znám. 100 stupňů, Prague Ska Conspiracy, Toxique, Skyline a Xindl X. Kvůli různejm zpožděním a jiným problémům jsme nakonec viděli v podsattě jenom skáčkaře a Skyline. Musím se ale přiznat, že Prague Ska Conspiracy byli úžasný, takže mi toho dne nebylo vůbec líto. Dokonce jsem si od nich koupil dvě placky, ale podpis už jsme bohužel nesehnali =/

Vladimír 518 a Orion to rozjížděli hodně dobře. Je vidět, že jsou pořád česká špička. Moby měl show jako nikdo jinej na festivalu. V jeho podání se mi zdálo všechno větší, lepší, hlasitější. Moby mluvil o 30 tisících... to je trochu přehnaný, ale přes 20 000 lidí tam určitě bylo. Škoda, že měli tak mizerný ozvučení. Clou jsou jinak parádní partička.

V pátek mělo dojít k vyvrcholení festivalu, kterej v podstatě ještě ani pořádně nezačal. V hledáčku jsme měli hned několik skupin a interpretů, takže jsme ani nikam nejeli a rovnou se pustili do hudby. Začali jsme Blue Effectama, Chinaski byli zaručeně nejlepším českým interpretem na fstivalu. Dal bych je hned za Mobyho. který byli poněkud suchý, pak jsme se šli čučnout na UDG, ti byli teda o dost lepší a asi tak tisícovej dav stoprocentně nadchli. Po menší odpolední přestávce jsme si dali hip-hopovou muziku. Zverina a Vec, PSH, Vladimír 518, Hugo Toxxx a Orikoule nás parádně naladili a tak jsme se pohli rovnou na hlavní hvězdu festivalu, Mobyho. Před main stagem jsme byli už asi 20 minut před začátkem, ale pohnout jsme se nemohli ani o kousek. Stáli jsme asi 30m od pódia, ale užili jsme si to i tak. Show to byla naprosto bombastická. Moby mluvil mezi každou písní krásně a zřetelně, byl vtipnej, byl milej, úplně z něj vyzařovala dobrá nálada a hlavně... hudba byla naprosto dokonalá. Až mě překvapilo kolik jeho hitů znám, ikdyž ho v podstatě neposlouchám. Hodinu a pět minut jsme křepčili, fotili, řvali a užívali si to... po něm už měl málokdo sílu křepčit ještě na J.A.R. Sice jsme na ně koukli, ale v půlce jsme to zabalili. Už toho bylo moc a kromě toho byla taky jedna hodina v noci. Pátek byl rozhodně parádní.

Sobota, tedy poslední hudební den, začala celkem dobře. Jako obvykle jsme se trochu prospali, najedli a po menším obědě už jsme spěchali na Clou. Tahle skupina má hodně parádní věci, ale zrovna na Sázavafestu to měli naprosto Kryštof Michal si koncert Support Lesbiens užíval. A my taky... parádní věcička tahle skupina. příšerně ozvučený. Viděl jsem nejednoho člověka chytat se za uši a odcházet ze stanu. Je to škoda... Tak jsme si udělali menší pauzičku a po dvou hodinkách zase vyrazili do Report tentu na Rybičky 48. Ti byli hodně dobrý, ale v půlce už jsme spěchali na hlavní scénu, na Sto zvířat. Zvířata rozhodně nezklamali a zahráli většinu hitů včetně základní školy, která se mně osobně líbí nejvíc. Po nich jsme si zase udělali menší pauzu a zajeli do města nakoupit poslední věci (a propásli přitom Ewu Farnou a Monkey Business... líto mi je hlavně toho druhýho). Ke stagi jsme se vrátili zase až v devět, kdy byli na řadě Chinaski. U nich musím uznat, že byli z český scény to nejlepší, co na festivalu bylo. Zpíval snad každej, lidi si to prostě užívali - a my taky, samozřejmě. Po Chinaski jsme se šli kouknout na Die Happy, ale víc nás zaujaly klobásy a pivo, takže jsme nechali metalisty metalistům - jestli to teda je metal. K hudbě jsme se vrátili až v jedenáct, kdy byla na pořadu dne poslední skupina, kterou jsem za každou cenu musel slyšet. Support Lesbiens nezklamali a hned po klucích z Chinaski byli naprosto nejlepší. Po nich už jsme si ale říkali, že toho bylo dost a šli jsme se naposledy vyspat na kopec.

Na závěr bych trošičku navázal na poslední slova z minulýho odstavce a festival taky trochu pomluvil. Jsem sice trochu fajnovějc založenej (no jo, Pražák), ale místo zvolený pro kemp mi připadalo naprosto katastrofální. Čert lepší flek. Všechny stany bez výjimky totiž stály z kopce. První den jsme spali z kopce bokem, další dny jsme spali z kopce nohama. Ani jedna varianta se mi nelíbila a dost mi to kazilo spánek, tak doufám, že to na příští ročník nějak napravěj. Další drobný nedostatky byly třeba prodejny lístků nahoře na kopci, asi kilometr od vchodu do festivalovýho městečka (takže se musely celý davy lidí vracet, aby vyměnili lístek za pásku), nedostatek užitkový vody uprostřed horký soboty, naprosto neskutečně zapáchající TOITOIky nebo vyšší ceny (pivčo za 32 je i pro mě dost).

Celkově ale, i přes všechny nedostatky, hodnotím festival jako velice povedenej. Viděli jsme toho spousty a to i za ty polní podmínky stálo. Příští rok už budem zase o něco chytřejší, vezmem sebou ještě víc lidí a užijem si to o to víc.

pondělí, 27.7.2009

Dovolená, kino... prostě paráda

Po třech týdnech se opět ozývám s novinkou, že jsem byl po asi půl roce zase v kině. Normálně bych se tím nijak extra nezabejval, ale tentokrát jde o poměrně dlouho očekávaný filmy. Dlouho a urputně očekávaný... bohužel očekávání jsou občas větší než jakej je pak výsledek. Jinak jsem se stihl i úspěšně spálit, vykoupat v moři a prožít 20 hodin v autě... ale o tom dál.

Abych se taky trochu pochlubil, musím hned zezačátku připomenout, že tu byl slabý dva tejdny nadpis "FILIWEB V SLOVENIJI". Co to znamená asi každej odhadne, málokdo si ale umí představit jaký je to sraní se do toho Slovinska dopravit. Do Kopru jezdíme autem každoročně, o tom nic, není ale zvykem, aby to celý odjezdil jeden jedinej řidič. A tak se dostáváme k jádru pudla... já sám osobně vlastníma nohama a hlavně rukama jsem odřídil všech 820km na jih a stejných 820km zpátky do Prahy. Malý krůček pro desetiletý auto, velký krok pro dvouletýho řidiče =)
Mezi již zmíněnýma dvěma jízdama bylo ale sedm dokonale prosluněných dní a jeden, řekněme, trochu horší. Stihnul jsem se pořádně spálit a opálit, vykoupat v moři, procvičit si slovinštinu, pokecat s příbuznejma, trochu zapařit, udělat stovky fotek a prostě si to pořádně užít. Letos jsme na to navíc byli jenom dva, tak to bylo o to jednoudušší s domluvou a spacím režimem. Celkově vzato to byla parádní dovolená.

Ale k tématu...
Po hodně dlouhý době jsem zase zašel do kina a v hledáčku jsme měli hned dva filmy z kategorie nejočekávanějších. Sice už je to pár týdnů po premiéře, přesto jsou filmy "Harry Potter a princ dvojí krve" a "Doba ledová 3" velký jména. Oboje má dokonalý trailery, na obojí se těšily miliony diváků. Jenže není všechno zlato co se třpytívá. Uznávám, že jsme to měli vzhledem k přebíhání za poloviční cenu, ale i tak to za těch 120 korun nestálo.
Filmy Harryho Pottera je jak nekonečnej seriál, na to už jsem si celkem zvyknul. Zvyknul jsem si i že tam toho faktickýho příběhu moc není, ale tentokrát to bylo fakt slabý. Samozřejmě, speciální efekty, divoká příroda, divoký zápasy ve famfrpálu, efektní souboje a neeeeeskutečně napínavá atmosféra, to všechno tam bylo. Jedině příběh chyběl... ale což o příběh. Nejvíc mě zklamal konec. Byl takovej divnej, neukončenej, nejasnej, slabej. Je to škoda, protože podle trailerů jsem čekal dokonalej film.
Náladu mi naštěstí vylepšil druhej film, Doba ledová. Jak se dalo očekávat už podle prvních dvou dílů, byla to 100% sranda. Menny, Sid, Diego, Ellie a jejich kamarádi nás nutili hodinu a půl se smát, kroutit hlavama a překvapivě se i chvilkama trochu bát. To protože tam přecejen bylo trochu víc nebezpečných dinosaurů. Celkově bych to zhodnotil jako velice dobrej film - vzhledem k tomu, s jakým účelem na trh přichází. Můžu dokonce říct, že jsem rád dvakrát víc i proto, že například Shrek 3 stál za prd... už jim prostě došly fóry. Jenom doufám, že nebudou dělat ještě čtvrtou dobu ledovou. Ikdyž s tou pidi veverkou neustále honící svůj oříšek by se ještě něco dělat dalo =).
Celkové hodnocení - HP 50%, DOBA LEDOVÁ 90%

P.S. Jo a abych nezapomněl ještě úplně na závěr. Nevím proč to tak Češi překládaj, ale HALF-BLOOD mi nepřipadá jako DVOJÍ KRVE. Dokonce i slováci maj poloviční krev. Podivný...

čtvrtek, 2.7.2009

Hezkej tejden a Fujifilm Finepix F60fd

Tak zase jednou z veselejšího soudku... Dneska bych se tu chtěl trochu rozepsat událostech, který mě potkaly v posledním červnovým týdnu. Jak už název napovídá, velkou část radosti mi tentokrát přinesla technika. Ale dařilo se obecně... od foťáku, mobilu, přes koupání v Liberci až po úspěšně podanou žádost o novou občanku. Po poučení zmíněnýho v minulým článku jsem rád i za takovou maličkost a považuju to za vítězství nad byrokracií.

Přestože tu z toho nechci dělat deníček, začnu tam, kde jsem naposledy skončil. Čtvrtek se dá považovat za úspěšnej především díky tomu, že jsem zašel na městskou policii Prahy 3 a tam se nechal ožebračit "jenom" o tři stovky. Za zmínku pak určitě stojí i fakt, že jsem si na poště vyzvednul dvě potvrzení o přijetí (FIS, FMV VŠE).
V pátek jsem měl jednodušší úkol - vyzvednout ze servisu mobil a osahat si nově vyhlídnutou fotící mašinku (rzv. foťák =)). Oboje proběhlo nad očekávání. Mobil jsem si po třech tejdnech vyzvednul a oproti skechers, tady mi reklamaci uznali. Vyměnili mi celou přední(horní) část včetně obou displejů, vyčistili dráty a nejspíš i nahráli novej software. Některý hry a jiný aplikace jsem sice ztratil, ale vzhledem k tomu, že všechno fungovalo jako by byl mobil novej, byl jsem naprosto spokojenej. Takže pro změnu musím MOBILKY.CZ jenom doporučit. Co se týče druhýho úkolu, vyhlídnutej model Fujifilm FinPix F60fd jsem si detailně prohlídnul a osahal. Hodil jsem řeč s prodejcem, kterej mě utvrdil v tom, že je to opúravdu dobrá mašinka a taky jsem zjistil, že stříbrná verze je fakt hnusná. Takže nezbejvalo než zajít na KUPTETO (e-shop, kterej mimochodem vlastní můj dřívější kamarád) a objednat si foťák za nejlepší cenu na trhu (o 1500 levnější než ve fotoškodě). V pondělí jsem si foťák vyzvednul a už s ním půl tejdne vesele fotim.
Poslední věc, která tak nějak stojí za zmínku je výlet do Liberce, konkrétně do centra Babylon a jeho aquaparku. Celá věc by nebyla tak výjimečná, kdybysme přitom nevyužili speciální akce STUDENT agency. Ta tkvěla v tom, že jsme si koupili balíček za 330 korun z čehož 290 stál celodenní vstup do auqaparku. Lehce si tak spočítáte, že nás obě cesty do a z Liberce stály pouhých 40 korun... a to je při komfortu a službách, který Student agency poskytuje, opravdu dokonalá cena. Hodinka tam, pořádný koupání, procházka po Liberci a hodinka zpátky. Jednoduchý, rychlý, levný... a samotnej aquapark? Celkem dobrý. Kdybysme to tolik nepřeháněli s vířivkou, možná bysme ani celou noc nekýchali, nekašlali a nesmrkali.

A teď k opravdovýmu tématu... V pondělí, 29.6., jsem si odpoledne zašel do bytu poblíž Nádraží Hostivař pro novej fotoaparát a od tý doby jsme doslova nerozlučná dvojka. Začalo to sice všechno u tatíka (to on mi tenhle foťák doporučil, ale s cenou, která by pro nás byla moc vysoká), ale, jak už tak bývá zvykem, skončilo to zase u mě. Na internetu jsem našel model Fujifilm FinePix F60fd, kterej měl údajně stát přes 5 tisíc za necelý 3,5 tisíce. Tuhle mašinku jsem si z několika nabízených vybral hlavně proto, že má v rámci možností nejlepší poměr cena/výkon. Výkonostně se pohybuje na již zmíněný hranici 5 tisíc korun (rozlišení 12Mpix, 3 palcovej displej, 3x optickej zoom, optická stabilizace atd.) zato cena 3432 korun patří spíš mezi ty nejnižší na trhu.
Jelikož byl můj poslední foťák na dnešní poměry tak trochu muzejní kousek, nejvíc mě na tomhle novým zázraku překvapil počet režimů expozice. Vlastně mě toho překvapilo tolik, že jsem se snad poprvý uchýlil k přečtení návodu... a že to byla drsná bychle. Blbosti typu zapnutí, vypnutí, cvaknutí, vymazání nebo prohlížení fotek, to jsem uměl i předtím. Ale že mám v módu SP možnost vybírat z noční scény, ohňostroje, párty, sněhu, pláže, portrétu, muzea nebo vyhlazování tváří, to je novinka, který doteď uplně nerozumim. Dřív stačilo zamířit a cvaknout... možná bych ještě byl pro manuální režim a ruční nastavování expozice a světlosti, ale tohle už je fakt šílený, co všechno se dělá. Jenom tím lidem komplikujou život. Docela by mě zajímalo jestli někdy na oslavě opravdu nastavím režim party a budu fotit lepší fotky než dřív.
Ať už je to jakkoliv, konečně mám dojem, že jdu s dobou. Opravenej a plně funkční mobil, parádní noťas, super foťák... už jenom vyměnit tuhle šunku, na který teď píšu a mám všechno co by měl správnej student mezinárodního obchodu =) Kéž by mohli bejt stejně spokojeni všichni v mým okolí. Amen.

Na závěr ještě pár fotek pro ukázku, jak ten novej zázrak fotí.
Makro, noční režim a optimální světelný podmínky neboli labutě na Vltavě.
Fotky jsou vyfoceny v rozlišení 4000x3000, ale kvůli velikosti jsem jim všem trochu zhoršil kvalitu a dvě zmenšil.

středa, 24.6.2009

Byroměsto, byrostát, byrokracie

České úřady jsou snad největším strašákem současného svobodného podnikatele. Ale není jedinej, komu tahle slavná česká - nebo můžem říct ještě rakousko-uherská - byrokracie leze na mozek. Potkáváme se s ní například při podávání přihlášek na vejšku, při jednoduchý výměně občanky, při každoročním podávání daňovýho přiznání nebo při vyřizování reklamací. A pokaždý je to sraní...

Že žijeme ve státě ovládaným úředníky, na to už jsme si zvykli. Zvykli jsme si i na to, že když chceme něco vyřídit na úřadě, většinou se musíme uvolnit ze školy nebo z práce. Ani nemluvě o tom, že v pátek není na úřadech po úřednících ani památka. Jenže občas překvapí tahle obrovská byrokratická mašinerie i nejotrlejší jedince. Za jednoho takovýho se považuju...
Setkal jsem se s českou byrokracií mnohokrát. Nejšílenější to bylo asi při zařizování řidičáku. Nejdřív na soud pro výpis z tresního rejstříku, pak k doktorovi, v mým případě ještě k očnímu a pak zase k obecnýmu, pak teda ta jendodušší část, udělat autoškolu... a nakonec třešnička na dortu, magistrát. Tam jsem čekal tři hodiny při podání a další tři hodiny při převzetí. Ale co by člověk pro řidičák neudělal.

Dneska mě ovšem zarazilo hned několik věcí se kterejma jsem se ještě nesetkal. První, vážnější, je pokuta od městský policie. Uznávám, že je to i moje chyba, že jsem si nevšiml automatu, ale kdo na to má pořád myslet. Deset let se u vinohradských hřbitovů parkovalo zadarmo a oni si tam najednou namontujou automaty na parkování a prohlásej to za zelenou zónu. Tyhle zóny se bohužel šířej jak kobylky. Nejdřív to byla jenom Praha 1, potom Praha 2, potom i naše trojka a nakonec nám znemožnili svobodně parkovat i na Praze 7, což postihuje hlavně návštěvníky Letný. V modrých zónách "pro rezidenty" člověk nezaparkuje vůbec, v zelených a žlutých zónách si sáhne pořádně do kapsy. Určitě se o tom vedlo spousty diskuzí. Já můžu v týhle situaci říct jedinou věc "Kterej debil s tímhle nápadem proboha přišel? A to ještě v takových oblastech jako jsou Vinohrady !!". Zejtra jdu na policii, tak držte palce, aby to nebylo za body a abych nemusel těm blbečkům v aralce zaplatit měsíční plat.
Druhou jobovkou dneska byla reklamace bot. Na podzim jsem si koupil fešný botky od SKECHERS. Jedny bílý a jedny hnědý. Bylo to celkem v pohodě, ale nějak kolem maturity se mi ty bílý roztrhly. Tak jsem je vzal na Lazarskou, popsal a ukázal problémy a dostal lístek. Dneska, po víc než měsíci, jsem si pro to zkusmo šel a zažil menší šok. Po posraným měsíci mi bylo sděleno, že reklamace uznána nebyla, ať si s těma botama třeba vytřu prdel (ve slušnější formě samozřejmě). Uznávám, že jsem se jejich ochranou moc nezabejval, ale díra po straně fakt není nedostatečnou péčí... je to nekvalitní materiál. Co je ale nejdrsnější je důvod zamítnutí. Já totiž údajně nezavazoval tkaničky (měl jsem je údajně pořád zavázaný), nazouval jsem si prej boty bez pomoci lžíce a potápěl se s nima do vody. Snad to není "podle sebe soudím tebe". Pač v tom případě má ten blbeček z reklamačního asi hodně velký problémy s botama. Takže teď mám stejně poškozený boty jako před měsícem a jediná jejich rada je, abych si je nechal opravit v obuvnictví. Moje rada je trochu jiná - SKECHERS NEKUPOVAT !!

Poslední nepříjemností dneška je ještě byrokracie na poště. Mluvit o otevírací době pošty ani nemá cenu. Ale že mi dopis o přijetí z VŠE nemůže vyzvednout ani rodinnej příslušník, to mě fakt vytáčí. Komu tohle prospěje !! Takhle si budu muset udělat další výlet přes půlku Prahy, abych si mohl vystát půlhodinovou frontu a dostat jednu malinkatou obálku. Parrrráááááááda.

Občas mám dojem, že maj čeští úředníci speciální školy na vytáčení a odmítání lidí. Na jejich stresování, nasírání a hlavně, že maj školy na to, jak všechno ještě víc zamotat. Možná bude něco pravdy na tom, že by se nám žilo líp bez auta, bez příjmů, bez bot a vysokejch škol... prostě v jeskyni s mamutím masem v ruce.

pondělí, 15.6.2009

Školní rok skončil, vítězství je naše

Je tomu tak... Konečně. Po téměř půlročním stresu, učení a mučení je tu konec pomyslného školního roku. Od krásně klidnýho období kolem Vánoc, kdy se ještě nic nedělo, až do dneska, kdy už mám všechno za sebou, jsem ušel pěkně dlouhou cestu a kromě toho, že jsem o hodně chytřejší a snad i zkušenější, jsem si jistej, že mi na hlavě přibylo hned několik šedivých vlasů a spousty vrásek.

Myslím, že když řeknu, že ještě o Vánocích jsem byl v pohodě, nebudu daleko od pravdy. Tenkrát byla ještě maturita daleko a první hrozba v podobě přijímaček byla až za měsíc. Teprve začátkem února jsem si zašel na první přijímačky, zkoušky na architekturu. Dvoudenní maraton byl hodně náročnej jednak proto, že to byly moje první zkušenosti se zkouškama, jednak proto, že to trvalo jedno odpoledne a druhej den téměř deset hodin. Přesto jsem byl úspěšnej... jooo, to bylo ještě krásný a celkem klidný období.
Následovaly téměř dva měsíce klidu a až koncem března přišly další přijímačky. Tentokrát to bylo na vysokou školu umělecko-průmyslovou. To už jsem měl architekturu v kapse a šel na to hodně lhostejně. Když na to teď koukám, asi mi to bylo až příliš lhostejný. Na školu jsem se nedostal. Každopádně že to bude loterie, to bylo jasný už od začátku, takže smutek žádnej.
Začátkem dubna přišel první úder z gymplu. Maturitní slohovka byla opředená spoustou oficialit a byrokracií. Museli jsme přijít v obleku, odevzdat mobily, museli jsme psát jenom na označkovaný papíry, chodit na záchod jenom o hodinách a jeden po druhým, museli jsme odevzdat mobily, nemluvit, nechodit nikam... no prostě zbytečná šaškárna. Zvládli jsme to podle očekávání - výborně. Většina třídy dostala jedničky a tak jsme mohli spokojeně vyrazit na to opravdový učení mučení.
Zlehka jsem se začal učit už tak uprostřed dubna. Přirpavoval jsem si jednotlivý otázky, dodělával co se dalo. Začátkem května a o svaťáku už to bylo drsnější. Každej den jsem pročítal ty haldy papírů a snažil se zapamatovat si alespoň něco.První tejden to celkem šlo, ale každým dnem se to zhoršovalo a tejden před maturitou jsem měl k učení tak strašnou nechuť jakou jsem snad ještě nikdy neměl. Docela se takhle zpětně divim, že jsem z toho nezcvokatěl. Den D přišel ve čtvrtek, 21.5. Celý dopoledne jsme se potili. Italština, čeština, ZSV a nakonec angličtina. Po dvanáctý jsme tam nakráčeli s celkem dobrým pocitem. O pět minut pozdějc jsme vykráčeli s ještě lepším pocitem. Stali jsme se nejlepší formací letošních maturit. 4,4,5,6 nikdo jinej neměl.

22.5. už byla maturita za náma. Obrovskej a těžkej balvan se odvalil a my všichni jsme si dali dva tejdny volna. Pak ale začalo další nepříjemný období - období přijímaček. Pro mě konkrétně to znamenalo jeden celej tejden. V pondělí 8.6. jsem zašel na Fakultu informatiky a statistiky na VŠE, ve středu jsem si to vyzkoušel na filosofický fakultě na oboru jihovýchodní studia a náročnej tejden jsem ukončil v pátek opět na VŠE, tentokrát na Fakultě mezinárodních vztahů. Naštěstí vyšly všechyn tyto tři zkoušky na výbornou. 187/200 na VŠE FIS, 84/100 na FF UK, 252/300 na VŠE FMV. Ve čtvrtek, 18.6. bych sice měl mít ještě jednu zkoušku na FF UK, ale na tu už se mi po topm všem překvapivě nechce. Mám z čeho vybírat a to je nejdůležitější.
Nakonec jsem se rozhodl pro mezinárodní vztahy. Budu aktivně studovat dva cizí jazyky, budu mít možnost ještě dalšího, třetího, cizího jazyka a kromě toho si procvičim něco z ekonomiky, z obchodu a mezinárodních vztahů obecně. Ideální kombinace.
Když se na tenhle půlrok koukám zpětně a hlavně s obrovským úspěchem v zádech, mám opravdu pocit dobře odvedený práce. Před půlrokem jsem byl obyčejnej ustrašenej gymnazista, maturant čekající na popravu. Dneska jsem "volnej". Jsem veleúspěšnej maturant se čtyřma papírama "přijat na základě přijímacích zkoušek" a mám před sebou tři měsíce volna. Potom začnu novej život na vejšce. Když jsem si tenhle moment představoval před půl rokem, zdálo se mi to jako sen. Dneska, když se ten sen splnil, vidím zase nový překážky, který mi připraví vejška. Ale možná je to dobře... protože dokud nebudu plně spokojenej, budu pořád chtít víc. A chtít víc, snažit se víc, makat víc... to je asi jediná cesta k úspěchu. (Taková blbost na závěr. Koupil jsem si včera boty s nápisem "love and freedom". Troufám si říct, že momentálně to naprosto dokonale vystihuje můj stav.)

Nejkrásnější screen za hooodně dlouhou dobu =)





pondělí, 8.6.2009

Boj začal, kdo z koho? - aktualizováno

Dlouho očekávaná událost dorazila i k nám. Na jedné straně stojí silná vysokoškolská byrokracie, nekonečná síť univerzit a fakult. Její útočná vozba v čele s rektory a děkany používá záludné praktiky. Dlouhé testy, zaškrtávací papíry, dotěrné otázky. Jako předvoj používají důmyslný systém nepřehledných přihlášek a termínů. Na straně druhé stojím já, podporován lidmi "po celém světě" (od Japonska, přes Slovinsko až po Českou republiku). Mými zbraněmi jsou znalosti, zkušenosti, odvaha a krapet toho štěstí... a prozatím tento dlouhý boj vyhrávám.

Jako úvod do nějaký fantasmagorie celkem dobrý,ne? =) Jak už jsem tu jednou psal, pojal jsem přijímací zkoušky na vysoký školy tak trochu jinak než většina studentů, mých spolužáků i dalších. Jelikož mám s bagatelizací velice dobrý zkušenosti, rozhodl jsem se ji přenést i sem, do mýho zápisníku. Pokusím se vám stručně vysvětlit pravidla hry - jsou velice jednoduchý.
Narozdíl od úvodního odstavce bych chtěl pojmout celou věc trochu sportovnějc, konkrétně tedy fotbalovějc. Komu se to nelíbí, představte si pod pojmem "zápas" klidně zápas řeckořímský nebo - chcete-li - jako středověkej souboj s meči, případně zápas v bahně. Podle libosti...
Každý přijímačky jsou jeden zápas. Jelikož góly tu jaksi nejsou, každej zápas se bude hrát na "jeden gól". Když mě přijmou, znamená to 1:0, když mě nepříjmou, znamená to 0:1. Je tu ale ještě jedna alternativa, která je bohužel nevýhodou pouze pro mě. Pokud se na přijímačky nedostavim (což je, přiznejme si, kvůli počtu zkoušek klidně možný), znamená to kontumaci 2:0 ve prospěch školy.
Uznávám, že je to nejspíš trochu samolibý a pro plno "normálních" lidí až nepochopitelný, ale každej může mít svůj názor. Můj názor je, že se z toho musí udělat sranda. (Možná bych mluvil jinak, kdybych to už neměl v kapse, ale to už jsou jenom spekulace =)

Jestli pravidelně sledujete tenhlecten zápisník, určitě víte jak se skóre má. Jelikož jsem v početní nevýhodě, přidám si náskok "jednoho gólu" za veleúspěšně složenou maturitu. Zbytek už je podle výš uvedených pravidel.

SEZÓNA 2008/2009
Filip1 - 0FA ČVUT

První zápas byl výjimečně náročný. Nejenom proto, že byl první a já byl naprosto nezkušený co se týče učení a stresu, ale taky proto, že zkoušky trvaly dva dny. První den jsme pět hodin kreslili, druhý den jsme dělali tři hodiny písemný testy. Z matiky, z deskripce, z všeobecnýho přehledu a z přírodovědnýho základu. Nakonec došlo i na ústní pohovor, kde ovšem soupeř neměl šanci. Výhra nebyl hladká, ale s přehledem - 84 bodů.

Filip0 - 1VŠUP

Do druhýho souboje jsem už šel posílenej vědomím, že jsem ten první zvládnul a to mi paradoxně možná spíš uškodilo. Přistoupil jsem k tomu až moc laxně. I když si myslím, že jsem jim odevzdal poměrně slušný portfolio a na místě jsem taky nenačmáral úplný blbosti, na postup do druhýho kola to nestačilo. No ale 9% šance stejně moc naděje nenabízela... takže zklamání až zas tak velký nebylo.

Filip1 - 0maturita

Třetí zápas byl ten nejnáročnější a taky jedinej, kterej jsem musel za každou cenu vyhrát. Připravoval jsem se na něj pasivně asi tři tejdny a aktivně asi tak tejden, možná tejden a půl. A tato příprava se ukázala bejt velice potřebnou. Uznávám, že jsem měl i trochu toho štěstí na otázky, ale znalosti tam byly. Čekalo se, že projdu, ale že za čtyři. To je jak kdyby Chelsea vyhrála nad Man.United 4:0 =)

Filip1 - 0VŠE FIS

Tento zápas jsem svedl s vysokoškolskou byrokracií v pondělí, 8.6. Přes víkend jsem si udělal pár testů, aby se neřeklo a kolem dvanáctý hodiny jsem vyrazil. Opět mi posloužilo odlehčení atmosféry a tak jsem příjemně pokecal s kolegou vedle mě, trochu jsme zavtipkovali na účet ostatních studentů a šli psát. Výsledek je skvělej - 95 z matiky, 92 z ajiny. Dohromady 187 z 200. VŠE pokořena.

Filip1 - 0FF UK
Balkán

Přestože jsem hrál na úplně cizím hřišti a navíc jsem ani nebyl pořádně připraven, povedlo se to. Srbsko, Chorvatsko ani další balkánský země po mě naštěstí nikdo nechtěl a tak jsem mohl předvést co všechno vím o Slovinsku. Uznávám, že i tady jsou moje znalosti dost děravý, ale na přijetí to zjevně stačí. Celkový skóre 84 ze 100 sice není žádnej zázrak, ale vzhledem k tomu,že se na tento obor pravidelně hlásí míň lidí než berou, důležitý bylo překročit hranici 50 bodů.

Filip1 - 0VŠE FMV

Nejtěžší, nejdelší a nejdůležitější souboj, kterej jsem kdy odvedl. Mé druhé působení na vysoké škole ekonomické sice nebylo tak úspěšné jako to první, přesto jsem vyhrál. V prvním zápase jsem získal 93,5% všech bodů, tentokrát to bylo přesně 84%. Přesto to byly body cennější. Jejich tajná zbraň v podobě italštiny zabrala prakticky dokonale, ovšem moje znalosti matiky a angličtiny se za tu dobu ještě o něco zlepšily. Celkově jsem těmito dvěma předměty získal 190 z 200 bodů. Ze zbylých 100 jsem pak získal 62 bodů - i to je však v italštině úspěch. Celkový skóre 252 znamenalo jediný - "přijat na základě přijímací zkoušky".

Filip0 - 2FF UK
Italianistika

Co k tomu říct? Vítězství bylo jasný, takže nebylo třeba dál bojovat. Na Fildě už jsem sice byl, ale číst a učit se další literaturu se mi fakt nechtělo. Tak jsem se na to prostě vyprd. Jenom škoda, že jsem si dal tak blbý pravidla a je to kontumačně 0- 2.

5 - 3

čtvrtek, 4.6.2009

Prázdniny s hořkosladkou příchutí

Maturitu jsem udělal, úspěch jsem zapil a už už si začal užívat nejdelší prázdniny v životě. Od konce května do konce září se můžu flákat a dělat si v rámci možností cokoliv. Jenže kdo říká, že to jsou čtyři měsíce volna, tak úplně pravdu nemá. Když se totiž ukončí jedna škola, chce to pokračovat na další... a tam mě jen tak někdo nevezme.

Skvělej pocit z dobře odvedený práce pomalu doznívá a na řadu přichází další překážka. Jestliže květen byl měsíc učení a hlavně pak maturity, červen bych mohl směle označit za měsíc přijímaček... ikdyž uznávám, že po 18. červnu už bude opravdový labůžo. Do tý doby, ale krapítek dusno.
Není to sice takový terno jako maturita - kterou jsem prostě udělat musel - ale stejně je to trochu nepříjemný. Abych tu ale zbytečně nezdržoval... Nejhorší bude příští tejden. Začínám hned v pondělí 8.6., kdy si vyzkouším jaký to je na VŠE FIS. Jdu tam sice až na 13h, ale stejně je to nepříjemný... no ale zase výhoda na pátek, ikdyž to bych předbíhal. O dva dny pozdějc, ve středu, mám pro změnu filosofickou fakultu na UK, konkrétně se jedná o jihovýchodoevropský studia (Slovinsko, Chorvatsko, prostě Balkán). To by snad mělo bejt takový trochu domácí prostředí, ale čtivo na to stejně musí bejt přečtený, takže se tu rýsuje menší problem. Další, třetí v pořadí je opět VŠE, tentokrát mezinárodní vztahy (FMV). To už bude trochu důležitější, pač tam bych fakt chtěl. Naštěstí, jak už jsem psal, budu mít nějaký zkušenosti z pondělka, ale k matice a angličtině přibyde ještě italština. No určitě to bude sranda... teď si říkám, zlátá jistota na architektuře =) Tím ten šílenej tejden každopádně skončí. Pak už mám jenom poslední zkoušku, pro změnu zase na fildě. To půjde o italianistiku, kterou bych taky docela chtěl... ale bůhví jestli načtu tolik knížek. No nebudem předbíhat... času ještě celkem dost.
Po 18.6. už to bude pohoda. Víkendová voda, několikadenní cyklovýlet, práce, stanování, festivaly atd atd. Jde jenom o to přežít tu hořkou chvilku, abych pak mohl vychutnávat sladkou příchuť pomaturitních prázdnin. Držte mi palce...

pátek, 23.5.2009

Za čtyři vole, co ty?

Jsou tomu přesně tři týdny, co jsem sem naposledy něco připsal. Troufám si říct, že se mi od tý doby hlava zvětšila přibližně 2,15krát, zestárnul jsem alespoň o tři roky a možná se mi objevily i první šedivý vlasy. Pod očima se mi každým dnem objevovaly čím dál větší černý skvrny a mými rukami prošlo minimálně tak 600 stránek učiva.
Udělal jsem maturitu !!

Říkat, že jsem pilně studoval celý tři tejdny před maturitou by bylo hodně ... jak bych to řekl správně česky... hyperboloidní. Něco málo jsem ale přecejenom dělal. Každej den jsem si něco zpracoval, každej den jsem se něco naučil. Plán byl jasnej, tejden na každej předmět, svaťák na opakování. Asi nikoho nepřekvapí, že takovej plán šel celkem brzo do kytek. Začal jsem o tejden pozdějc, než jsem chtěl. Angličtinu jsem sice zmáknul za dva dny, ale to bylo tak jediný. Ani češtinu, ani ZSV jsem za tejden nestihnul, při rychlosti občas 3, občas 4 otázek za den mi to každý zabralo asi tejden a půl. O italštině ani nemluvím... na tu jsem si nechal tři dny a místo učení jsem je proflákal - tu jsem pak musel dodělávat o svaťáku a dokonce v maturitním tejdnu.
Pět dní před maturitou jsem nakonec přecejenom všechno důležitý dodělal... přečetl a naučil jsem se alespoň něco základního, co by mělo postačit na čtyřky. Až do posledního víkendu před maturitou jsem tomu věnoval tak jednu, dvě hodinky denně, obvykle někdy pozdě v noci mezi jedenáctou a jednou. Pořádný učení začalo teprve v maturitním tejdnu. V pondělí jsem si k tomu po oficiálním začátku sednul v jedenáct a prakticky v jednom kuse se učil češtinu až do osmi večer. V úterý jsem se byl zase kouknout na ranní zkoušení a sednul si k ZSV ve dvě. Vydržel jsem u toho do jedenácti s tím, že jsem si musel nechat filosofii ještě na středu. Ve středu jsem dodělal filosofii na takovou úroveň, že jsem se na tu maturitu začal těšit a šel spát v deset (!!!) - rekord na několik let dopředu i dozadu. Vyspal jsem se překvapivě dobře, ale vstávání v šest a stres v žaludku mi ranní snídani docela znepříjemnily. Pořád jsem na tom byl ale docela dobře - slyšel jsem, že holky i zvracely a naspaly třeba jenom půl hodiny.

Samotnej maturitní den nebyl i přes všechna očekávání až zas tak strašnej. Ráno jsem se vzbudil celkem vyspátej, jel jsem busem do školy, tam se trochu nadlábnul, než se půjde na věc a počkal na ostatní. Po prvním předmětu už to byla pohodička. Když jsem si v italštině vytáhnul region severní Itálie, chvilku jsem zaváhal, že nechci Sicílii, ale pak mi došlo, že se po mě chce Friuli Venezia-Giulia... joooo, to jsem si zase dal velice rád. Tak jsem mu to tam sepsal na stránčičku a půl a hezky všechno převykládal, přesně jako v úterý, dva dny předem, v kabinetu. Po jedenácti minutách mi došla řeč a už už jsem chtěl panikařit, když se ozvala přísedící s tím, že jí to stačí, že jsem to téma naprosto vyčerpal. Moje první maturitní zkouška skončila brilantně za čas "té mínus 4 minuty".
Pak přišlo to nejtěžší, čeština. Tam jsem si sice byl docela jistej v mluvnici a navíc mě zezadu kryla jednička ze slohovky, ale v dnešním světě si člověk nemůže bejt jistej ničím. Vytáhnul jsem si dvanáctku a doufal, že to ta ženská zamíchala. Bohužel, nezamíchala... "Ale ano, jsou to Ruchovci, Filipe"... tak zněly její první slova v ten den jako odpověď na moje "Doufám, že to nejsou Ruchovci a Lumírovci". No co se dá dělat... Bára to zmákla na jedničku, Franta taky... tak jsem si začal sepisovat osnovu. O odborným stylu jsem v hlavě něco našel, literatura byla horší. Těch pět autorů ví každej blb, ale dvě díla ke každýmu jsou docela málo na 15 minut. Nakonec jsme to spolu nějak odkoktali, zmínili i něco navíc, co bych sám v životě neřekl, projeli mluvnici a skončili. Pocit? Odmaturuju určitě, ale žádná sláva to nebude.
Třetí na řadě bylo ZSV. Den předtím jsem se učil filosofii, takže jsem ani tak strach neměl. Transformace ekonomiky v roce 89, makroekonomický ukazatelé a EU ale taky nevypadalo špatně. Hezky podle osnovy jsem si to všechno sepsal, popsal, dopsal... bylo jasný, že tohle nějak zmáknu. Začal jsem mluvit a snažil se u toho vypadat chytře a jakože mám letitý zkušenosti v ekonomickým prostředí. Všehcno šlo hladce a až na státní dluh kolem 20% (ve skutečnosti už je na 30%) jsem nespletl nic. Tohle nemohlo bejt horší než na dvojku. Splněno
Poslední zkouška mě čekala z angličtiny, ale to už byl spíš takovej přátelskej pokec s třídní. Jediný téma, co jsem fakt nechtěl byly frázový slovesa a s nima spojený House And Home. Když jsem ty desky s nápisem House And Home viděl, na chvilku jsem nad svejma, troufám si říct nadprůměrnejma, znalostma v tomhle oboru zapochyboval. Nebyl ale důvod... frázový slovesa byly velice zjednodušený, takže jsem v nich udělal jedinou chybičku, mluvit o typech bydlení a mým vlastním domě a čtvrti už pak nebyl naprosto žádnej problem. Maturita byla touhle příjemnou čtvrthodinkou ukončena.

Bylo jasný, že jsem to udělal, odhadoval jsem to tak na 1,2,3,1... což by nebylo vůbec špatný. V o to větším šoku jsem byl před komisí, když mi oznámila, že moje maturita se nese v jednom jediným hodnocení: VÝBORNÝ. Ten šok trval ještě několik minut a já nestačil zírat. Jelikož jsme byli na řadě ve čtvrtek, pomalu se do školy začal sbíhat i zbytek třídy, všichni ohromeni naší ranní formací. Tom to dal za 4, já to dal za 4, Milan to dal za 5 a Eliška za 6. Byli jsme tak nejlepší směna naší třídy i celýho tejdne. A užívali jsme si to pořádně =) Večer jsme to šli zajíst a zapít a druhej den si zašli naposledy do naší - teď už milovaný - školy. Bylo to hezkejch 8 let, většina našeho školního života, skoro půlka našeho celýho života. Chodili jsme do tý hnusný krychle, srali se s písemkama, s domácíma úkolama a občas nepříjemnejma profesorama, abysme nakonec odešli s maturitním papírem v ruce. Říká se, že člověk nakonec vidí jenom to dobrý... jenže jak jinak se dá koukat skrz růžový brejle v podobě vysvědčení, který hlásá "Filip Vostrý, z českého jazyka-výborný, z angl.jazyka-výborný, z italského jazyka-výborný, ze základů společenských věd-výborný". Nehledě na to to ale stejně byly ty nejlepší roky mýho života.

pátek, 1.5.2009

Za úspěchy se plati... občas celkem dost

Jooo, poslední dny byly celkem zajímavý. Kromě neustálýho nudnýho učení, který je asi před maturitou nezbytný, to bylo jeden den nahoru, jinej zase dolu. Můžu bejt jedině rád, že těch nahoru bylo víc a hlavně byly důležitější... ikdyž prachy jsou dneska taky důležitý =)

Nadpis, kterej jsem si tentokrát opět půjčil odjinud (ale nevim kdo to říkal) krásně reprezentuje většinu věcí, který se mi v poslední době staly. Nejdřív nahoru, pak dolu, pak nahoru, pak dolu a nakonec zaplať. Dneska to bude trochu kratší.
Tenhle tejden začal opravdu hezky. V pondělí jsme si napsali písemku z italštiny (která nakonec dopadla na 1-) a fyziku mám i přes nejasný známky taky ukončenou za jedna. No a abych nebyl málo šprt, hned v úterý jsem měl další dva předměty a oba ukončený za jedna (přitom na pololetí jsem měl z it. konverzace 3 a z DG 2). No a aby těch úspěchů ještě pořád nebylo málo, ve středu jsem se dozvěděl novinku nejdůležitější. Z maturitní slohovky jsem dostal jedničku... takže dvanáctina maturity úspěšně hotová =D
Následující "špatný" období je oproti těm školním úspěchům minimální. Špatná koncentrace, naprostá nechuť k učení, bolest hlavy... středeční večer opravdu nebyl jeden z nejpovedenějších a tak jsem se v podstatě ani nic nenaučil, ani neudělal nic pro sebe. Úplně ztracenej večer. Snad ale jeden z mála. Nechuť k učení je hlavně před maturitou hodně blbá "nemoc".
Byla to ale opravdu malá šmouha na celkovým úspěchu tohohle tejdne. Ve čtvrtek po škole jsem si totiž po delší době zase jednou udělal radost. Po dlouhým a úmorným procházení většiny sportovních obchodů kolem Václaváku a v Palládiu jsme s poslední nadějí zamířili do Novýho Smíchova, kde je na můj vkus jeden z nejlíp vybavených A3 sportů. A tam jsem konečně narazil na něco, co je k sehnání hodně hodně těžko - nový botky na fočus. Problém je už jenom to sehnat turfy (tzn. kopačky na umělou trávu) (30%), ale sehnat ještě nějaký takový aby se mi líbily (10%) a nakonec ještě aby byly bílo-modrý (5%), to je fakt úspěch. Takže naprostá spokojenost... kor když byly jenom za 1090 korun.
No a pak přišel jeden hodně velkej šok. Jelikož mi ve středu došla barva v tiskárně, potřeboval jsem hodně rychle někde sehnat novou tiskárnu. Když už jsme byli v Novým Smíchově, skočili jsme ještě do DATARTu, což jsem pozdějc zjistil, že byla velká chyba. Nová kazeta do mý tiskárny na sobě totiž měla cenovku 1849 korun. Musel jsem se na tu cenovku kouknout ještě dvakrát, protože jsme tý ceně vůbec nechtěl věřit. Nakonec, jelikož jsem měl fakt potřebu, jsem tu náplň sice koupil, ale nadával jsem ještě půl hodiny. Druhej den jsem se dozvěděl, že DATART patří k nejdražším obchodům elektroniky a teď jsem si ještě zjišťoval, že na trhu jsou náplně i o tisícovku levnější. Nejsou sice originální z HPčka, ale k čemu mi tam ta nálepka HP je? No každopádně mi to dost pokazilo radost z bot. Peníze sice nejsou všechno, ale takhle okrádat chudáky co se v oboru vůebc neorientujou (mě), to už je fakt šílený. Sakra, to mě zase jednou namíchli... takže do DATARTu už nikdy !!

Slovní hodnocení mé slohovky:
Reportáž, ve které autor přesvědčivě zachytil své zážitky z Japonska, má velmi dobrou stylistickou úroveň. Líčení atmosféry a popisy pomětihodností střídá vtipnými glosami. Místy hovorová čeština odpovídá zvolenému útvaru. Text obsahuje několik interpunkčních chyb, které jsou vzhledem k délce práce irelevantní.

úterý, 21.4.2009

Učení - mučení, vede k sebevraždě

Přestože tomuto nadpisu uplně nerozumím, zdá se mi být celkem výstižný. Myslím, že učení, mučení a sebevražda do jedný věty určitě patří. Učení, láska, fotbal, vedro... to jest naopak ve stručnosti můj život za poslední dva, tři tejdny a nejspíš i bude další měsíc. A doufejme, že přesně za měsíc touhle dobou budu totálně namol a budu se radostně usmívat na celej svět... svět, kterej už nikdy nebude stejnej.

Po necelým měsíci se opět ozývám s takovým "deníčkem" toho, jak v poslední době žiju. Úvodní nadpis je, hlavně kvůli tý sebevraždě, tak trochu nadsázka, ale rozhodně to neberte jakože obhajuju učení. Ba naopak. Do maturity zbývá ještě měsíc a já už mám plný zuby všech těch papírů, seznamů otázek, výpisků a profesorů, kteří hrozej, že se třetí květnovej tejden pořádně zapotíme. Touhle větou jsem taky tak nějak naznačil, kdy mě celej ten cirkus zvanej maturita čeká. Mám to přesně za měsíc, 21.května... první otázku si tahám v 8:15 a mluvit začínám v půl devátý. To mi příjde celkově dost pohodový. Mnoho lidí se sice čtvrtka bálo jako čert kříže, ale mě to příjde velice praktický. Nejen, že mám tři dny navíc na intenzivní učení - a že teda intenzivní fakt bude. Mám to navíc i všechno jedním vrzem. Dopoledne zmáknu italštinu, češtinu, zsv a ajinu, potom si snad spokojeně zajdu na nějakej oběd, odpoledne se kouknu, jak se potí naše poslední trojka potičů a potom už jenom oficiální zakončení a lííííííh. Všechno to zmáknu během jednoho dne a odpadnou tak i vysoký náklady na každodenní vožíračku, kterou budou absolvovat někteří, kteří odmatarujou už v pondělí. Původně jsem si teda ke čtvrtku přál ještě odpoledne, pač ráno mi to moc nemyslí, ale myslím, že do půl devátý už budu docela v pohodě. Bůhví jestli ten den vůbec půjdu spát nebo jestli se třeba nevzbudím v pět ráno s nervama na dranc.
No a tak, jelikož to mám už za čtyři tejdny, pilně se doma učím, snažím se každej den udělat alespoň něco, naučit se alespoň nějaký otázky. Zároveň se snažím rozšířit mozkovou kapacitou tím, že vyhazuju jakýkoliv poznatky o fyzice nebo dějepisu ven. Kéž by to šlo udělat jak u počítače... DELETE. Angličtinu už mám zdárně za sebou, u češtiny jsem na začátku, zbylý dva předměty mě čekaj. Tak držte palce, aby mi ta vůle k učení vydržela.

Abyste mě ale nemuseli tak moc litovat, není tu samozřejmě jenom učení. Život je sice svině, ale občas dokáže potěšit. Největší radost mi poslední dobou dělá hned několik věcí. Hlavní z nich je samozřejmě moje holka, Lucka, pak je tu fotbal a nakonec i to krásný počasí. To sice trochu kazí moje snahy o učení, ale ruku na srdce, koho by hezký počasí nepotěšilo. Co se týče Lucky, tady se radši nebudu pouštět do detailů... myslím, že bohatě postačí, když řeknu že se těším na každý setkání a každou chvilku s ní si užívám naplno a naprosto zapomínám na povinnosti spojený se školou - jelikož to jsou momentálně moje jediný povinnosti. O čem bych se ale rozhodně mohl trochu rozepsat je fotbal.
Nejde tu jenom o Chelsea - i když ta mi v poslední době taky dělá radost. Tentokrát jde především o T-lamu. Když si pomyslím, že jsem s tím chtěl v létě 2008 seknout, uplně mě zamrazí v zádech. Udělal jsem dobře, že jsem si to nakonec rozmyslel a nadále pokračoval v hraní víkendovýho fotbálku. T-lama byla v loňský sezóně druhej nejhorší tým z 12ti člené tabulky 3. ligy a se dvěma výhrama za celej ročník jsme si připadali opravdu jako největší nekopové a blbci. Letos se ovšem karta zásadně obrátila. 3. liga se rozdělila na A a B a přibylo plno nových týmů, včetně těch, které sestoupily z dvojky. Většinou bohužel kvůli tomu, že se moc nescházeli. No a s nováčkama v soutěži jsme si vedli překvapivě dobře. Podzimní bilance 5-3-3 sice není žádnej skvost, ale i těch pět výher člověku udělá radost a dá mu důvod proč v tom snažení pokračovat. Na jaře jsme tak začali z 5. místa (z 12 týmů) a světe div se, forma jak to tak vypadá ještě vzrostla (nebo se k nám přidali lepší lidi z hanspaulky). Na jaře jsme sehráli výhry 4:0, 6:0 a 4:3 s jedním z nejlepších týmů ligy (momentálně druhým) a 12 bodíků se tak vesele valilo na náš účet, který tak v současný době čítá 27 bodů ze 14 zápasů. Bilance se pozměnila na 8-3-3, což už je myslím partu nekopů docela dobrý a tak na sebe nenechalo čekat i větší nadšení do zápasů a těšení se na každej víkend (dřív to byl spíš strach kolik dostanem tentokrát).
Na první pohled to navíc vypadá, že jsme si s rostoucí formou pořídili i lepší dresy, ale situace se má tak, že jsme se o nich začali bavit už uprostřed podzimního období. Bohužel komunikace je jako obvykle v takovým počtu dost problematická a tak jsme ve zbrusu nových dresech nastoupili až do třetího zápasu jarní sezóny. A hned jsme je pokřtili senzační výhrou nad již zmíněným 2. týmem tabulky, Hodkovičkama United. A tak se těším na další víkend a už už chci vyběhnout na hřiště v krásným novým dresu vstříc další výhře (snad)...

čtvrtek, 2.4.2009

Architekt ano, designér NE !!

Nejspíš se budu opakovat, ale snad to nevadí. Kdo mě sleduje už delší dobu, zajisté pochopil výstižný nadpis. I těm bystřejším ale mohlo uniknout, že k tomu dojde už tohle úterý. A výsledek je myslím víc než jasnej. Ano, byl jsem poražen. Ale vyhráli jenom jednu bitvu ;-) celkový stav série je 1:1 a můžu s potěšením říct, že esa v jejich rukávech jsou už vyčerpaný. Teď je řada na mně. Uniklo někomu, že je řeč o vysokých školách v Praze?

Psal se poslední den březnový léta páně dvoutisícíhodeváteho. V šest hodin ráno, kdy normální lidé, i školáci, ještě povětšinou spí, se zvedám z postele a ještě napůl malátnej se potácím směrem na záchod. Po spláchnutí dojdu podobným stylem do koupelny, opláchnu si obličej a pomalu ale jistě se přecejenom probouzím. Tak nějak začaly moje druhý přijímačky na vysokou školu v životě. Nevím jestli to dělaj ty školy schválně, ale vypadá to spíš jako hon na studenty než za nejlepšími studijními a uměleckými výsledky. U architektury to ještě jakžtakž chápu, ale proč si sakra zrovna umělci musej dát začátek přijímaček na půl sedmou, to fakt nepochopím.
Ze všech škol, na který jsem poslal přihlášku je právě VŠUP onou "nejprestižnější, nejlepší, nejpohodovější a zároveň s nejpekelnějšíma přijímačkama". Mnohokrát jsem o přihlášce mluvil spíš jako o vsazeným tiketu do loterie. A popravdě řečeno, o moc větší šance než vyhrát jackpot v Sazce jsem neměl. Bohužel, stejně jako že jsem nikdy nic nevyhrál, ani na VŠUP jsem se nedostal. Z odhadovanýho počtu asi 30ti lidí, kteří se se mnou snažili ztvárnit jarní zahradu, jarní depresi a jarní logo, se do druhýho kola protáhlo pouhých 6 osob!! Vyzvednul jsem si odpoledne svoje výtvory (který vám sem mimochodem přiložím) a odkráčel trochu posmutněle domu. Na jednu stranu si říkám, že by nebylo špatný postoupit dál, ale když si představím, jak budou neskutečně nasraný ti, který vyhoděj v druhým kole, tak jsem za to vyhození docela rád. No, rád je možná trochu silný slovo, ale rozhodně to moje zklamání trochu zjemňuje.
S několikadenním odstupem si říkám, že se vlastně nic neděje. Architektura nadále vesele čeká (dokonce už mi přišla i pozvánka na zápis a nabídka koleje) a koneckoncu na VŠUP to můžu zkusit i příští rok. No a v neposlední řadě jsou tu ještě čtyři přihlášky. Na FMV a FIS VŠE a na italianistiku a jihovýchodoevropský studia na FF UK. Takže pohoda, tabáček. A jak jsem psal nahoře, válka ještě zdaleka neskončila =)

Na závěr tohohle kratšího příspěvku přikládám díla, který jsem sebou na VŠUP vzal. Můžete sami posoudit, jestli jsou vážně tak špatný (ikdyž já vlastně nevím jestli se jim nelíbily tyhle věci nebo věci, který jsem nakreslil na místě - a že se mi ty jarní témata fakt nelíbily). Svoje postřehy a připomínky můžete napsat psát do Guestbooku. Dík.


K tomu jsem přidal ještě šest stránek. Tyhle, Ustavnielitu, Arpen, jeho knihovnu, stránky klanu a první Adeliny stránky. Pokud máte potřebu hodnotit, vyvarujte se prosím urážek. Nejsem profík, ba ani student umělecký školy.

pátek, 13.3.2009

Začínající hospodyňka, kuchař

Přestože je "pátek třináctýho", dnešní den se až na menší výjimky celkem povedl. No a tak jsem se rozhodl informovat vás o svým progresivním vztahu k vaření, pečení, smažení... a celkově k vytváření jídla. Není to ale jenom o jídle... díky týdnu života v osamocení (jojo, jsem chudák, politujte mě =) se ze mě stala i šikovná hospodyňka. Říká se "sám si vařim, sám si peru, že se na to nevyseru" - s tím jsem se během toho týdne docela sžil =).

Kdo to nepochytil nebo mě nezná, všechny následující záležitosti, který tu budu popisovat, se udály během týdne kdy jsem byl sám svým pánem. Tedy 28.2. - 9.3. Během těchto téměř desíti dnů jsem si teda nepral ani nežehlil... tak aktivní jsem zase nebyl. Ale zato jsem si poctivě vařil, nakupoval a samozřejmě - oproti normálu - enormně uklízel.
Velice brzy po odjezdu matky jsem zjistil, že se nádobí samo ani neumyje, ani nevysuší, ani neuklidí zpátky do poliček. To byl první a zdaleka ne první "šok". Potom jsem ještě zjistil, že když se nechá nádobí uschnout samovolně v odkapávači (což většina puberťáků preferuje), na příborech se nevyhnutelně vytvořej poměrně ošklivý skvrny, který můžou i zkazit chuť k jídlu. Nezbylo tedy než nedlouho po umytí nádobí ještě otřít a rovnou uložit. S tímto úkolem jsem se tedy porval celkem dobře. Pak přišlo na řadu jídlo. Člověk musí jíst, ale samo to jídlo do špajzu nenaskáče. Takže opět nezbývalo než se chopit iniciativy (nikdo jinej tu holt nebyl) a zajet si do Billy na menší nákup. Tahle "disciplína" se mi docela líbila. Asi to bude tím, že jsem měl prakticky neomezený finance. No a aby těch základních domácích prací nebylo málo, rozhodně neexistuje, aby se v kuchyni alespoň jednou denně nebo obden nezametlo. Člověka až překvapí co všechno se v kuchyni válí po zemi... pokud jíte, mír s vámi. Nakonec, pokud tedy vyloučíme praní a žehlení, zbývá celej byteček ještě uklidit. Přes tejden si sice vystačím s už zmíněným zametením, ale o víkendu je třeba udělat pořádnou čistku. Zamést celej byt, vyluxovat všechno co se nedá zamést, pořádne vyluxovat koberec před televizí, setřít alespoň nějakej základní prach, zalejt kytky, umejt dřezy, umejt koupelnu, umejt záchod, vyměnit ručníky atd. atd. Přesto, že svoji činnost během toho týdne a především během víkendu nepovažuju za práci hodnou 100% hospodyňky, myslím, že toho bylo hodně. A třeba to bude v budoucnu fungovat jako ve škole. Člověk se naučí 100%, aby mu alespoň těch 20% zůstalo. Myslím a hlavně doufám, že hory nádobí až k nástěnným skříním už u nás neuvidíte.

Tím jsem ale vyčepral jenom polovinu věcí, o kterých jsem se zminoval na začátku. A myslím, že tu polovinu nudnější. Když jsem měl hezky uklizeno a nakoupíno, bylo zapotřebí si i na něčem pochutnat. Jíst cereálie, housky se šunkou nebo si usmažit vajíčka, to je pro amatéry =). Přestože jsem se i k takovým kouskům "snížil", je tu pár jídel, se kterejma jsem si docela hezky vyhrál. Nebejt moji nekonečný lenosti a každodenního vstávání ve 14h odpoledne, mohlo toho bejt daleko víc.
Začal jsem zlehka. Uvařil jsem těstoviny (to umí každej) a pokusil se vytvořil pravou italskou omáčku Carbonara... teda... spíš pravou podle mých chuťových buněk. Recept? Co to je? =) Celej úkol se mi zdál tak jednoduchej, že jsem se ani neobtěžoval zajít si na internet a mrknout na recept. Možná jsem v přípravě nějakou maličkost zanedbal, ale důležitý je, že výsledek stál za to. Jemně opečená slaninka, trochu nadrobno nakrájený cibulky, nějaký to šikovný koření a hlavně krémová smetana (mimochodem můžu vřele doporučit Cremefine). No labůžo =)
Druhým mým kuchařským počinem bylo pro změnu pečení. Moc se ale netěšte... nejedná se o žádnej zázrak. Vzal jsem prostě krabici "Perník" od Vitany a smíchal to s tím, co píšou na obalu =) Potom jsem to strčil do trouby, upekl a nakonec namazal marmeládou. Bylo to rychlý, levný a hlavně dobrý. No a já měl co jíst skoro dva dny =) Přesto jsem pořídil pár fotek. To pro ty, kteří nevěří, že umím smíchat obsahu sáčku se základníma ingrediencema jakejma jsou mouka, vejce a voda.
Třetí kulinářskej kousek už byl ale trochu lepší. Celkem dlouho jsem držel v hlavě myšlenku zapečených těstovin a kdy jindy než o prázdninách je to vhodný vyzkoušet. Postupoval jsem prakticky stejně jako u omáčky Carbonara, ale přidal jsem trochu sýra. No bůhví jak to původně mělo bejt. Každopádně jsem to dal všechno hezky naložený do pekáče zapejkat a s výsledkem jsme byli víc než spokojeni. A fotky snad jenom dokazujou, že to bylo fakt mňamózní.
Čtvrtej a poslední kousek, kterej jsem vyzkoušel je taky poměrně jednoduchej, ale hlavně vyzkoušenej. Dělal jsem to sice už před několika lety, ale pořád si moc dobře pamatuju, jak na párečky v těstě. Na bramborový těsto samozřejmě posloužil pytlík se suchou směsí (jak jinak u puberťáka) no a párky opravdu není problém uvařit. No a výsledek... jak jinak než vynikající. Uznávám, ž eto nebylo kdovíjak zdravý jídlo, ale na to sere pes (s prominutím).
Kromě těchto čtyř zajímavějších počinů jsem samozřejmě dělal i další menší blbosti typu vajíčka, smažák, pečený brambory a tak... celkově sečteno a podtrženo, v dalším životě chci bejt kuchař =).

sobota, 28.2.2009

Radosti maturantova života

Jsou tomu ani ne dva týdny co jsem sem naposledy něco napsal a přesto se za tu dobu v mým životě odehrálo hned několik důležitých věcí, z nichž některý mi můžou dokonce ovlinit zbytek života. Nejvíc mi v paměti uvízne večer a následující noc, který už se bohužel nebudou nikdy opakovat. Pojmenoval jsem to radosti, tak radostně... není to všechno o škole =)

Je poslední únor pro mě tak výjímečnýho roku 2009. Když se ohlídnu zpátky na poslední dva týdny, napočítám asi čtyři, pět věcí, který jsem v životě udělal poprvý a řekněme tak jednu, dvě, který jsem zároveň udělal i naposled. Začnu kde jsem skončil, u maturitního plesu.

V úterý jsem se loučil s přáním, abysme ples i after party přežili. Oboje jsme vskutku přežili... ale my jsme nejen přežili, my jsme na našem plese doslova triumfovali. Možná to znáte. Nástup prcků a oficiální předtančení Lucerny, nudaaaa. Nástup maturantů, rozdávání dárků třídním a sbírání peněz, o dost lepšíííí. Maturitní předtančení, naprosto nejlepší, a nakonec after párty, orgasmus =D Přesně tak to vypadalo 18.2.2009 v Lucerně. Svůj jedinej, první a zároveň poslední maturitní ples, jsem si užil fakt naplno. Ať už šlo o zkoušení před začátkem nebo o nastupování, předtančení a vlastně i tancování s rodičema, myslím, že se to skutečně povedlo. Kromě skvělýho pocitu z potlesku (díky našemu, troufám si říct, nejlepšímu předtančení ze všech tříd) mě v tom utvrzují i čísla. Konkrétně se jedná o něco přes 15 000,- Kč, který jsme vybrali od rodičů, profesorů a jiných hostů (nutno podotknout, že i v tomhle jsme byli nejlepší =). Na after party už jsme pak byli všichni tak trochu grogy, ale i tak jsme si to užili. Celkově fakt povedenej večer... hned bych si to dal znova.

Po maturitním plese nastalo trochu klidnější období, říkejme tomu klid po bouři. Sem tam nějaká písemka, trochu zkoušení, biflování dalších blbostí, který nikdy nepoužiju, a až do konce tohohle týdne celkově pohoda. No a tenhle pátek (včera) to teprve začalo bejt opět zajímavý.
Kdo čte můj zápisník pravidelně, určitě chápe, proč je pro mě pátek, 27.2., tak důležitej. Pro ostatní připomenu, že jsem se v tento den měl dozvědět, jak to vypadá s mým budoucím možným studiem na Fakultě architektury ČVUT. Ve čtvrtek v noci jsem byl jako obvykle na internetu a tak, když se hodinky přehouply přes půlnoc, rozhodl jsem se vyzkoušet přihláškovej systém ČVUT. Zadal jsem číslo přihlášky a po naběhnutí stránky jsem na to pět minut jenom čuměl. Na světle modrým pozadí bylo černě napsaný "Přijat na základě přijímací zkoušky". Přiznám se, že jsem tak trochu sebejistě věřil už dřív, že se tam s těma 84 bodama dostanu, ale jistota je skvělá věc a přecejenom Fakulta architektury není žádnej kurnik. Měl jsem z toho velkou radost, kterou mám doteď. Ikdybych tam nešel, jistotu mám!! A s tou se jde na maturitu o poznání líp.

Druhej den, defacto ale pořád ten samej, už na mě ale čekaly jiný zajímavý povinnosti. Ráno jsem si zpestřil odvozem matky na letiště (letěla do Japonska), potom hodinová cesta zpátky do školy a ze školy rovnou do Holešovic, navštívit TESLA Arenu. Hledání zákaznickýho centra, pro někoho nejspíš rutina, se pro mě stalo celkem zajímavou hrou na kočku a myš =D. Obešel jsem celej stadion a když už jsem skoro zoufal, uplně na konci jsem narazil na malou pobočku s nápisem "zákaznické centrum". Tak jsem tam vkročil a poprvý v životě koupilj lístky na hokej sám... to víte, už jsem velkej kluk (ale nejsem Sparťan, to pozor). Teď už jenom doufám, že bude druhej zápas play-off Sparty se Zlínem stát za to. Doufám, že to bude pořádná přestřelka se šťastným koncem pro domácí samozřejmě, natolik jim zase fandím, to jo.

Tímhle nákupem ale páteční sranda neskončila. V sedm večer jsme totiž byli se spolužákama domluvený na Vysočanský a v plánu bylo vyzkoušet známou hru Paintball. Nikdy jsem to nezkoušel, nikdy jsem to neviděl... očekávání byla velká. Hned zazáčátku musím říct, že zážitek to byl jako prase. Mě osobně to pokazila akorát bolest z kuliček vyplívající z nedostatečný ochrany končetin. Obleky fešný, zbraně působivý, hřiště velice šikovně udělaný. Paintball můžu rozhodně doporučit každýmu milovníkovi adrenalinu. Bohužel mě osobně zážitek, kromě už zmínený bolesti, pokazila ještě naprosto šílená viditelnost. Podmínky jsme měli víceméně všichni stejný... Tma, blikající stroboskop nebo červený světlo ve všech místnostech, poškrábaný ochranný brejle, neskutečný bludiště místnosti. Já jsem ale navíc zjistil, že jsem slepej jak patrona. Když k tomu přičtu ještě to, že jsem poměrně velkej a tím pádem i snadnej cíl, asi nikoho nepřekvapí, že mi to moc nešlo. Ale užil jsem si to... to každopádně. Příště ale možná radši motokáry, to mi šlo líp =)
Po paintballu jsme nakoupili ještě něco málo k pití a uchýlili se na několikahodinovej pokec (oslavičku) ke mně domu. Nikdo nezvracel, nikomu se nic nestalo, takže paráda. Pivko, sem tam něco tvrdšího, plno toustů, brambůrky, chipsy, pokec, hudba. Já myslím, že v pátek, 27.2., nám nic nechybělo. Mě obzvlášť, když k tomu přičtu ještě hokej a architekturu.

Dnešek, 28.2. (ikdyž už to píšu po půlnoci) je poslední den, o kterým tu budu psát. Byl to vzhledem k pátku celkem obyč den po flámu, ale něčím mi přecejen udělal radost. Jelikož jsem zase po několika letech na delší dobu sám doma, neváhal jsem a pozval Lucku na oběd (teda ne že bych to nedělal, když je nás tu víc). Kolem druhý jsme si tak udělali oběd, odpoledne proflákali, kolem sedmý si usmažili večeři, skoukli jsme jeden film, koukali na fotbal a udělali si celkově hezkej den.
Co je tu ale opravdovej důvod k radosti jsou jídla, který jsme ukuchtili. Oboje to sice byly nenáročný jídla, ale zato byly obě teplý a musím se pochlubit, že i poměrně chutný. K obědu jsme si rozhodli zkusit poprvý domácí omáčku Carbonara. Hodili jsme špagety do hrnce, nasekali slaninku, hodili ji na olej, přelili to smetanou a různě dochucovali. Až na půlku smetany, kterou se Lucce podařilo vylejt na zem, si myslím, že to bylo celkově velice elegantní. A velice chutný... akorát příště možná přidat vajíčka. V nějakým receptu na netu jsem to viděl. No tak třeba příště. Večer jsme si původně chtěli udělat něco lehčího, ovšem to by doma nesměli hospodařit dva teenagery. Nakonec jsme se rozhodli pro jednoduchou variantu smažených sýrů a pečených brambor (nevím jak se to jmenuje, byl to pytel 1-2-3 Classic Potatoes =D ). Oboje se až překvapivě dobře povedlo a tak jsme si oba pochutnali. Na závěr se musím ještě jednou pochlubit, a to tím, že byly smažáčky opravdu s k v ě l ý. Toť k mýmu vaření.

Nakonec pro vás mám ještě jednu maličkost, která se ovšem ještě nestala a bůhví, jestli se vůbec někdy uskuteční. Včera jsme totiž s Luckou objevili (ikdyž trochu pozdě), že bude v Česku i letos akce Sensation White (www.sensation-white.nl). Tak moc jsem na tuhle megapárty chtěl jít už před dvěma rokama, že jsem si řekl, že to letos rozhodne nesmím propásnout. Jenže 1650,- Kč je 1650,- Kč. Tak držte palce, abysme dostali volňásky od jednoho "známýho" anebo založte nadaci pro chudýho Filípka a přispějte. Mějte se krásně...

úterý, 17.2.2009

Google Earth 5

Technika se nikdy nezastaví a vývoj nových technologií, kombinovaný se zajímavými a chytrými nápady, umí téměř zázraky. Jedním takovým výmyslem je i aplikace Google Earth, pro některé možná běž věc, pro jiné něco naprosto neznámého. Pro mě osobně představuje Google Earth vrchol v kartografii a počítačový grafice. Ale já jsem jenom neznalej naivní amatér...

Dost ale mlžících, nicneříkajících vět. Pro ty kdo si pod pojmem Google Earth nepředstaví absolutně nic můžu říct, že je to něco podobnýho jako seznamácký stránky Mapy.cz. Několik tisíc nebo možná i miliónů snímku z družic a letadel spojených dohromady vytváří souvislou mapu. Narozdíl od Mapy.cz je ale Google Earth už podle názvu jedna velká mapa celý naší Země. Na detaily se neptejte, jsem jenom obyčejnej uživatel.
Google Earth znám a používám už docela dlouho. Největší jeho nevýhoda pro mě osobně tkví v tom, že mám pomalej počítač a grafika tím pádem trochu nestíhala. Občas se to sekalo, občas se něco nezobrazovalo. Nedávno, při aktualizaci nějakýho prohlížeče zřejmě, mi ale byla nabídnuta nová verze. Tak jsem si řekl, že zkusit to rozhodně můžu, protože nabídka, že se dá zkoumat i mořský dno, mě rozhodně zaujala. Možský dno jsem nakonec nezkoumal ani jsem nezkoumal jak na to. =) Nadchla mě ale jedna věc (profíci budou možná kroutit očima), a to, že jsou vidět detaily, který jsem nikdy předtím neviděl. Na ukázkách dole jsem se zaměřil na naše školní tartanový hřiště. Začínám z výšky asi 300m a končím někde v kilometrech, kdy je vidět půlka Prahy. Pravdou je, že takovýhle přiblížení není uplně všude (přecejenom Praha je docela známý místo, možná se na to zaměřili víc), rozhodně mi to ale vyrazilo dech, když jsem si mohl prohlídnout jaký auta jsou zaparkovaný u školy a jestli tam náhodou neparkuju i já. Poprvé jsem taky spatřil svůj vlastní dům (je nafocenej trochu ze strany, družice letěla nejspíš nad rovníkem) a naše garáže =) No prostě a jednoduše mě naprosto nadchly detaily, který se tam daj hledat, tak jsem se o to chtěl taky trochu podělit. Užívejte.

1 2 3 4 5 6 7

8 9 10

P.S.

Zejtra mám maturiťák, tak držte palce ať nám výjde nástup, předtančení a ať se na after party moc nezlijem =)

úterý, 3.2.2009

Relativní úspěch na architektuře

Jo... myslím, že na 2. a 3. února budu ještě dlouho vzpomínat. Moje první přijímačky, moje první hodnocený kreslení a vůbec všechno bylo tak trochu poprvý. Dvoudenní maraton se nakonec až na menší výjimku povedl, takže to naštěstí nebylo zbytečný trápení. Znám ale několik lidí, kteří budou Fakultu architektury ještě dlouho proklínat.

Období talentových zkoušek na umělecký školy pomalu začalo a tak jsem se i já vydal vstříc svým prvním přijímačkám na vejšku. Zamířil jsem na Dejvickou, na Fakultu architektury ČVUT. Přiznám se, že jsem tomu dřív moc pozornosti nevěnoval, takže jsem se rozhodl, že tomu věnuju alespoň posledních pár dnů. Šťastnou náhodou se tu sešly i dva pozitivní aspekty... 30.1. - 1.2. jsme měli prodlouženej víkend (oficiálně to jsou prázdniny) a navíc mi Lucka už ve středu zmizela na hory (vyklidila pole, jinak bych se od ní asi neodlepil). Měl jsem před sebou kreslení, matiku, deskripci a všeobecnej historicko-uměleckej přehled. Brzy jsem sice zjistil, že z mých velkejch šprťáckejch plánů nic nebude, musím se ale zase obhájit tím, že několik večerů jsem tomu přecejenom věnoval. Pročítal jsem si dějiny umění, zkusil si tři testy z matiky nanečisto, něco málo nakreslil a prolistoval sešit z deskriptivní geometrie. Poslední počin byl bohužel, jak jsem později zjistil, velká chyba, velký podcenění nároků fakulty.

První den, pondělí, probíhal ve velice poklidným tempu. Probuzení v 10:30, přesun na Dejvickou, setkání v ateliéru a kreslení. Celkově nám zadali tři témata. Zátiší, který bylo uprostřed místnosti, abstrakci na téma rotace a na závěr perspektivu náměstí s dominantou a figurou, kvůli proporci. Témata celkem solidní, ale případě, že bysme na to měli dejme tomu 3x3 hodiny. Skutečnej časovej limit byl 4 hodiny 30 minut, přičemž 1 hodina 45 minut bylo na zátiší, 45 minut bylo na abstrakci a 2 hodiny byly na náměstí. A moje reálný časy? 2 hodiny, 1 hodina a 1,5 hodiny. Ne, že bych se svými výtvory nebyl spokojenej, ale faktem je, že jsem naprosto nestíhal a musel tak plno věcí odfláknout. V době, kdy nám zadávali další téma, jsem byl ještě uprostřed toho minulýho. Každopádně i přes časovou tíseň jsem to nakonec stihnul a po 4,5 hodinách stání u stojanu byl uplně blaženej na sedačce v metru. Domu jsem se dostal v sedm a musím se přiznat, že celkem sežvejkanej. Po hodně dlouhý době jsem se dokopal do postele před dvanáctou. A že to bylo zapotřebí.

Druhej den přijímaček, úterý, jsem začal už v 5:30 ráno. Šibeniční čas srazu mě přinutil vstát v tak nelidskej čas a už v 6:20 vyrazit z domu. V 7:30 nám začala první písemná zkouška - deskriptivní geometrie. První tři úlohy v pohodě, potom hodně bodovanej řez a ještě víc bodovaná konstrukční úloha v mongeově promítání. Tenkrát jsem pochopil svoji velkou chybu. Proletět si základy mongeova promítání bylo silný podcenění situace. Přiznám se bez vytáček, já neuměl ani jedno. Takový jednoduchý příklady jsme kdysi řešili nesčetněkrát, ale jsou tomu už minimálně 2 roky. Škoda. Druhá část byla matematická. Tam jsem naopak zjistil, že jsem se možná přecejenom nespletl ve fakultě a udělal to naprosto s přehledem. Bylo asi 8:50, když nám rozdávali v pořadí už třetí test. Tentokrát přišel na řadu všeobecnej přehled bodovanej 20 body a s ním i časovej limit 15 minut! Brzy jsem pochopil, proč na to víc času nedávaj. Naprostá většina lidí totiž prakticky nic neví a otipovat jednotlivý odpovědi víc času nezabere. Z 20 otázek jsem věděl najisto asi 5 - krize. Otázky typu "Který Čech vymyslel první paromobil?", "Kdy vznikla první čistička odpadních vod v Praze" nebo "Když žil Guarino Guarini" jsem opravdu nečekal. A já se smál kamarádce, která z toho loni dostala šest bodů. No... byl jsem v podobný pozici. Náladu mi nakonec trochu spravil test z přírodních věd, kterej jsem celkem dával, ale celkovej dojem už moc nezachránil. Mrzela mě hlavně deskripce a tak jsem to v deset zabalil a šel se družit a na oběd do Národní knihovny.
Poslední část, tzv. druhý kolo, začalo ve 14h stejnýho dne. Po skupinkách si nás rozdělili do několia místností v budově A a na řadu přišlo vyučtování. Vyvolávání jednotlivých jmen, který zkoušku neudělali mi přišlo trochu sadistický, ale tak to asi na architektuře chodí. Když jsem zjistil, že nepatřím do skupinky vyhozených, byl jsem celkem spokojenej. Když jsem pak zjistil, že nepatřím ani do skupinky automaticky přijatejch, byl jsem spokojenější o trochu míň. Další hodinu a půl jsem tak musel čekat na ústní pohovor, kterýho jsem se dočkal až v půl čtvrtý - jako poslední ze všech. S pěti architektama jsem si trochu pokecal, ukázal svoje domácí práce a na závěr i lehce pohádal. Přesto mě počastovali maximálním počtem - tedy 35 body. Když jsem si pak prohlídnul i další body, konkrétně tedy 49 bodů z prvního kola, měl jsem sto chutí řvát. Jeden jedinej bodík mi stačil k tomu, abych byl automaticky přijatej. To je pech, kterýho se snad nikdy nezbavím (čtvrtletky z matiky taky vždycky píšu o bod horší). Jmenovitě to vypadalo následovně: kreslení - 21 bodů ze 30, matika - 9 bodů z 10, všeobecnej přehled - 9 bodů z 20, přírodný vědy - 7 bodů z 10 a nakonec moje "slavná" deskripce - 3 body z 10. 21+9+9+7+3=49. Když se k tomu přičetlo ještě ziskaných 35 bodů z pohovoru, měl jsem celkem hezkých 84 bodů.

Na jednu stranu si říkám, že jsem strašnej vůl... stačilo jednu odpověď tipnout správně a mohl jsem bejt rovnou přijatej. Na druhou stranu si ale zase říkám, že s 84 bodama, což je naprostý maximum co jsem mohl jakožto absolvent ústního pohovoru dostat, mám celkem reálnou šanci se na fakultu i tak procpat. Okolí sice říká, že už jsem prakticky přijatej, ale já si na to stejně budu muset počkat až do 27.2. Mohli mi dát umělci místo 21 bodů 22, nic by jim to určitě neudělalo. To už je ale bohužel starý známy "kdyby, chyby". Nu tak alespoň částečnej úspěch. Držte palce, aby nebyl pouze relativní, ale i absolutní. Tě pic.

středa, 28.1.2009

Zdravotnictví na dvě věci

Po hooodně dlouhý době jsem zase zavítal do nemocnice - tentokrát naštěstí jenom na vyšetření/kontrolu. Dokonce bych řekl, že po tak dlouhý době, že jsem měl teprve podruhý platit poplatek 30,- Kč. Tomu jsem se nakonec nechtěně (ikdyž samozřejmě s radostí) vyhnul... a ještě, že tak. I bez toho jsem měl sto chutí jim tam něco hezkýho říct.

Asi nejsem... ne... určitě nejsem jedinej, komu se to stalo. Přesto mě to dneska přivedlo natolik do varu (a že mě jinak moc věcí nerozhází), že jsem se o tom rozhodl prohodit pár slov, řádků.
Někteří možná ví, většina asi neví. Před asi dvěma roky mi zjistili oční onemocnění zvaný keratokonus (vysvětlovat to nebudu, prostě nějaký zakřivení rohovky). Od tý doby chodim jednou ročně na kontrolu do rohovkový ambulance oční kliniky, ve všeobecný fakultní nemocnici na Karláku. Každej rok je to stejná písnička. Nejdřív perimetr, pak trocha čekání, pak topograf a další serepetičky, čtení tý blbě čitelný tabulky na stěně, zkoušení nepomáhajících škvírek (brejlí), vyšetření tlaku očí atd. atd.
Dneska to ale bylo o poznání jiný. Objednanej na jedenáctou, vyrazil jsem tam tak, abych měl půl hodinky předem na perimetr v přízemí. Tam jsem zastřelil všechny tečičky, který se objevily a přesunul se i s papírama do druhýho patra do čekárny. A tam mě čekala banda důchodců... když říkám banda, myslím tím 20 a víc. Jinak řečeno POHROMA !!! Tak jsem si tam teda na jediný volný místečko sednul a čekal. A čekal a čekal a čekal. V jedenáct jsem dal sestřičce svoje papíry a čekal. Čekal do dvanácti, čekal do jedný, čekal do dvou. Ne, nedělám si srandu. Krátce po druhý hodině mě konečně pozvali dovnitř. To už se důchodci pomalu přesouvali domu a já tam zůstal skoro sám. Bylo jediný štěstí, že jsem si sebou chytře vzal knížku Dějiny umění. Za dvě a půl hodiny čekání jsem přelouskal středověk a kus třetí kapitoly nazvaný 15.-18.století. Před barokem jsem to zavřel a už už doufal, že příjdu na řadu. Věci ale ani po tomhle šíleným zážitku neprobíhaly hladce.
Když jsem si sednul k topografu, sestřička právě nadávala tiskárně. Ta se totiž rozhodla místo celý mapy očí tisknout jenom takový ty poruchový proužky - určitě všichni známe. Po patnácti minutách ji nakonec vejely mapy obou mých očí a přešli jsme k dalšímu přístroji. Ten pro se pro změnu nechtěl zapnout. Tak jsme tam študírovali co by s tím mohlo bejt. Po deseti mintách se to nějak zázračně rozjelo a já mohl začít zaostřovat na nějakej domeček, kterej v sobě ten přístroj zobrazoval. No prostě sranda tohle český zdravotnictví.
Potom, co jsme se sestřičkou úspěšně zdolali obě mašiny, zeptala se mě, jestli už jsem byl v čekárně. Na moji odpověď "ano" však zareagovala pro mě poněkud šíleně... řekla mi: "Tak si tam běžte ještě na chviličku sednout." To už na mě bylo moc. Rezolutně, přesto velice slušně jsem ji prozradil, že jsem tam seděl už tři hodiny a za žádnou cenu se tam nevrátím ! Nakonec mě nechala na lavičce v ordinaci.... čekat dalších 10 minut.
Odhadem tak v půl třetí se mě konečně ujala doktorka. Tentokrát už vyšetřování probíhalo na důstojný úrovni bez jakýhokoliv čekání, poruch a jinýho, když to tak řeknu, sraní. Po dlouhých 4 hodinách (10:30-14:30) jsem se konečně dozvěděl, že se stav mých očí od loňska nijak nezhoršil (přecejenom je to regresivní onemocnění). To byla samozřejmě dobrá zpráva. Počkal jsem si už jenom na papír o vyšetření a okamžitě z ordinace zmizel. Další dobrou zprávou byl fakt, že po mě nikdo nechtěl těch povinnejch 30 korun. Nebo už se to zrušilo? Teď něco takovýho v senátu je, ne? Každopádně nikoho se na to ptát nebudu a dělám že nic =) jako správnej Čech.

Po týhle zkušenosti jsem se opravdu zamyslel, jestli se vedle FF UK, FA FSV ČVUT, FIS, FMV VŠE a VŠUP nepřihlásit ještě na lékařskou fakultu, případně nějakou politologii. Český zdravotnictví potřebuje víc doktorů a víc peněz. Jestliže je na celý Čechy a Moravu, trpící nějakým onemocnění rohovky, jenom jedna malá ambulace se třema doktorama, pak se někde stala chyba a takovýhle čekací lhůty budou zanedlouho standardem. Chce to nějakou změnu. Zredukovat důchodce, zredukovat politiky, navýšit počet doktorů, navýšit počet příspěvků, navýšit počet ordinací... já myslím, že by věci prospělo všechno.

sobota, 24.1.2009

Alza, Mironet, Czechcomputer

Leden už poněkud pokročil a mě se nezadržitelně blížej přijímačky na architekturu. Možná bych se tím měl strestovat trochu víc, jde přece o moji budoucnost. Na druhou stranu si ale říkám nač ten stres, udělám to jak to udělám... svět se nezhroutí. No a tak se radši věnuju elektronice, konkrétně jejímu nákupu přes internet. Všichni určítě znáte obchody Alza, Mironet a Czechcomputer... mrknem na ně zblízka.

Je tomu asi tak rok, co jsem poprvé nakupoval elektroniku přes internet. Kdysi jsem sice dostal MP3 přehrávač (někdy v roce 2005), ale to už si moc nepamatuju. Jenom vím, že to přišlo poštou a já zaplatil pošťákovi. Tentokrát už doba trochu pokročila a poštou už si nic posílat nenechávám. Zaprvý je to škoda poštovnýho, zadruhý se mi na vybraný zboží nechce čekat víc dnů. No a tak jsem právě před tím rokem poprvý zavítal na stránky Alzy. Tam jsem si poprvé objednal svůj krásnej LCD monitor. Jedno odpoledne jsem ho objednal, druhý už si pro něj jel. Zaplatil, vyzvednul ho ve skladu a už se spokojeně vezl domu. Stejně tak jsem postupoval o několik měsíců pozdějc při nákupu klávesnice, myšky a tiskárny. V Alze jsem pak objednal ještě svoje sluchátka KOSS Porta Pro, o kterých jsem tu taky psal, a to bylo prozatím to poslední co jsem tam koupil.
Když jsem před Vánocema vybíral notebook, sortiment Alzy mě poprvé uplně neuspokojil a tak jsem šel hledat jinam. Samotnej notebook jsem našel na Czechcomputer, ale jelikož jsem si ho chtěl před koupí ještě ohmatat, moje oko padlo na Mironet. Mironet má totiž poměrně velký množství notebooků vystavených přímo v obchodě a to je, přiznejme si, docela dobrej reklamní tah. Zašli jsme tam s kamarádem, ohmatali snad všechny notebooky co tam měli vystavený, trochu to prodiskutovali a vybrali ten pravej. Nakonec, abych to nekomplikoval, jsem ten notebook v Mironetu opravdu koupil. Musím ale dodat, že zklamání bylo docela velký. Po zkušenostech s Alzou (tzn. zaplatit u automatu, vyzvednout lístek, vyzvednou ve skladu věc a odjet během pěti, deset minut) jsem si v Mironetu připadal jako ve zpomaleným filmu. Ikdybych těch 19 tisíc vrazil do jejich automatu (což jsem neudělal, pač jsem nepochopil princip přistupování k automatu), musel bych si vystát frontu na živýho člověka, aby mi dal potvrzení a pak ještě zajít do fronty na výdej zboží. Takhle jsem tedy čekal asi dvacet minut. Z pěti přepážek, které Mironet má byly dvě mimo provoz, protože dotyční s někým telefonovali. Třetí člověk tam nebyl vůbec a u čtvrtý přepážky to vypadalo na starou známost, takže pánové pokecali na půl hodinky. Poslední a jediná pořádně fungující přepážka sice "odbavovala" lidi jak to jenom šlo, ale vzhledem k tomu, že nás tam čekalo asi deset, zpoždění zabránit nešlo. Po půlhodině jsem tedy dostal do rukou noťase a okamžitě zdrhal. Tenkrát jsem si řekl, že to bylo opravdu poprvé a naposled.
No a přišel leden a s ním i potřeba brašny na notebook. Zase jsem prohledal Alzu, ale některé maličkosti jim prostě unikají. A tak jsem našel tu správnou brašnu opět na Czechcomputer a tentokrát jsem se rozhodl koupit ji u nich. Trochu šokující bylo zjištění, že kvůli tomu musím jet až na Háje (Alza i Mironet jsou v Holešovicích), ale kvůli tý ceně jsem tam přecejenom zajel. Budovu CZC jsem našel celkem rychle, vystoupal nahoru po schodech a vytisknul si lístek. Během minutky jsem byl na řadě, dostal potvrzení o objednávce a zařadil se do další fronty, k pokladně. Tam to šlo taky relativně rychle a tak jsem už po deseti mintách spokojeně odcházel s brašnou. Přiznám se teda, že tohle bylo asi nejmenší prodejní místo, který jsem navštívil a ta struktura tří obsluhujících míst je taky trochu složitá, ale když jim to odsejpá, tak proč ne.

Na závěr ještě malý shrnutí pro ty, kteří moje zbytečně dlouhý povídání nečetli nebo nepochopili...

Alza Mironet Czechcomputer
obsluha + - 0
dostupnost skladu + + -
sortiment 0 - +
feedback uživatelů - 0 +
ceny 0 0 0
reklama + + 0
sečteno a podtrženo +2 0 +1

Netvrdím, že je za všech okolností nejlepší Alza, ale pokud už tam člověk najde to co potřebuje, to co hledá, je to v Praze nejspíš nejjednodušší způsob nákupu elektroniky. Možná ještě Czechcomputer má tu velkou výhodu, že působí poněkud odbornějc. Nezaměřuje se tolik na reklamu, ale má obrovský množství diskutujících uživatelů, takže se člověk dozví plno věcí ještě předtím než si zboží koupí. Já osobně jsem třeba viděl uživatelský video představující mojí brašnu. Docela mi to v rozhodování pomohlo. (Na závěr snad není třeba připomínat, že je ta tabulka sestavená čistě podle mých subjektivních názorů.)

Aktualizace (28.1.): Po chytrý poznámce Markazprahy doplňuju informaci, že jsem byl v Mirontu pouze jednou a je možný, že problémy spojený s nákupem tak byla ojedinělá výchylka z jinak dobře fungujícího mechanismu. Naopak on prý v Alze obvykle čeká více než 20 minut. Tak nevím no =) asi mám na Alzu štěstí a na Mironet smůlu. Nebo to oboje stojí za prd a naše úspěchy jsou jenom výjimky potvrzující pravidlo.

pondělí, 12.1.2009

Nezastavujeme, máme zpoždění

Stejně dobře, jak skončil rok 2008, začal i rok 2009. Minulej rok, jak už jsem psal, byl velice výjimečnej, ale něco mi říká, že tenhle rok bude ještě o kousek výjimečnější. No a samotný Silvestr s Novým rokem to rozhodně hodně dobře nastartovali. Říká se, že "jak na Novej rok, tak po celej rok"... svým způsobem bych si to rozhodně přál, ale na druhou stranu bych tolik chlastat nemusel =D

Naposledy jsem se tu loučil s rokem 2008. Bylo to úterý, před téměř dvěma týdny. Od tý doby jsem toho stihnul docela hodně. Hned druhej den jsme s Luckou a dalšíma dvěma spolužákama odjeli k Terce na oslavu Silvestra, ještě ten samej večer jsme se tam pěkně vožrali, dali si dýmku a krásně ogrilovali masíčko a užívali si konce roku. Někteří sami, někteří ve skupinkách, někteří po párech. Pro mě osobně to byla jeden z nejlepších oslav Silvestra v životě.
Po Silvestru jsme si trochu odpočinuli, ještě naposledy beztrestně proflákali poslední dny vánočních svátků a už už se blížila škola. Ta na nás ošklivě vybafla hned v pondělí. Nic jsme sice nepsali, ale už jenom fakt, že jsem po třech týdnech musel vstát v sedm ráno, mě hned ráno skoro pohřbil. A navic jsem si taky trochu odvyknul sedět ve škole do čtyř odpoledne, když už se stmívá. No ale už si zvykám... co mi taky zbejvá.

No a když už jsem načal tu školu, tak se dostáváme k samotnýmu nadpisu tohohle článku. Chtěl bych ze hned z kraje omluvit za špatnou a pomalou aktualizaci těchto stránek. Je teprve začátek druhýho školního týdnu v lednu a já mám dojem, že naprosto nic nestíhám. O to šílenější je to proto, že si to vlastně z části namlouvám. Minulej tejden jsme psali "jenom" dvě maturitní otázky z češtiny ve středu a čtyři maturitní otázky ze SpS (společenskovědní seminář) ve čtvrtek. Dnes, v pondělí, jsme psali čtvrtletku z matiky a to je tak nějak všechno. Je sice pravda, že jsme ještě psali přepadovku z ajiny a slohovku z češtiny, ale na to se učit nemusím. Celkově teda vlastně nic moc... a já mám stejně dojem, že na mě pořád něco tlačí.
Zjistil jsem, že to je vlastně takovej podivnej vnitřní neklid, strach z něčeho novýho, očekávání. Před prosincem na mě tlačil termín odevzdání seminárky na SpS, do pátku mě tlačil termín odevzdání slohovky z češtiny... no a poslední dobou přibyl i strach z přijímaček. Nic konkrétního se učit nemusím, nic těžkýho dělat nemusím, přesto se to blíží a já se tomu nemůžu nijak vyhnout. Trochu horor.. a přitom uplně k ničemu. Když mě nevezmou na architekturu, asi to tak bejt má, zkusím to tedy na designu, VŠUP nebo VŠE a třeba tam budu ještě spokojenější než bych byl na architektuře. Možností je tolik, že opravdu nemusím mít strach, někam se dostanu určitě... tak mi to, prosim vás, někdo řekněte, až mě potkáte, jo? =)

Po menším upuštění ventilu se musím na závěr přecejenom trochu ospravedlnit. Že naprosto nic nestíhám je tak trochu psychická iluze, ale že toho mám víc než kdy jindy, to je nevyvratitelný. Kromě tradiční keramiky v pondělí totiž navštěvuju přípravnej kurz matiky ve středu odpoledne, do toho mi ukrojuje čas i Lucka (ikdyž to je vlastně nejlíp strávenej čas v celým tádnu), no a zbytek se spotřebuje na učení. Přecejenom maturitní otázky jsou něco jinýho než obyč písemka, jaký jsme psali posledních sedm let. Ale jak už jsem napsal... zvykám si, co mi taky zbejvá.
Přeju všechno nejlepší do novýho roku 2009 a především hodně času na věci, na kterých vám záleží. Brou


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2017, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů