Zápisník z roku 2010

Starší příspěvky z roku 2008 a 2009 jsou uložený v sekcích Zápisníku z roku 2008 a Zápisníku z roku 2009.

pátek, 10.9.2010

Vysokoškolský prázdniny na jedničku

Už je to nějakej pátek co jsem napsal poslední článek a já pomalu zjišťuju, že i když zažívám pořád něco novýho a zajímavýho, psaní článků je natolik zdlouhavý, že se mi do toho skoro vůbc nechce. Každopáááádně... od posledního příspěvku se toho událo opravdu hodně. Byl jsem na hudebním festivalu, několik dní v kuse jsem si hrál na fantasy středověk a na závěr jsem si ještě zajel do Itálie prohřát šunky a trochu si zasportovat.

Ikdyž si musím přiznat, že jsem s vyšším věkem čím dál línější a línější, v srpnu jsem se doma zrovna moc neválel. Vlastně jsem to měl hezky na střídačku. Týden doma, týden jinde, týden doma, týden jinde.
Začal bych nejspíš nejrozporuplnější věcí tohoto léta, festivalem Sazavafest. Loni jsem tomuto fenom=nu věnoval celej jeden příspěvek a taky bylo proč. Až na několik maličkostí, jakými bylo třeba stanování v kopci nebo dopolední nuda, byl totiž ročník 2009 naprosto dokonalej. Skvělí interpreti, skvělý počasí, pohodlí auta, teplý sprchy... co víc si na festivalu přát. Letos to bylo bohužel o poznání horší a přestože to byl jubilejní 10. ročník, absence hlavního sponzora (O2 Telefonica) byl hodně znát. Interpretů bylo sice plno, ovšem žádná hvězda typu Moby už se neobjevila. Užili jsme si alespoň společnost skvělých Ostraváků, který jsme tam poznali a samozřejmě i Ostaváků na podiu, tedy Kryštofů. Kromě nich jsme si užili i míň známý kapely jako jsou Eddie Stoilow, Basta Fidel nebo Jiřího Macháčka (mimochodem snad uplně nejlepšího interpreta festivalu). Ještě jsme si v pátek poslechli americký tvrďáky Papa Roach a tím to skončilo. Chumbawambu, Leningradský kovboje, Prague Ska Conspiracy nebo Che Sudaka jsme neměli tu čest slyšet, jelikož nás v sobotu dopoledne vyhnala úkrutná bouřka a neskutečně zabahněnej festival. Organizátoři prý v pátek napočítali asi 14 tisíc lidí. V sobotu sice další 2000 přišly, ale odhadem taky tak 6000 odešlo. Prostě smůla a zase špatná připravenost. Za tohle tedy palec dolu.

Další akcí byl po týdnu volna Arpen. Celkově třetí, pro nás teprve druhej ročník LARP akce. Pro neznalce bych to popsal asi tak, že si banda lidí (nás bylo asi 50) v lesíku navlíkne gotický boty, oblíkne se do středověkých/fantasy hávů a hraje si na společnost ve zcela vymyšleném světě. I s přípravama (kterých jsem se mimochodem taky účastnil) to celý trvalo přes týden, reálně jsme hráli necelých pět dní. Za tu dobu jsem přišel na několik docela důležitých věcí a přiučil se mnoha dalším. Zjistilo jsem, že gotický boty se špičkama nahoru jsou naprosto epesní věc, zjistil jsem, že mě hrozně baví vytváření a udržování společnosti (ikdyž vymyšlený), zjistil jsem, že možná nejsem až tak hroznej "herec" a hlavně jsem se naučil mnoha novým věcem z oblasti středověkýho oblíkání, naučil jsem se hodně nových věcí o vodnicích a nakonec to nejlepší, pět dní jsem se bavil s naprosto skvělejma lidma, se kterejma se rozhodně chci družit znova a znova. Když vezmu v potaz ještě ten bonus, že díky administraci stránek nemusím nic platit, je to rozhodně palec hodně nahoru... super akce.

Po dalším, tentokrát už třetím, volným týdnu jsem sbalil všechny svoje saky paky, velkou šestku 1,5litrovejch Staráčů a vyrazil směr škola. Zatím jsem naštěstí do školy nemusel... můj zájem směřoval k busu stojícímu před Starou budovou VŠE. Byl jsem připravenej vyrazit na svůj první sportovní kurz VŠE do Tarquinie, Itálie. Tahle akce má bohužel dvě části. Jednu hodně špatnou, jednu hodně dobrou. Začnu tou špatnou, tedy jízdou busem. Tak trochu jsem jakožto mírně neznalej čekal, že když už jsme všichni hodně dlouho "nad zákonem" a navíc jsme studenti VŠE, pořádně se v buse střískáme, budem zpívat opilecký písně a do Sieny druhej den dorazíme totálně namol, ale veselý a v pohodě. Opak byl bohužel pravdou. Během hodiny, dvou začali všichni podřimovat a já jsem nevěděl kam s nohama (jako obvykle). A tak začala ta noční můra. V buse jsme byli s měnšíma přestávkama od osmi večer do deíti ráno. To samý se bohužel opakovalo i cestou zpátky. Někdo slintal na podlahu, někdo slintal kamarádovi na rameno, ale víceméně spal celej autobus. A já, ikdyž jsem se snažil usnout, jsem myslel spíš na svůj bolavej zadek než na počítání oveček. A zase to bylo od šesti odpoledne do šesti ráno. Šílený to cestování busem. Co se týče druhý části, tu si nemůžu vynachválit. Každej den ranní rozeběh (byl od sedmi, takže jsem se učástnil jednou), dopolední sportování, polední kuchtění, odpočinek, odpolední sportování a k večeru obvykle vožíračka. No co víc si od sportovního kurzu přát - navíc naše družstvo vyhrálo celej tejden. Prostě jsme si parádně zaplavali, opálili se, zasportovali si a ještě jsme poznali zajímavý místa. Tarquinie, Florencie, Siena i Řím jsou města, který by se daly zkoumat celej tejden (teda snad kromě tý Tarquinie), rozhodně nemůžu než doporučit... nebýt tedy toho utrpení v buse, palec by se jenom dral vzhůru. Takhle je to tak mírně nakloněný směrem nahoru.

pondělí, 26.7.2010

21. letní prázdniny v plným proudu

Rok 2010 opět pokročil, s blížící se sedmičkou na místě měsíce dorazily "hlavní prázdniny" a s nimi i neoddělitelně spojená dovolená ve Slovinsku. Za celých 21 let mýho života jsme u moře nebyli jednou jedinkrát... a byly to dost špatný a divný prázdniny. Prázdniny ale samozřejmě nejsou jenom o moři, opalování, očumování krásek na pláži a upíjení vychlazenýho piva. Ač se to může zdát na první pohled nepravděpodobný, i v Čechách jsou místa, který v létě stojej za návštěvu...

I letos jsme si s Luckou hodili dva tejdny u moře. Dva tejdny plný slunce, potu, ale i nádhernýho mořskýho větru, kterej vykouzlí blaženej úsměv na tváři snad každýmu poblíž se pečícímu turistovi. Letos byla dovolená okořeněná vskutku tropickými teplotami. V noci se nedalo spát, ve dne se nedalo žít. V autě stoupala teplota k 70 stupňům, v moři pak k rekordním 30. Dokonce ani teta, která u moře prožila všech svých 55 let, nezažila tak nechutně teplý moře... při takový teplotě už ani moře nedokáže člověka zchladit. Pak už pomůže jenom již zmiňovaný vychlazený pivíčko. Pivu jsme letos věnovali taky víc pozornosti než obvykle. Slovinský Laško, chorvatský Karlovačko nebo německej Heineken jsou značky, který nemůžu než vychvalovat a zase vychvalovat.

Symbol Lublaně, majestatný drak My v Izolský maríně... luxusní zákoutí Koperská městská pláž Obří luxusní parník a protáhlej obličej mé milé Romantické hradby nad Piranem) Výhled z našeho bytečku v Kopru

Po návratu domu jsme si dali pár dní volna, který jsem využil k protřídění fotek a uložení na předem připravený místečko - Koper 2010. A tehdy jsem se zarazil. Koukal jsem trochu po svý fotogalerii a zjistil, že se až podezřele často opakujou pořád stejný názvy. Koper 2005, Koper 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 nebo například Mácháč 2008, Mácháč 2009, teď Mácháč 2010... Najednou zjišťuju, že poslední tři roky trávím skoro stejně. Vždycky jsem dva tejdny v Kopru a pak na pár dní na Mácháči. Poprvé a letos to byla návštěva kamarádů (bejvalejch spolužáků) v lanáči Jungle Creek, loni to byl jenom koupací víkend.
Ať už je to ale jakkoliv, možná by to chtělo nějakou změnu. Přecejenom když tráví maturant svoje poslední prázdniny na střední stejně jako vysokoškolák svoje první prázdniny na vejšce, něco tady nehraje. Pak už mě napadá jedině ta varianta, že jsem se zasekl a dodneška pořádně neodpoutal od středoškolských kamarádů a zvyků. Na jednu stranu je to hezký, na druhou alarmující...

No a jak už jsem tu několikrát naznačil, po Slovinsku nás čekal Mácháč. S Luckou, Barčou, Luckou a Martinem jsme na závěr týdne pomohli dvěma osamělým lanolezcům zpestřit jejich poslední dny ve službě. Jenom škoda, že nás doprovázelo nejhnusnější počasí za poslední měsíc. Zrovna když jsme se letos poprvé chystali jít se namočit do českých vod, pršelo jako by to mělo bejt to poslední co máti příroda udělá. I tak jsme si to ale užili a zalezli tak, že mi to stačí zase na další dva roky.

Naša partička mírně přiopitá Slepičky a kohout na bydýlku Můůůůj (no dobře, náš) novej luxusní stan Poetické vyobrazení stavu "polívčička došla" Já jakožto takovej menší tarzan Fotka jak vystřižená z alba... celá naša partička

A život jde dál... Po trochu klidnějším týdnu s Luckou zase vystartujem na Sázavafest (další věc, která bude ve fotogalerii dvakrát), potom mě čeká týden s Arpenem (www.arpen.cz), zase týden volna a nakonec přecejen něco novýho. Loni jsme s Láďou a holkama letěli do Barcelony, tentokrát jsme s Láďou využili cestovku VŠE a pojedem sportovat do střední Itálie... chce se mi říct "už aby to bylo", ale prázdniny by tím utekly jako nic. Takže prozatim se těším na zítřek. Po půlroce zase uvidim toho, který mi dal život. Bude to hezký setkání, už se vlastně docela těšim.

sobota, 26.6.2010

1. ročník potřetí a snad naposledy

Ač to takhle možná zní trochu podivně, za svůj život jsem absolvovat první ročník hned třikrát. Poprvé jsem do něj nastoupil v roce 1996 ve Slovinsku. To byly ještě klidný a zábavný časy. O pět let později, v roce 2001, jsem nastoupil do prvního ročníku gymnázia v Bohnicích a konečně, o dalších osm let později, v roce 2009, jsem byl přijat do vysokoškolské obce - tedy do prvního ročníku - na VŠE na Žižkově. Dlouhá a trnitá cesta se šťastným koncem =)

Po dvou 13týdenních semestrech a dvou nezvykle dlouhých a náročných zkouškových obdobích můžu konečně spokojeně říct, že jsem první rok na vysoký škole přežil bez větší újmy. Otázkou ale je, co z toho mám? Jasně, dobrej pocit, spokojený rodiče, plno novejch známejch a kamarádů a snad i nějaký ty nový zkušenosti. Ale jsem za ten rok o něco chytřejší? Moudřejší? Posunul jsem se z maturanta někam dál?

S trochou nadsázky by se daly všechny tři první ročníky porovnat. Řekněme, že moje dnešní znalosti jsou 100% pomyslnýho koláče. Když jsem nastoupil do základky jako prvňáček, neuměl jsem číst, psát ani počítat. Po skončení prvních 10 měsíců školy jsem tyto tři dovednosti už jakž takž ovládal a používám je do dneška. Dalo by se tedy říct, že jsem se v tomto prvním prvním ročníku naučil 50% do života potřebných a užitečných věcí.
Dále následuje první ročník gymnázia. Nový zkušenosti, nový prostředí. Nějaká ta angličtina, nějaká ta gramatika a úplný základy většiny předmětů. Každej dům potřebuje pevný základy, o tom nic. Tady už byla ovšem půda pečlivě připravená předem...stačilo jen nabalovat. Roku 2001-2002 bych tedy přiřadil maximálně 30%.
Poslední ročník, kterej nám zbývá je ten letošní. Počítat jsem uměl (to co považuju alespoň z 20% využitelný), jazyky celkem taky, co by se tak dalo zlepšovat. Za celej rok jsem zvládnul 17 předmětů, z čehož bylo 9 zkoušek a 8 zápočtů. Naučil jsem se základy ekonomie, základy managementu, práva a dalších poměrně důležitých předmětů. Odnesl jsem si mnoho důležitých poznatků. Když to ale porovnám s tím, co jsem uměl před rokem, můžu dát prvnímu ročníku na vysoký škole maximálně zbývajících 20%.
Tendence je tedy jasná... nový věci lezou do hlavy čím dál pomalejc a když už je tam navíc dost narváno, je to o to horší. A tak nestačí informace a znalosti jenom přidávat, ale je třeba je i vypouštět a udusávat =) A je to těžší a těžší... ale třeba ze mě jednou něco bude. Pořád lepší než stagnovat na místě,ne?

Několikrát jsem při příležitosti ukončení prvního ročníku na VŠE přemejšlel taky nad tím, jestli jsem si vůbec vybral tu správnou školu. Vzhledem k námaze, kterou jsem studiu (ne)věnoval, a výsledkům se samozřejmě nabízí odpověď kladná, ovšem každá mince má dvě strany a mě to nedá si trochu zaspekulovat. Nabídek bylo loni touhle dobou plno. Nejprestižnější byla samozřejmě architektura (kterou mi dodnes sem tam někdo vyčítá). Nabízelo se ale i studium slovinštiny na fildě, informatika na VŠE nebo jejich kombinace.
Bejt dneska na architektuře, možná bych mohl se skončením prvního ročníku hodit nos nahoru a chodit tak celý prázdniny. Okolí by mě považovalo za perspektivního mladýho architekta, děda by se v hrobě spokojeně usmíval. Mohlo by se ale taky stát, že bych se prvním ročníkem protrápil, nadával na všechny okolo a po (ne)úspěšném ukončení prvního ročníku velmi vážně zvažoval, jestli to za to sraní stojí.
Bejt dneska na fildě, možná bych se cejtil trochu podhodnoceně, unuděně, přesto spokojeně, že ostatní nadávaj na náročný zkoušky a já mám místo zkoušky ze slovinštiny pohodovej pokec se slovinským lektorem. Chlubit bych se tím moc nemohl (kdo taky studuje mateřskej jazyk jako cizí jazyk), ale vejška jako vejška... hlavně že bych měl magora (Mgr.). Možná bych ale taky zjistil, že mi studium literatury vůbec nic nepřináší a to málo slovinštiny, u kterýho bych usínal nudou, by mi ke štěstí opravdu nestačilo. Třeba bych vážně přemejšlel o tom, jestli nejít studovat něco, co mě něčemu naučí.
Bejt dneska na fakultě informatiky a statistiky VŠE... no, to je vlastně to co mám teď akorát víc pohnutý k informatice. Neeee, to by fakt nešlo. O tom radši ani nepřemejšlet =)
A současná situace? Podobná jako před rokem. Na mezinárodních vztazích se učím zajímavý věci o mezinárodním ekonomickým prostředí, něco málo z práva, něco z managementu, něco z historie, dostávám komplexní přehled o situaci ve světě, v pohodě zvládám tři cizí jazyky a ještě se na to moc nenadřu. Nutný zlo v podobě matiky už mám za sebou, takže už to skoro vypadá na světlý zítřky. Tak snad jsem si nakonec přecejen zvolil dobře ;-)

neděle, 13.6.2010

Pražská muzejní noc 2010

Muzea a galerie rozhodně nejsou mým šálkem čaje, přesto jsem týhle akce využil. A jestli o tom ví i takovej ignorant "vyšší kultury" jako já, věřim, že se nějakým způsobem o této noci dozvěděl každý z vás. Na akci, kde je všechno zadarmo (vstupy i doprava), bych v Čechách očekával obrovskej nával. Docela mě překvapilo, že tomu tak nebylo... uplně všude.

Kdo by snad úplně nevěděl, Muzejní noc je akce, při které je od 19 do 03 otevřeno několik desítek muzeí, galerií a různých památek. Důležitý je, že jsou všechny tyto vybrané prostory otevřeny zdarma pro širokou veřejnost a co víc, zdarma je zavedeno i několik autobusů, které lidi mezi těmito muzei a galeriemi převážej. Celá akce je koncipovaná jako taková "propaganda" na "vyšší kulturu". Hlavní účel: přilákat nový návštěvníky, ukázat světu, že je Praha vysoce kulturní město. Plnění cíle: jen částečně

Osobně je tahle muzejní noc asi třetí, který jsem se zúčastnil a přestože nemám žádný podložený informace o návštěvnosti (a oficiální informace na stránkách muzejní noci mluví o poměrně pozitivních číslech), příjde mi, že po velkým boomu následuje pokles. První rok to byla velká neznámá, postupem času lidi zjistili, že je tu šance obejít mnohdy hodně drahý muzea zadarmo a za jeden večer. Zanedlouho potom ale i přes rostoucí počet vystavovaných prostor zjistili, že ne všechno je tak zajímavý jak to na první pohled vypadá. Výsledek? Kdo má rád muzea, ten do nich chodí i normálně. Kdo je rád nemá, toho nezláká ani tahle výjimečná noc. Zbydou tedy jenom lidi, kteří do muzei moc nechodí, ale když už je muzejní noc, tak to s nima zkusej.
Mezi takový patřim i já. Když už to všechno nabízej zadarmo, tak proč to nezkusit. Některý věci jsou docela zajímavý (obvykle se jedná o památky, kam člověk normálně ani nemůže)... to bez debat. Některý (předevšim muzea s trvalou expozicí) jsou ale neskutečně nudný a ohraný. Letos jsme se s Luckou rozhodli navštívit asi šest věcí. Začali jsme v Náprstkově muzeu na Betlemským náměstí, pak jsme se přesunuli na Staroměstskou mosteckou věž, přes muzeum Umprum jsme se dostali na národní zemědělský muzeum na Letný a svoje putování ukončili ve Veletržním paláci a Lapidáriu v Holešovicích. Celkově vzato to ztráta času nebyla, ale že bysme se kdovíjak bavili, to taky ne. Ze všeho nejvíc nás nejspíš zaujala Staroměstská mostecká věž, která se řadí k těm věcem, kam se člověk obvykle ani nedostane. Výhled na Karlův most, na řeku a na stovky vpražských věžiček byl krásnej, obsluha moc příjemná a vojáček u vchodu hodně pohodovej... co víc si přát. O zbytku se toho bohužel moc dobrýho říct nedá. Náprstkovo muzeum a Umprum byly tradičně nudný, v zemědělským se zase jenom koštovalo víno a knedlíky a ve Veletržním paláci bylo hodně dobře narváno. Jako snad na jediným z navštívených míst !! Možná nám chybí cit pro "vyšší kulturu", možná jsme do ní prostě jenom nedospěli. Ať už tak či tak, Muzejní noc 2010 nám toho moc nenabídla a příště se - i přes stále pokračující fenomén muzejních nocí - možná poohlídnem po lepším večerním vyžitím v Praze.

sobota, 29.5.2010

Vaření v Chefparade

Jak už jsem psal dříve v článku "Když se daří, tak se daří", dostal jsem ke svým 21. narozeninám dárkovej poukaz na kurz vaření. Ten poukaz platil na speciální "obchůdek-školu" Chefparade, na Praze 3. Poprvý jsem se s tímhle obchůdkem setkal při narozeninový oslavě známejch, podruhý včera. A musím říct, že ani jedný návštěvy nelituju... přestože by se o ekonomickým přínosu věci dalo dost pochybovat.

Když jsme s Luckou poprvý narazili na školu Chefparade (www.chefparade.cz), slavili jsme v ní narozeniny malých dětí, dvou malých kamarádů. Tenkrát jsme si to docela užili. Děti vařily, rodiče kecali a hlavně všichni jedli a jedli a jedli. Bůhví, kdy to pak Lucku napadlo pozajímat se i o kurzy vaření, který se tam pořádaj. Ať už to ale bylo kdykoliv, byl to rozhodně parádní narozeninovej dárek.
Celkem brzy po narozeninový oslavě jsem se na stárnky Chefparade kouknul a zjistil jak se věci mají. Trochu mě šokovala cena, přesto jsem si řekl, že to zkusim a objednal se na pátek, 28.5. na Italskou kuchyň. Tu doma praktikujem celkem běžně a troufám si říct, že i docela zkušeně. Všechno se ale dá donekonečna zlepšovat... tak jsem to zkusil.

Můj "diplom" o absolvování kurzu =) Páteční odpoledne jsem měl celkem nabitý. Nejdřiv pošta, pak volby, pak keramika a nekonec přesun k Florenci, do školy Chefparade. Po menších problémech s hledáním parkovacího místa uprostřed džungle orámovaný blbejma modrejma čárama jsem to auto někam šoupnul a přesně na šestou do školy vaření dorazil. Chvilku jsme počkali, trochu se seznámili a asi ve čtvrt jsme začali. Na pořadu dne bylo pět vcelku typických italských jídel. Dvě omáčky - ragú bolognese a pesto, dále pak těstoviny, rizoto a salát caprese.
Rozděleni na čtyři stolky, začali jsme připravovat suroviny na boloňskou omáčku a hned potom na tradiční italský pesto. Do obojího přišel parmezán (pevně věřim, že to nebyly jenom řeči a že to bylo opravdový parmigiano reggiano), do obojího přišla bazalka (v případě pesta ji bylo opravdu obrovský množství) a v obojím byl jako základní stavební kámen olivovej olej. Už jenom díky tomu to prostě nemohlo bejt jiný než dobrý, to je jasný. Do bolognese jsme pak hodili ještě celer, mrkev a maso, do pesta přišej ještě česnek a plátky mandlí. Co mě u bolognese trochu překvapilo byla flaška italského chianti, kterou do kotle šefkuchař vylil. Doma ať už z ekonomických nebo z chuťových důvodů nejsme zvyklí lejt do jídel vína, takže to pro mě byla naprostá novinka (pozdějc jsem musel uznat, že když se ten alkohol vypařil a zbyla jenom ta správná chuť, bylo to víc než výborný).
Mezitim co se tedy boloňská omáčka vařila (a vařila se opravdu od půl sedmý do půl desátý), vrhli jsme se na další jídla. Nejdřív jsme si vyzkoušeli přípravu salátu caprese obsahujícího v podstatě jenom rajčata, bazalku a mozarellu (tady musim připojit připomínku, že ta mozarella je fakt naprosto bez chuti). Já osobně saláty moc nemusim, ale když se k tomu přidala ještě lžička pesta a krásně vyhřátý pečivo, byla to celkem elegantní antipasta (předkrm). To jsme snědli a pokračovali ve vaření rizota. Tentokrát přišla na řadu další italská surovina a tou byla jakási italská rejže, údajně speciálně pro rizoto. Dva stoly dělaly rizoto parmezánový, jeden stůl měl houbový a poslední šafránový. Když jsme to nakonec všechno zkoušeli, musim, ač nerad, přiznat, že ty dvě parmezánový rizota stály za prd. Buď tam toho sýra bylo moc nebo prostě nejsem zvyklej na takový hutný rizota. Všechna čtyři totiž patřila mezi tzv. podzimní, hutnější rizota a my jsme doma zvyklý spíš na tzv. jarní, tedy především s chutí primavera. Ale... proti gustu =)
Místnost školy Chefparade Zaplněná místnost školy Chefparade, nějaký jiný kurz Poslední a vlastně tou nejdůležitější částí byla výroba "domácích" těstovin. Ze semolinové mouky (taková hrubá, italská mouka na těstoviny) a několika žloutků jsme si udělali těsto a pak už jenom lisovali, lisovali, lisovali a nakonec tedy i vykrajovali. Celkově bych řekl, že se to ani ekonomicky, ani námahou nevyplatí, ale něco na tom tvrzení, že čerstvý těstoviny jsou lepší, bude. Měli jsme tam tagliatelle, ravioli, dokonce několik tortelínů a samozřejmě špagety. Ty jsme pak smíchali část s pestem, část s boloňskou omáčkou a část si nechali na zlatý hřeb večera, na lasagne. Ty jsme si dali na úplnej závěr a nutno dodat, že byly z těch všech jídel asi opravdu nejlepší. Smíchaný vrstvy ragú, parmezánu, mozarelly, bazalky a domácích plátů těstovin byly to nejlepší co jsme tam jedli (když vynecháme ozobávání samotnýho parmezánu =))

Kdybych to měl na závěr shrnout, udělali jsme si dvě základní omáčky (ragú bolognese a pesto), v rychlosti jsme si ukázali i sýrovou omáčku s ricottou, smíchali si osvěžující salát caprese, uvařili jsme si podzimní rizota, vytvořili domácí těstoviny a nakonec si upekli výborný lasagne. Najedli jsme se rozhodně víc než dobře, příjemně pokecali a poznali nový způsoby vaření. Říct, že bych něco z toho, co jsme ten večer dělali, neznal by asi bylo nepřesný. Něco doma děláme každej tejden, něco jednou za půlroku (pravda, že domácí pesto a těstoviny jsme snad ještě nezkoušeli). Z toho vyplívá, že jsem se přímo nový recepty nenaučil, rozhodně jsme ale pochytil plno fíglů, jak si už tak dobrý recepty zpříjemnit a zjednodušit (ať už se jedná o šikovnou metodu drcení bazalky na pesto, házení cibulky na studenej olej nebo velice praktický vaření a namáčení lasagní ve vodě).
Šefkuchař (Vašek se jmenoval mimochodem, velice doporučuju) byl hodně v pohodě, pořád se usmíval a často se až dusil smíchy. Tím, že nás tam bylo "jenom" dvanáct si člověk opravdu osahal a vyzkoušet všechno a v neposlední řadě tam byla pro majetnější i možnost nakoupení tradičních surovin přímo na místě (majetnější říkám proto, že mi příjde 10dkg parmezánu za 360 Kč dost předražený). Celkově můžu kurz rozhodně doporučit, ale spíš než jen tak mimochodem, bych ho doporučil jako skvělej dárek k narozeninám, vánocům a jiným příležitostem. Ať si pak nemusíte pořád vtloukat do hlavy, že to nebylo drahý, nebylo drahý, nebylo drahý... pač drahý to celkem je =)

pondělí, 17.5.2010

Radosti života... sbírání plechovek

Přestože už na VŠE začalo zkouškový, hlava mi zatim moc nešrotuje a místo učení se radši věnuju užitečnějším věcem. Těmi jsou například lenošení, spaní, koukání na filmy nebo třeba sbírání plechovek. Ano, i plechovky se daj sbírat a třebaže je to poměrně drahej a dost pomalej proces, je to docela zábava. Třeba z toho jednou bude zápis do guinessovky =)

Když už někdo něco sbírá, většinou jsou to známky. Filatelistů jsou mraky. Občas se tu tam objeví nějakej sběratel pivních tácků, víček od láhví, pivních láhví, krabiček od cigaret nebo jiných spotřebních serepetiček. Ještě jsem ale nepotkal nikoho, kdo by sbíral plechovky.
Všechno to začalo celkem nevinně. K vánocům, někdy před X lety, jsem dostal obrovský puzzle (asi 2000 kousků), na kterých byly vyobrazený plechovky. Asi 10 polic plných plechovek nad sebou. Krásnej pohled, i když mi sestavování trvalo celej rok. No a rok na to jsem byl poprvý v Japonsku. Tam mě zaujaly naprosto úžasně barevný plechovky, který mě doslova donutily je nevyhazovat... a tak se zrodila první část sbírky. V kufru jsem si vezl prvních 8 plechovek s japonskými kliky haky.

Plechovky zeshora. Plechovky ze strany. Plechovky v detailu.

Měsíce a roky přibývaly, plechovek bylo čím dál víc a mě se začala plnit polička. Dneska mám celkově 112 plechovek, malejch i velkejch, a tento počet každým týdnem roste. Jsou tam Coca-Coly, 7UPy, Pepsi, ale samozřejmě i celá plejáda českých piv (ty jsou v naprostý většině ve velkých rozměrech - tedy v 0,5l). Mám plechovky z Japonska, Francie, Anglie, Itálie, Španělska, Slovinska a přirozeně i z Čech. No a jak je těch plechovek už plná police, rozhodl jsem se o víkendu, že to trochu zpřehlednim a hodim jejich seznam do počítače. Statistiky byly vždycky moje, takže mám dlooooouhej seznam s názvem plechovek, jejich barvou, velikostí, zemí ve který byly zakoupeny a dokonce i měsícem a rokem, kdy jsem je koupil. Trošku šílený,no.
bíráte taky něco neobvyklýho nebo jsem jedinej šílenec?

pondělí, 10.5.2010

Když se daří, tak se daří

Člověk během života zažívá různý situace. Lepší, horší, střední... Pro děti a vlastně i pro dospělý jsou ale dvě události, který snad ani nemůžou bejt špatný. Vánoce a narozeniny. Vánoce už byly, ty tu řešit nebudem. Narozeniny, to už je něco trochu jinýho. Člověk je na jednu stranu trochu zklamanej, že už je zase o rok starší, že je zase o rok blíž k smrti, na druhou stranu má ale radost ze společnosti jeho nejbližších, z dárků, pozornosti, kterou mu celý okolí věnuje a v neposlední řadě, protože narozeniny jsou ten nejlepší důvod proč pořádně zapařit. No a teď si k těm narozkám přidejte ještě celou řadu skvělých zpráv a máte můj víkend.

Tenhle rozšířenej víkend se mi fakt povedl po všech stránkách a tak jsem si řekl, že se o to s vámi musím podělit.
V pátek to celý začalo. Na pořadu dne byla oslava ve Futuru. Asi deset mých nejbližších plus plno dalších se obětovalo a přišlo... dali jsme si parádní fotbálek, trochu toho alkoholu, trochu křepčení na rytmy 80. a 90. let a k ránu se pomalu odbelhali domu. K tomu všemu, jelikož to byla oslava, jsem navíc dostal luxusní dáreček. Kuchařskou čepku a kurz vaření. No řekněte, co víc bych si zrovna JÁ mohl přát. Tak snad jim tu lásku budu moct někdy v budoucnu oplatit dobrým jídlem (jak se píše na dárkovým poukazu =)
Další den, sobota 8.5, začal v celkem poklidným tempu. Zmoženi minulou nocí jsme kolem desátý, jedenáctý hodiny vstali a na slavnostní oběd se s Luckou přesunul z Barrandova zpátky do Kobylis. Oběd byl jako obvykle výbornej (musaka, tiramusi... mmmmm) a po něm už měla přijít ona slavná chvíle, tedy předávání dárků. V pořadí už druhej velkej dárek sice nebyl žádným překvapením (osobně jsem ho objednával), ale i tak mi udělal ohromnou radost. Říkat o sobě, že jsem tremp nebo stanovej nadšenec by bylo trochu nadnesený, přesto jsem z novýho stanu Hannah nadšenej byl. Hned v to samý odpoledne jsme ho postavili a trochu si to v něm vyzkoušeli. Sobota tím ale neskončila. Večer jsme šli s klukama poblahopřát novopečenýmu otci, Markovi a trochu se zase přiopít. Když jsme pak odcházeli ve dvanáct (zmoženi už z pátečního večera), vypadalo to jako bysme odcházeli uprostřed oslav. Mark si to přesto užil a to bylo to hlavní. Skvělej narozeninovej den.
Na neděli jsem měl plno plánů. Pro začátek bylo zapotřebí vstát, něco málo uklidit a sníst dobrej oběd. Po obědě jsem zašel na zápas T-lamy. Tam jsme celkem v klidu porazili tým FC Tibetians, na oslavy však nebyl čas. Rychle jsem se musel přesunout zpátky domu, konkrétně k online přenosu Chelsea - Wigan. Po zahlídnutí výsledku 2:0 jsem noťase zase spokojeně zavřel a utíkal dál. S klukama jsme si šli na hodinku zašermovat, normálka, žejo. Po šermu jsem se ale přesouval dál, tentokrát na Barrandov. Tam jsme v oslavách pokračovali (rodiče Lucky měly taky narozeniny) a hlavně jsem se tam dozvěděl asi nejelpší zprávu víkendu. Chelsea nakonec Wigan porazila 8:0 a získala TITUL, božský to zážitek pro zarytýho fanouška.
Pondělí ráno bylo další z řady ospalejch. Den probíhal celkem v poklidu a večer byl završenej pizzerií. Tam jsem se nakonec dozvěděl poslední výbornou zprávu. Zjistil jsem, že mi knihovna platí daleko víc než jsem si kdy odvažoval doufat. Měsíčně tak dostávám skoro o polovinu víc než dřív, takže důvod k dalším oslavám rozhodně byl... zapil jsem to ale jenom pivkem a valil domu.
Celkově vzato jsem tedy dostal dva skvělý dárky, dvakrát jsem se příjemně vožral, zažil jsem dvě skvělý výhry (T-lama i Chelsea) a nakonec zjistil, že mi zaměstnavatel dává víc než jsem si kdy myslel. Parádní víkend,ne? =)

neděle, 18.4.2010

Profesor či gymnazista?

Jak tak navštěvuju VŠE už druhej semestr, moje myšlenky a úvahy se ubírají trochu jiným směrem než tomu bývalo v minulosti (až už to začíná bejt blbý, že nepíšu o ničem jiným). Na gymplu byl člověk hezky schovanej, věděl co je kolem něj a co ho čeká. Znal učitelé, znal spolužáky, znal kuchařky. Věděl, že mu hrozí maximálně maturita. Vejška už je něco docela jinýho... člověka jako by najednou hodili do otevřenýho světa, hranice mizí a možností je nespočet... a na skoro každej předmět ho učej největší kapacity v oboru.

Dokud je člověk "uzavřenej" na střední škole - ať už je to gymnázium, obchodní akademie nebo jiná střední - cítí se bezpečně. Zná svý okolí a hlavně svý vyučující. Celý roky má stejný, tudíž ani není divu, že k nim přilne a oni, pokud na něj zrovna nejsou zasedlí, mu pomáhaj přečkat celou cestu až k maturitě bez větší újmy. Z dnešního hlediska mi to připadá skoro jako takový rodinný prostředí. Studenti choděj do základní a střední školy za svejma kamarádama, který vídaj několik hodin každej den a učení... to je spíš takovej vedlejší efekt.
Když se pak takovej zlenivělej středoškolák dostane na vysokou školu, je vhozenej do úplně novýho světa. Nejenže je pro něj všechno nový, všechno je zase o jeden řád větší, rozsáhlejší. Na většině vysokých škol je navíc atmosféra víceméně anonymní a člověk je branej jenom jako číslo. Vyučující k němu nemaj žádnej vztah, je jim jedno jak dopadne a pokud jim nepadne do oka, bez milosti ho potopěj. Svět na vysoký škole je ale "bez hranic" i v jiných než studijních záležitostech. Najednou má desítky a stovky spolužáků (a potažmo teda i kamarádů), najednou má na výběr ze 4 a více jídel ve 2 a více jídelnách. Chodby jsou dlouhý, učebny velkokapacitní, povinnosti dobrovolný... moment... povinnosti dobrovolný? No jo, člověk nemá de facto naprosto žádný povinnosti. Pokud nepříjde na přednášku, dobře. Pokud nepříjde na cvičení, dobře. Pokud nepříjde na testík, dobře. Pokud nepříjde na závěrečnou zkoušku, taky dobře. Jediná reakce je taková, že ho dřív nebo pozdějc ze školy vyhoděj a může jít na pracák. Člověk se musí najednou starat sám o sebe a co si neudělá on sám, to prostě nemá.
Takhle to teda vypadá že se mi vysokoškolskej systém nelíbí...
tak to "samozřejmě" není.
Pohodlí je sice pryč, brzy si ale člověk uvědomí, že je to všechno pro jeho dobro. Oproti skutečnýmu životu "tam venku" je totiž vysoká škola ještě pořád jenom demoverze. Navíc je naprosto neoddiskutovatelný, že člověku vysoká škola dá plno nových vědomostí a zkušeností. Už jenom proto, že mu problémy vysvětlují často největší kapacity v oboru.

Napadlo mě tak nedávno, jakej je vlastně rozdíl mezi mnou, v současný době v podstatě "jen gymnazistou" a profesorem, kterej mě učí hospodářský dějiny. A neříkám profesorem jen tak... on opravdu získal akademický titul prof. Přesto pochybuju, že si umí o tolik rychlejc spočítat kolik utratil za nákup. Pochybuju, že umí víc cizích jazyků jak já (ikdyž může se stát, s titulem to ale nemá nic společnýho), že umí hrát fotbal líp jak já, že umí vařit líp jak já. Kromě svýho oboru je to normální člověk... a bůhví jestli vůbec normální je =)
... tak k čemu mu ten titul je? Dovolim si menší vsuvku.

V současný době existuje přibližně pět akademických, akademicko-vědeckých a vědecko-pedagogických titulů:
Bc
bakalářské studium
Zpravidla tři roky trvající "nižší" vysokoškolský studium je ukončeno státnicema a obhajobou bakalářský práce. Člověk by měl získat základní přehled v rámci svýho oboru. Jelikož se obvykle nepředpokládá že to tím skončí, na reálnej život student moc připravenej není a všechno směřuje hlavně k navazujícímu magisterskýmu studiu. Viz Wikipedie
Ing. (Mgr, atd.)
magisterské studium
Ať už se jedná o dvouletý navazující magisterský studium nebo o pětiletý řádný magisterský studium, oboje je ukončeno opět státnicema a obhajobou diplomový práce. Ta by měla být na mnohem vyšší úrovni než bakalářka a samozřejmě i delší. Narozdíl od bakalářky se tu očekává něco inovativního nebo minimálně novej pohled na problém. Naprostá většina vystudovanejch vysokoškoláků skončí tady, připravena na život a pohyb v oboru, který vystudovala. Teoreticky by měl mít vysokoškolák větší možnosti uplatnění než středoškolák... jak moc to ovšem platí, ví bůh. Více na Wikipedii
Ph.D.
doktorské studium
Pakliže někomu nestačí pět let vysokoškolskýho studia, může si přidat další dva navíc v rámci doktorskýho studia. Titul Ph.D., který se uvádí za jménem získá student doktorského studia po obhájení disertační práce a složení dalších zkoušek. Lidé s tímto, už akademicko-vědeckým, titulem obvykle setrvávají na škole a přednášejí. Jestli za ty dva roky proběhne opravdu tak mohutný nárust znalostí, to je předmětem diskuze. Faktem ale je, že to vypadá velice efektně. Viz. Wikipedie
doc.
docentura
Docentem se může stát člověk s doktorským titulem, který projde habilitací (obhájí habilitační práci a odpřednáší habilitační přednášku) a splní další požadavky jednotlivých vysokých škol, které své docenty jmenují. Mezi ty patří převážně rozsáhlá publikační činnost. Z mýho pohledu už je to pak všechno na stejný brdo. Uznávám ale, že po tolika letech v oboru a tolika publikacích musí docent přeříkat svůj obor tam i pozpátku i o půlnoci. Více na Wikipedii
prof.
profesura
Nejvyšší a jediný vědecko-pedagigický titul je již velikou vzácností. Může ho získat pouze docent a jmenován musí být samotným prezidentem státu. Takovým lidem se už může oprávněně říkat "profesore" a jejich prestiž a respekt jsou ve většině případů naprosto nezpochybnitelné. Víz. Wikipedie

Jak už jsem tedy napsal vejš, z hlediska normálního života jsou nám tituly celkem ku prdu. Pochopím ještě, že chce většina lidí vystudovat alespoń těch základních pět let. Ať už kvůli prestiži, kvůli lepším kariérním možnostem nebo protože se jim ještě nechce pracovat. Co se ale dalších titulů týče, nad tím opravdu občas zůstává rozum stát. Ne nadarmo se už doktorský studium nazývá post-graduálním... tzn. po-dokončení, po-normálním studiu.
Takhle otitulovaný lidi si ale i tak zasloužej velkej respekt. Stačí si vzpomenout na jedinou těžší zkoušku, v případě středoškoláků na čtvrtletku, a už jenom z tý představy, že se tím budu zabejvat a mořit o několik let navíc, je mi špatně. I když na druhou stranu, pro některý může bejt studium zábava, naplnění a smyslem života. Jsou pořád zvědavý co dalšího se můžou naučit, co novýho můžou objevit a když už jim dojde materiál na pasivní studium, začnou publikovat vlastní myšlenky. A to už je úroveň docentů a profesorů.
No a když vám pak takový kapacity přednášej, máte k tomu - nebo alespoń u mě to platí - o to větší respekt. Já osobně jsem, i když jsem teprve v prvním ročníku, během studií potkal už tři profesory a celkem šest docentů... doktory radši ani nepočítám. Ať už to tedy byl prof. Ing. V.Jeníček, DrSc., kterej mě učil geoekonomiku, prof. PhDr. D.Jančík, CSc., kterej přednáší hospodářský dějiny nebo prof. PhDr. V.Dvořáková, CSc. přednášející americkej politickej systém, ani na jednoho nedám dopustit. Jako lidi můžou stát - lidově řečeno - za prd. Můžou to bejt nesnesitelný a povrchní blbci, ale jakmile jsou ve svým živlu - na vysoký škole, není jim rovnýho. Takhle to alespoň vidím já.

(Kdyby to nakonec někoho zajímalo, osobně bych si moc přál dosáhnout titulů Ing. Filip Vostrý, Ph.D. , ale je fakt,
že teď jsem ještě dost naivní optimista a jak známo, optimisti jsou ti, co nejsou dostatečně informování o situaci ;-))

pondělí, 29.3.2010

Testíky, profíci, počasíčko

Po skoro měsíci se opět ozývám a jelikož můj život probíhá v celkem poklidným tempu, nezbývá než se podělit i o všední zážitky, kterých má každý z vás jistě plno. Dnešním dnem začal už 7. týden z celkovýho počtu 13 v letním semestru 2009/2010 a tak mě už pomalu ale jistě napadaj černý myšlenky na zkouškový období. Naštěstí se ale počasí trochu umoudřuje a konec března tak přecejenom není tak pesimistickej. Navíc je tu za chvíli čas velikonoc a s pomlázkou v ruce si snad taky trochu užiju.

Jak už jsem napsal, půlka letního semestru na VŠE je za mnou a s ním i pravidelnej příděl testíků, hlavně těch jazykových. Konkrétně se jedná o francouzštinu, angličtinu a informatiku, ikdyž ten poslední zmíněnej testík, to snad ani nestojí za řeč. Kurz Informatiky (pro neinformatiky) má na VŠE dvě základní části. Teoretický kecy o aplikační informatice se přednášej na přednáškách, kam více či méně skoro nikdo nechodí. Praktický znalosti se nám pak snažej natlouct do hlavy ve cvičeních. Jenže jak to tak na základní úrovni informatiky bejvá, praktickými znalostmi jsou myšleny hlavně aplikace sady Microsoft Office - Word, Excel, Powerpoint - tedy věci, který už většina z nás dávno ovládá. První testík byl ale z ještě "náročnější" oblasti, ze správy souborů. Za vytvoření složky, přesun a komprimaci souborů jsem tak dostal první 4 bodíky ze 100. Dobrej začátek,ne?
Další průběžnej testík mě čekal z francouzštiny, mého nejoblíbenějšího, přesto zdaleka nejtěžšího jazyka, který jsem si poctil svou pozorností. U tohoto jazyka se bohužel píše něco uplně jinýho než vyslovuje a tak jsou testíky o dost náročnější než verbální debaty v hodinách. V tomto okamžiku tak nezbejvá doufat, že mi to madame ohodnotí co nejmírnějc a pokud možno u toho ještě radši přivře obě oči.
Poslední testík kterej jsem poctil svou návštěvou byl z jazyka naopak nejjednoduššího, z angličtiny. Nechci tu hned od začátku nějak schazovat úroveň angličtiny na VŠE, přesto jsou okolnosti mého midterm testu přinejmenším zvláštní. Den předem jsem byl chlastat na VŠE party, domu jsem dorazil kolem třetí a v půl devátý už jsem spal v metru směrem Chodov. Na to že se mi ráno ještě mírně točila hlava a spát se mi chtělo každejch pět minut je , myslím, výsledek 29,5 z 32 docela úspěch. A pak že je studium na VŠE jenom vyšší gympl. Na gymplu by mě mírně opivněnýho ani nepustili do třídy, což teprve k písemce... jooo, na ekonomce je prostě sranda.

Průběžný testy jsou ale i přes svoji zajímavost pořád tou nejnudnější částí studia. Mnohem zajímavější jsou jednotlivý přednášky, potažmo pak všelijací podivíni, kteří je učí. Jedním z řady možná mírně vysmívaných, přesto vážených podivínů je určitě prof. PhDr. Drahomír Jančík, CSc. Jeho přednášky z hispodářských dějin rozhodně stojí za to... při jeho zasekávání a opakování slov bych se nedivil, kdyby si pak někdo při čtení poznámek myslel, že vidí dvojitě nebo dokonce trojitě. Je to sice uznávanej profesor a nutno říct, že i velice příjemnej chlapík, přesto mi není jasný, jak někdo takovej může přednášet na vysoký škole. Dalším kdo stojí za to je doc. RNDr. Jiří Henzler, CSc. Ten už sice tolik úsměvů nevzbuzuje, ale to je možná způsobeno i tím, co učí. Na matematice pro ekonomy maj totiž lidi většinou spíš hubu otevřenou dokořan než aby kouzlili úsměvy. Přesto postoj pana docenta k matematice rozhodně stojí za poslechnutí. Tutovka je jeho nekonečno plus nekonečno nebo například tvrzení, že nulu si z ekonomickýho hlediska můžeme představit jako jednu tisícinu. Když pak tisícinu vynásobíme dejme tomu milionem, máme tisíc korun... nula krát milion tak rozhodně nemusí být jenom nula. Z toho mi teda upadla tužka...
Abych to ale nevypadalo, že si naší zlatý školy vůbec nevážím, musím uznat, že mám v letním semestru i skvělý učitelé, kteří mě zaujali a u kterých je vidět, že tomu rozumí. Jedním z nich je určitě Ing. Pavel Žamberský, Ph.D. , kterého poslouchám každý pondělí na mezinárodní ekonomii a druhou a zdaleka nejlepší přednášející, kterou jsem na VŠE potkal je prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc. Předmět s názvem Americký politický systém by si asi moc lidí dobrovolně nevzalo, jeho název je ale to jediný, co se mi na něm prozatím nelíbí. Věci, který se na těchto dvou pondělních přednáškách dovídám totiž považuju nejenom za docela užitečný, ale hlavně za zajímavý. Jak volební a stranický systém USA, tak hlavně mezinárodní ekonomie, cla, kvóty nebo mezinárodní obchod mi doslova otvíraj oči a s trochou nadsázky, myslím, můžu říct, že se v politicko-ekonomický situaci ČR ale i okolí začínám orientovat. Spíš si říkám, jestli já přecejenom neměl jít s klukama na tu politologii na fildě...

Aby to ale nevypadalo že žiju jenom školou, rozhodně musím vyjádřit i svoji radost nad počasím posledních dnů. Dneska to sice stálo celkem za vyližprdel, ale třeba páteční nebo čtvrteční počasí nám jasně ukázalo, že jaro už tu je a léto se nezadržitelně blíží. Je sice šílený, že musím jeden den nosit bundu a druhej den se potim v tričku, ale na druhou stranu taky by mohlo bejt všechny dny tak nějak středně blbě a měli bysme po odpoledních procházkách a slunečních brýlích. Teď už jenom aby se to dobrý počasí v Čechách udrželo na delší dobu a venkovní sporty na sebe nenechaj čekat. Považuje se vlastně učení venku taky za sport? =)

pátek, 5.3.2010

Vysokoškolskej život v plným proudu

Od posledního zápisu uběhl už víc jak měsíc, ve svý hlavě už jsem zimní semestr posunul daleko do prehistorie a přesto jsem za celou tu dobu na stránky skoro nešáhl. Svědomí mi tak nedalo spát a donutilo sem zase přispět. Za ten měsíc a půl se toho událo poměrně hodně a vykládat vám přesně co a jak by byla ztráta jak mýho tak vašeho času. O něco se s vámi ale přece podělim.

Naposledy, když jsem na Filiweb házel článek o svým prvním zkouškovým, byla ještě venku jednolitá bílá pokrývka, teploty nízko pod nulou a v moji hlavě vymeteno. S pocitem dobře odvedené práce jsem si užil tři tejdny volna tím nejpřirozenějším způsobem. Nicneděláním. Sice jsem se konečně přesunul k doktorovi pro dospělý, několikrát jsem zašel do tělocvičny na fotbal, jednou do Tesly na hokej a jednou dokonce i do posilovny. To byly ale jenom útržky z celkovýho času, kterej jsem prolenošil od odpoledne do rána... ano, ráno (tzn. od 6 do 10 hodin) jsem za těch 20 dní nezažil snad ani jednou a spát jsem chodil v době, kdy už dělníci vstávaj do práce. Dneska už jsem trochu moudřejší a bez ostychu hodnotim čas po zkouškách jako naprosto ztracenej. Měl jsem jet na hory a užít si výjimečně silné zimy. Takhle už je to druhá sezóna, kdy jsem prkno vyzkoušel spíš symbolicky, aby se neřeklo, že jsem se snowboardingem nadobro skoncoval. Je to smutný, ale na hory jsem se letos zase nedostal...
Můj rozvrh na letní semestr 2009/2010. Po třech týdnech nicnedělání mi ale opět začala škola a s ní i každodenní povinnosti. Vypadalo to, že všechno pomalu vrátí do zajetých kolejí. Problém ovšem nastal při zvykání si na novej - a s časem zjišťuju, že taky dost blbej - rozvrh. Co jsem si navařil, to jsem taky spolknul... dvakrát tejdně do šesti, jednou do čtyř a jednou do dvou, všech pět dnů zaplněných a i tak pouze 33 kreditů. Proto, abych nemusel vstávat v šest ráno jsem zaplatil až moc vysokou cenu. Chybama se člověk holt učí a nezbejvá tak nic jinýho než doufat, že příště budu zase o něco chytřejší. První tejden ve škole jsem nicméně přežil. Sypat se to začalo až ten další tejden. Začalo to maturitním plesem Lucky (ten byl teda hodně dobrej), pak přišel ples gymplu a ve středu se nastartovala obrovská únava a nemoc, později identifikovaná jako silnej zánět hltanu. To znamenalo poměrně velkej výpadek ve škole v pondělí, úterý a středu a z části i čtvrtek a pátek. Moc tomu pak nepřispěly ani hory, na který jsme se s Luckou vydali v rámci jejích jarních prázdnin. Opět jsem přišel o půlku týdne. V pondělí mi začne už 4.týden a já byl na některých předmětech pouze jednou... no bude to ještě rozhodně zajímavý. Na nějaký obavy je ale hooodně brzo.

No a jak si tak pohodlně až flákačsky proplouvám vysokoškolským životem, napadaj mě takový ty tradiční otázky - Co budu v budoucnu dělat? Co mě bude bavit a živit? Jak seženu místo, na kterým budu po diplomce pokračovat? Je sice pravda, že na to ještě nějakej ten semestr času mám, přesto mě už dlouho děsí fakt, že nemám absolutně žádnou představu co budu a hlavně co chci v budoucnu dělat. Můžu stejně dobře skončit v managementu úklidový firmy jako v managementu nějaký významný nadnárodní společnosti. Dneska se můžu naštěstí zabývat daleko jednoduššíma věcma - a to, kde seženu nějaký prašule na další oslavy, na permici na hokej a na drobnosti, kterými si probarvim všechny ty šedivý dny. (Kdyby někdo přecejen o něčem věděl, určitě se ozvěte ;-))
No a na závěr menší zamyšlení. Na poslední hodině italštiny jsme se bavili o studijních a pracovních možnostech mladých lidí v Itálii a determinaci jejich pozice na základě postavení a kvalifikace jejich rodičů. U tý příležitosti mě napadlo něco, co v žádným případě nelze opomenout. Já se prostě MÁM dobře a budoucnost mám naplánovanou poměrně hezky. Ne každej se má tak jako já...

středa, 27.1.2010

Hotovoooooo !!!

Konečně je to tady, konečně jsem volnej. Tak dobrej pocit jako po maturitě to sice, ale vzhledem k tomu, že jsem byl minulej leden ještě rozklepanej gymnazista, myslím, že můžu bejt víc než spokojenej. Jenom škoda, že mám teď jenom tři volný tejdny... to zase uteče jak voda. Na takovej "studijní režim" si ale člověk zvykne hodně rychle. Už by ale mohlo bejt léto. Tohle počasí je dobrý akorát tak na spaní a zabíjení času před počítačem.

Jak už jsem jednou napsal, konečně mám hotovo!! Zkouškový jsem si sice trošku protáhnul (využil jsem 3 ze 4 týdnů řádných termínů), ale zase jsem si to celkem užil a všechno zmáknul v pohodě. Navíc můžu říct, že jsem zase o něco, možná i o něco víc než obvykle, chytřejší. Narozdíl od některejch svejch spolužáků jsem se se to totiž fakt našprtil a neučil se jenom testy z borce. O štěstí už vůbec nemůže bejt řeč... to už spíš můžu mluvit o smůle.
Asi se budu opakovat, přecejenom tři ze čtyř předmětů už jsem popsal minule, každopááádně.... Když to tak všechno shrnu, musim svoje první zkouškový období na VŠE zhodnotit jako velice podařený. Osobně si sice myslim, že jsem si zasloužil asi tak jednu trojku a tři jedničky, ale i skutečnej výsledek je dobrej. V součtu to sice dělá víc, ale dojem to nakonec dělá krapet lepší... a zas takovej šprt bejt taky nemusim.
Prvním předmětem byla geoekonomika. Tam by mi bohatě stačila trojka. Testem jsem prolezl jen tak tak a jestli jsem byl v nějakým předmětu solidně v pr..., pak to byla právě 2SE101. Kdo se má taky nazpaměť naučit všechny ty producenty oceli, mědi, hliníku atd. atd. Že mám nakonec dvojku, za to můžu poděkovatjen a jen profesorovi Kašparovi, zlatej to člověk. Co se dalších předmětů týče, tam jsem měl znalosti rozhodně lepší. V managementu jsem tu jedničku nakonec vybojoval. Po průměrným prvním testu (29/40), skvělým druhým testu (59/60) a pěti bodech za docházku jsem si došel pro krásnejch 93 bodů ze 105. Předmět to byl zajímavej, profesor Kopecký je nejférovější chlap na VŠE, takže co víc si přát... Přejdem-li k druhýmu předmětu, k právu, tam je situace prakticky naopak. Hodiny nudný, učiva, který je mimochodem taky nudný, bylo tři prdele a slečna zjevně učila svůj první semestr. Na ústní zkoušce jsme si navíc zjevně nepadli do oka, takže pro mě byla dvojka - normálně hodně dobrá známka - mírným zklamáním. Ale tak co se dá dělat. zdaleka nejhorším předmětem byla Ekonomie I. Nejtěžší a nejdůležitější předmět prvního ročníku jsem si navíc okořenil Ing. Jiřím Dobrylovským, Ph.D. , což dává dohromady jednu z nejšílenějších kombinací na škole. I tak jsem to ale celkem zvládnul. Ústní zkouška dopadla i přes neoblíbenou otázku (mezinárodní obchod, ochranářství) nad očekávání a jenom jeden jedinej debilní bod mě dělil od jedničky. Tak jsme se zasmáli, že na ni nemám, že? ... a napíšeme do indexu velmi dobře. Na Jiříka asi jen tak nezapomenu.

V podstatě ale o nic nejde. Hlavně že to mám za sebou, prázdniny před sebou a cennejch 32 kreditů v kapse. No a 2 1 2 2 mi bohatě postačí k udržení pozice podprůměrnýho šprta. Dobrá zpráva je taky to, že jsem si snad konečně dokázal... sobě i dalším... že jsem si vybral správnou školu a že by mi na architektuře nebylo o nic líp. Teď už konečně volno!! Tři tejdny naprostýho nicnedělání, lenošení, vysmívání se středoškolákům - a možná i nějaký produktivní činnosti na stránkách. Nezáviďte a užívejte života, je moc krátkej na to abyste se mračili ;-)

Celej paklík, eko, geo a právo. Dohromady asi 240 stránek. Jednotlivý předměty hezky rozdělený. Jenom mngmnt tam není, protože jsem ho netiskl. Pokus relativní pojetí velikosti... moje ruka je velká, moje ruka ten pakl sotva obejme. Nejcennější podpis, kterej v indexu prozatim mám. 26.1. velmi dobře, Dobrylovský. První stránka indexu. Ekonomie je teda na druhý straně.

P.S. Aby si někdo přesto nemyslel, že jsem si celej leden válel šunky a teď to akorát trochu zveličil, tady je index a štos, kterej jsem se musel našprtat. A to jsou to jenom ty nejkompaktnější zápisky (mikro - 50str, makro - 48 str, obchodní právo - 33 str, základý práva - 30 str., geo-Jeníček - 42 str, geo-Kašpar - 35 str.). Nejsou tam ani učebnice (geo - 3, právo - 2, eko - 2, mngmt - 1) ani výpisky v sešitech. Paráda, ne?

úterý, 19.1.2010

Zkoušky vrcholí, to chce nohy v teple...

Jak by napsala hrstka mých kamarádů na Facebooku, můj momentální stav je: 4 down, 1 to go. Přesněji řečeno, zatím jsem zmáknul tři předměty (z čehož geoekonomika měla dvě části, proto 4 down =) a za týden mě čeká ještě poslední. Jelikož je ale ten poslední předmět ekonomie, dá se o tomto okamžiku bez nadsázky mluvit jako o vrcholu zkouškovýho období... přesto je třeba zachovat klid a nohy v teple. Všechno se dá naučit... dřív nebo pozdějc.

Novej rok jsme přivítali stylově a aniž jsme se pořádně nadechli, hned nám začalo zkouškový období (minimálně nám na VŠE). Některým šprtům začalo tedy už v předtermínech před vánocema a před silvestrem, ale my "normální" jsme si ho užili naplno až během prvních dvou, tří tejdnů po Novým roce. No a tak se dostáváme i k mým zkouškám
Narozdíl od některých svejch šprťáckejch kámošů musím uznat, že zkoušky na vejšce nejsou žádná sranda. Učit se na ně člověk prostě musí a spoléhat jenom na štěstí by se kor v mým případě (zatím jsem měl u testů a zkoušek spíš smůlu) fakt nemuselo vyplatit. Na druhou je ale fakt, že se musím ohradit i proti dalšímu extrému, tedy, že je každá zkouška na vejšce je jako další maturita - to je s prominutím fakt demence, kterou vymejšlej vysokoškoláci, aby zastrašili středoškoláky. S maturitou se to opravdu srovnávat nedá. Ta byla daleko rozsáhlejší a učili jsme se na ní v podstatě pomalu a postupně půl roku - tzn. bylo toho víc, ale člověku odpadla nejtěžší věc, přinutit se k samostudiu.

Svoje jednotlivý zkoušky tu rozebírat nehodlám, přesto něco základního řeknu. Začalo to 6.1. testíkem z geoekonomiky. Geoekonomika, pro ty co váhaj, je zeměpis (tedy země, suroviny, demografie, statistický čísla) spojenej s globálníma problémama jako je přelidnění země, enviromentální problémy a docházející zásoby energetických a vodních zdrojů. Co jsem se dozvěděl až o tejden pozdějc, onen testík jsem napsal jen tak tak nad 60%. Naštěstí jsem se profíkovi zalíbil a tak mi nakonec z trojky vykouzlil dvojku.
V úterý, 12.1., pak následoval druhej testík. Tentokrát byl na řadě management, ze kterýho jsem po prvním testu měl celkem bobky. Naštěstí jsem se to stihnul naučit poměrně solidně (hlavně z borce, uznávám). I tak mě ale překvapil výsledek, kterej říkal, že jsem ze 60 bodů ztratil jeden jedinej. To mě z role outsidera přesunulo do role šprta a první jednička tak byla konečně na světě... a nejspíš i poslední tenhle semestr.
Dva dny po testů z managementu byla na řadě ústní zkouška z geoekonomiky, o který už jsem psal. Není ovšem o čem mluvit. Zeptal se mě na nějaký maličkosti, který jsem věděl tak z půlky, přesto mi z trojky udělal dvojku. Sláva Kašparovi.
Po krásným víkendu na horách přišla na řadu třetí zkouška, první opravdová ústní zkouška - z práva. Pondělí a úterý jsem strávil pařením na počítači a samozřejmě hlavně učením práva, takže jsem byl celkem připravenej. O co víc mě pak nasralo, že jsem skončil s dvojkou jenom protože jsem byl "moc chytrej". První otázkou z "potítka" jsem totiž svoji doktorantku celkem smetl... tak se slečna rozhodla, že to tak nenechá a vytáhla na mě druhy rozhodnutí v občanském řízení a přesný popisy všechny tří (rozsudek, usnesení a platební příkaz, pro vaši informaci). Něco co jsem neměl ani v zápiscích jsem samozřejmě vědět nemohl a tak mi nakonec celá spokojená dala dvojku. Nutno ještě na závěr zdůraznit, že plno holek, který uměly úplný hovno dostaly jedničku. Na to mě napadaj dvě rčení. Život je svině a život je nespravedlivej.

Tímto bych svoje dosavadní snažení uzavřel. Hlavní je, že jsme všichni naživu i po bujarých oslavách Silvestra a já k tomu mám navíc šest úspěšně uzavřených předmětů. Až za tejden dodělám poslední, ten nejhorší, zase se ozvu ;-)

pátek, 1.1.2010

Další rok pryč, uff

Je to tady zase, konec něčeho zajímavýho a začátek něčeho ještě zajímavějšího. Nový střídá starý, desítka střídá devítku a my všichni jsme zase o rok blíž rakvi. Když se tak koukám zpátky - a mimojiné i na loňskou rekapitulaci - je mi jasný, že nic novýho napsat nemůžu. Přesto se pokusím o jakýsi shrnutí, tentokrát bez nostalgie, celýho již avizovanýho veledůležitýho roku s devítkou na konci.

Loni jsem psal, že pro mě byl rok 2008 zatím nejdůležitější a velice poučnej. Teď musím říct, že ač jsem v roce 2008 zažil skvělý a nečekaný věci, s rokem 2009 se srovnávat nedá. Přestože šlo v podstatě "jen" o školu, za první půlrok roku 2009 jsem zestárnul ne o 6 měsíců, ale o 6 let.
Leden začal bez většího stresu, zlehka jsem se připravoval na první přijímačky. Ty jsem, jak asi už víte, úspěšně udělal. Chvilková radost (ta chvilka teda trvala asi dva měsíce) byla ovšem vystřídaná nervozitou. Pokud jsem si do konce března válel šunky, v dubnu už mi celkem hořelo u prdele a já to cejtil. Celý to odstartovala maturitní slohovka, která nám svou obřadností připomněla, že za necelý dva měsíce budem muset dokazovat, že jsme těch osm let ve škole úplně neproflákali - což bylo vzhledem ke skutečnosti dost těžký =)
Měsíc postupnýho připravování, sepisování otázek a učení se nás všechny dost poznamenal. Věřím, že jsem nebyl jedinej, kdo začátkem května cejtil k učení takovou nechuť, že by si dal celej gympl radši znova, než šel na maturitu. Ta nás ale neminula... můj den D nastal ve čtvrtek, 21.5. Díky špetce toho štěstí a samozřejmě velký dávce učení (přecejenom jsem to nijak nepodcenil) jsem nakonec maturitu zvládnul bravůrně. Slavilo se celou noc, vzpomínalo se, profesorům se odpouštělo všechno to buzerování a pomalu ale jistě se dospívalo. O co šílenější je fakt, že si teď uvědomuju je mi to úplně ale úplně ku prdu. Na vejšce jsme si všichni rovni, nehledě na známky, nehledě na školu. Maturitní vysvědčení se samejma můžu natrhat na proužky a použit je místo hajzlpapíru. Papír jako papír...

No a když jsme teda zvládli "zkoušku dospělosti", hodilo nám školství pod nohy další klacek - přijímačky. Je sice pravda, že moje nervy byly velmi blízko nule (hlavně díky již pojištěný architektuře), přesto jsem se samozřejmě snažil a o výsledek se bál. Postupně jsem navštívil FIS VŠE, FF UK a FMV VŠE a se stoprocentní úspěšností začal 20.6. konečně užívat tak dlouho očekávaných "pomaturitních" prázdnin. Jak už to tak ale bývá, ani ty téměř čtyři měsíce nestačily a celý prázdniny utekly jako voda. A koncem září už se zase ozývalo "škola volá, škola volá". Jenže tentokrát se to neozývalo od bláznů z Bohnic, ale přes celý město, z Chodova.
Od září 2009 jsem vysokoškolák, tedy konečně právoplatnej student (do tý doby v podstatě pouze žák střední školy) a cejtim se celkem dobře. Změnu pociťuju snad jenom skrz ISICa. Ten mi dnes celkem ulehčuje život, ale nic zas tak nepostradatelnýho to není... ikdyž vlastně jo, bez něj bych se na VŠE ani nenajedl. Každopádně když opomeneme takový malichernosti, je to na vysoký škole poměrně drsný. Mám sice 700 spolužáků, přesto jich paradoxně znám ještě míň než na gymplu. Mí nebližší na škole jsou Slováci, když jdu na přednášku, z dvouset lidí znám obvykle tak jednoho, dva a fronty na cokoliv jsou často až ven... to je holt masový studium VŠE. Přesto všechno cejtim, že je to ta nejlepší škola, co jsem si mohl vybrat. Studuju tam užitečný a celkem i zajímavý věci a hlavně, na konci těch tří nebo pěti let BUDU něco UMĚT. No a k tomu budu mít ještě papír... hurá.

Na závěr trocha čísel: v roce 2009 jsem napsal 27 příspěvků do zápisníku, dostal se na 4 vysoký školy na 3 různých univerzitách, na maturitu jsem se naučil 110 otázek na přibližně 310 A4 stránkách, můj součet u maturity díky tomu byl 4, což je taky počet oficiálně prázdninových měsíců stejně jako měsíců, který jsem zatim strávil na VŠE. Nejdůležitější ovšem je, že mám stále 2 ruce, 2 nohy, 1 hlavu, 1 srdce a 1 lásku...

Přeju všem do novýho roku co nejvíc úspěchů. Milujte se, rozmnožujte se a občas navštivte Filiweb.


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2018, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů