9.5.2016

Žolík ze Sluníčka, náš nový přírůstek

Už to budou tři měsíce, co jsme si po úspěšném nastěhování a zabydlení v novém bytě pořídili novýho nájemníka, spolubydlícího, hračičku, prťouska, bobka, černocha, blbouna, mazlíčka… jednoduše novýho člena domácnosti s celkem neobvyklým jménem Žolík. Jedná se o černýho „kocoura domácího“, který k nám dorazil z útulku Kočičí domov Sluníčko a kterýmu bylo začátkem května cca 9 měsíců.

Nápad pořídit si do novýho domova mazlíka je už celkem staršího data. Odhadoval bych to na jaro, přinejhorším léto 2015, ale možná i trochu dřív. Hlodavce nebo jinou drobnou havěť jsme zamítli celkem rychle s tím, že už jsme to zažili a byla to celkem nuda. Na druhou stranu jsme nijak dlouho neuvažovali ani o psovi. I přes všechny jeho výhody jsme se tak nějak necítili na každodenní venčení, cvičení a vyžadovanou pozornost 24 hodin denně (když už bysme si nějakýho pořídili, asi by to bylo něco menšího typu Jack Russel, co nepostojí ani chvilku na jednom místě). Celkem přirozeně tak padla volba na kočku a, z čistě praktických důvodů (kastrace), následně na kocoura. Doufali jsme v klidnýho mazlíka, kterej se občas přijde pomazlit, občas si bude udržovat odstup a kromě kydání záchoda a plnění misek nějakou další výraznou aktivitu vyžadovat nebude. To se nám nakonec více či méně splnilo.

Jakmile jsme měli jasno co plus mínus chceme, začalo hledání. To už se pomalu ale jistě blížila zima, což jsme pozdějc zhodnotili jako hodně špatný období na hledání koťátek. Jelikož jsme pro domácí mazlení nepotřebovali žádnýho šampiona, řekli jsme si i to, že za kotě nechceme dávat žádný těžký prachy. Navíc kdybychom adopcí koťátka z útulku udělali dobrý skutek, taky plus. Projížděli jsme na internetu spoustu různých útulků a chovných stanic, ale výsledek nic moc. Buď se koťata pohybovala kolem 8 – 10 tisíc korun nebo jsme nacházeli už odrostlejší kočky, které už dávno přesáhly „míru roztomilosti“, kterou jsme očekávali. Nakonec se zadařilo úplně náhodou. Objevili jsme někde jakousi výstavu kočičích útulku, která se měla uskutečnit v Hostivaři, a zhodnotili, že proč ne. Tam jsme se začátkem února taky vydali a světe div se, našli jsme si tam svého šampiona. Prostor plný klecí jsme prošli snad třikrát nebo čtyřikrát, u každýho kotěte nebo kočky se na chvilku zastavili, ale náš zrak na delší dobu ulpěl na jednom jediným kocourkovi - černým vyplašeným Žolíčkovi. V popisu sice měl, že se dřív hodně bál, ale že už je to lepší. Žádné nemoci, žádné handicapy, nic dalšího negativního. Terka si ho na chvilku podržela, s paní jsme domluvili detaily a s dobrým pocitem (i když pořád bez kocoura) odjížděli nakupovat zásoby, přepravku a kapsičky.

V době, kdy jsme si Žolíka jeli vyzvednout (týden po výstavě) mu bylo téměř přesně 6 měsíců. Byl sice trochu větší než naše „vysněný koťátko“, ale roztomilej byl pořád. V útulku Kočičí domov Sluníčko, kousek od Roudnice nad Labem, nás tehdy uvítalo snad 10 koček a uvnitř čekalo dalších cca 15 koček. Některé se schovaly, některé si ale šly hned pro pohlazení. Pamatuju si, že se nás tehdy paní ještě ptala, jestli jsme si svým výběrem jistí, jestli nechceme někoho jinýho. Náš Žolík totiž oproti ostatním okamžitě zdrhnul a schovával se co nejhloubějc ve svým baráčku. Ještě pár týdnů potom jsem si v hlavě říkal, jestli jsme si přecejen neměli vybrat někoho jinýho. Naštěstí se po těch několika týdnech všechno zlepšilo a jakýkoliv pochyby zmizely.

Po příjezdu domu jsme Žolíkovi otevřeli přepravku a čekali, že pomalu vyleze sám. Docela nás překvapilo, že z přepravky nevylezl, ale rovnou vystřelil. Bohužel, vystřelil se schovat pod gauč. Pak pod postel, pak do peřiňáku, pak zase pod gauč. První dva dny na nás vůbec nereagoval a asi jen doufal, že ho někdo přijede vysvobodit. Když pak pochopil, že se nic takovýho nestane, vylezl a nechal se konečně omrknout i rodičema a návštěvou. Pod gauč už se od těch prvních dvou dnů nikdy nevrátil, ale trvalo ještě dobrý dva, tři týdny, než přestal využívat i všechny ostatní schovky - za vodnicí, za televizí, za pelíškem, v polici, pod stolem atp. Dneska, skoro tři měsíce po jeho nastěhování, už je Žolík celkem zdomácnělej a řekl bych až skoro drzej. Hluk nebo rychlej pohyb ho nijak výrazně netrápí, už se před námi neschovává a naopak za námi začíná dolejzat. Ráno už ho pravidelně nacházíme mezi nohama na posteli, potom nás musí doprovodit do koupelny a jakmile se přiblížíme kuchyni, začíná se nahlas dožadovat ranní bašty. Objevil už škrabadlo, odpočivadlo, pelíšek, k jeho nejoblíbenějším ale stejně patří náš milovaný oranžový gauč (toho času pokrytý asi 4 dekami proti škrábání toho blbouna).

Žolík byl po trochu delším čekání nakonec koncem dubna taky vykastrovanej, takže už mu teď - doufejme – nechybí opravdu nic (snad až na ty kulky). Zezačátku byl dost nezvyk starat se a dávat pozor na někoho dalšího, člověk si ale na všechno tak nějak zvykne a přivykne. Dneska už je prostě přirozený, že když člověk dorazí z práce, prvních 10 minut musí věnovat kocourovi, kterej se dožaduje podrbání za ušima, na zádech a ideálně i na břiše, tlapkách a čumáku. Až pak si může jít dělat svoje věci… ale je to fajn.

(Ještě jsem na FB našel video z výstavy, kde jsme Žolíka našli – nejsme tam sice ani my, ani žolík, ale i tak je to hezký video - https://www.facebook.com/prahatv/videos/518342845012801/?pnref=story )

EDIT - 22.6.2016: Bohužel, šťastný příběh s Žolíkem neměl dlouhýho trvání. Jen dva tejdny po vydání tohohle zápisu Žolíkovi diagnostikovali FIP (jakási nevyléčitelná kočičí nemoc, něco jako AIDS- akorát bez toho sexuálního kontextu). Do tří týdnů od diagnostiky, v neděli 12.6., jsme Žolíka nechali uspat. Poslední dny nejedl a o víkendu už se prakticky ani moc nehýbal, jen sem tam popošel. Byl to intenzivní a krátký vztah, na který asi nikdy nezapomeneme. Co se z toho dá vzít pozitivního? Asi že jsme v sobě našli kočičí lásku. A časem, až se s tím vyrovnáme a až pomine karanténní čtvrtrok, bychom asi chtěli novýho kocoura. Ale uvidíme...


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2018, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů